Nedávno jsem zažil prekérní situaci. Člověk, kterého mám rád a kterému věřím, téměř veřejně ostře odmítl uchazeče o jakousi funkci, a hlavním argumentem bylo to, že nemá dobrý vkus. Nešlo o členství v nějaké porotě hodnotící umělecká díla. Nejednalo se vůbec o umění v běžném profánním smyslu. Z rekací jsem získal dojem, že ostatní toho uchazeče sice také odmítají, ale sám argument vkusem se v této debatě zcela minul účinkem. Líbí-li se někomu kýče, je to prý jeho věc, každý má mít právo na vlastní hodnocení. Slyšel jsem takto vyslovit estetický relativismus mnohkrát, ale při této příležitosti se ve mně vše vzbouřilo. Snad jako jediný z debatujících jsem musel souhlasit s míněním, ve zkratce řečeno, že kdo má špatný vkus, je nebezpečný. A aby to bylo možno tvrdit, předpokládá to mnohem odvážnější tezi, že totiž vkus je něco jiného, než subjektivní libost.
číst dál