Židovský filosofující psychoanalytik, žák Sigmunda Freuda Erich Fromm (1900 – 1980) se narodil v Německu, od roku 1933 žil a působil v USA a Mexiku, a na odpočinek se vrátil do Evropy, do Švýcarska, kde zemřel. Rozlišoval dva způsoby prožívání náboženství. Freudovskou terminologií je pojmenoval nekrofilní a biofilní. Při jiné příležitosti mluví o náboženství autoritativním a humanistickém (česky Psychoanalýza a náboženství, 2003, původní vydání 1950).
Humanismus se jeví jako protiklad náboženství. Náboženství je vztahem ke skutečnosti filosofickou mluvou označované jako transcendentní. Můžeme říci, že jde o vztah k druhému břehu skutečnosti, ke skutečnosti na níž v posledku záleží, která vše přesahuje a vše nese. V abrahámovských monoteistických náboženstvích se vše odvozuje od jediného Boha. V něm svět přebývá jako božská myšlenka totožná s ním samým, on všemu dává bytí a vše je takto na něm svou existencí závislé. Svobodným bytostem stanovuje pravidla, při jejich porušení dopadají na člověka tragické důsledky vyjádřené především smrtí. Jejich dodržení vede k požehnání v tomto i budoucím věku. Bůh je tedy alfou a omegou (monoteistických) náboženství.
Humanismus klade na výsostné místo člověka. Podle antického předchůdce humanismu, filosofa řecké demokracie Prótagora z Abdér (481 – 410 př. o. l.) člověk je mírou všech věcí – jsoucích, že jsou a nejsoucích, že nejsou. Renesanční humanismus o staletí později objevuje důstojnost člověka. Florentský filosof Giovanni Pico della Mirandola (1463 – 1494) napsal předmluvu k 900 tezím, které měly být podkladem pro disputaci, na níž se měl v Římě bránit proti nařčení z bludu. Jeho synovec ji po jeho předčasné smrti vydal pod názvem De hominis dignitate (česky O důstojnosti člověka, 2005). Jak ukazuje renesanční umění, pozornost a zájem se odvrací od nebeských věcí a obrací se více k věcem pozemským a lidským, od věčnosti k pozemskému životu. Humanismus klade do středu zájmu člověka.
Spor humanismu s náboženstvím se projevuje v procesu sekularizace. Školství, umění, filosofie, věda a politika se emancipují vůči náboženství. Náboženství přestává být samozřejmostí, stává se soukromou záležitostí člověka, člověk se o náboženské příslušnosti či nepříslušnosti svobodně rozhoduje. Vůči sakrální stránce života se vymezuje stránka profánní, tedy pozemská, spojená s časem a prostorem, s dějinami a přírodou. Pro tyto světské hodnoty a směřování se vžívá označení sekulární (od latinského saeculum, věk). V Novém zákoně se několikrát klade znalost či moudrost tohoto věku proti moudrosti Boží, která se vztahuje k budoucímu věku, k času, kdy Bůh vše naplní. Sekulární humanismus se staví proti teismu. Jde v něm spíše o člověka a jeho svět, než o Boha.
Radikální sekularismus byl protináboženský. Politicky se prosadil např. zákonem o odluce církví a státu ve Francii r. 1905. Francouzská třetí republika provedla odluku způsobem zvláště radikálním a konfliktním, důsledněji než většina zemí. Církevní majetek byl zestátněn. Důraz byl položen na laicitu, což by znamenalo prosazení laiků proti kléru v církvích, zejména římskokatolické, ale jde spíše o místní označení sekularity. Laicita je tam dodnes základem různých omezení náboženských organizací ze strany státu. Hojně diskutovaným příkladem je zákaz „okázalého nošení“ náboženských symbolů na veřejných školách z r. 2004.
Jiným příkladem ostře protináboženské politiky je Mexiko počínaje rokem 1923. Stát postupně omezil přístup římskokatolické církve ke školství a sáhl na církevní vlastnictví. V dalších létech spor vládních sil s ozbrojeným římskokatolickým hnutím cristeros vedl k občanské válce.
Dramatický příklad boje programově protináboženské politické moci o prosazení ateismu jako oficiální doktríny představují komunistické režimy minulého století. Někde šlo o ideový spor při zachování značné míry svobody vyznání (Polsko po roce 1956), jinde byly veškeré náboženské projevy trestné (Albánie jako „první ateistický stát“ po roce 1968). Podobným směrem šla tzv. kulturní revoluce v Číně v létech 1966 – 1969.
K tak ostré konfrontaci mezi náboženstvím a státem nemusí vždy docházet. Tam, kde sekulární humanismus inspiroval pluralitní, demokratické a liberální uspořádání státu, dochází k posunu u náboženských organizací. Stát jim zvnějšku vnucuje jistý typ chování. Například liberální české konfesní právo stanovuje, že vznikat a vyvíjet činnost nemůže církev nebo jiná náboženská společnost, jejíž … učení nebo činnost ohrožuje práva, svobody a rovnoprávnost občanů … ohrožuje demokratické základy státu, jeho suverenitu, nezávislost a územní celistvost, a … popírá nebo omezuje osobní, politická nebo jiná práva fyzických osob pro jejich národnost, pohlaví, rasu, původ, politické nebo jiné smýšlení, náboženské vyznání nebo sociální postavení, rozněcuje nenávist a nesnášenlivost z těchto důvodů, podporuje násilí nebo porušování právních předpisů… (Zákon č. 3/2002 § 5) Náboženské organizace podobná pravidla postupně, počínaje osvícenskou érou ve 2. polovině 18. století zvnitřnily. K poslednímu upálení na hranici na základě rozsudku inkvizice mělo dojít r. 1843 ve Španělsku. Postupně ve svých oficiálních prohlášeních a prostřednictvím většiny svých teologů zavrhly církve náboženské války a násilí vůči jinak smýšlejícím. Nacházejí ve svých pramenech a ve své tradici podněty k humánnějšímu chování k protivníkům. Stávají se snášenlivějšími vůči jiným vyznáním.
Renesanční humanismus, důsledné uplatnění reformačního principu svobodné víry, jakož i osvícenství vedlo ke vzniku směrů, které humanistické principy obsažené v pramenech rozvinuly do podoby liberálního křesťanství, jakož i liberálního a humanistického judaismu.
Liberální křesťanství pochází z pietismu, hnutí v luterských církvích, které kladlo větší důraz na zbožný cit (pietas – latinsky zbožnost), na obrácení, znovuzrození a vyznávání víry, a méně na Bibli, články víry, symbolické knihy a církevní instituci. Filosoficky vyjádřil tuto tendenci Friedrich D. E. Schleiermacher (1768 – 1834) v knize vydané česky pod názvem O náboženství: Promluvy ke vzdělancům mezi jeho utrhači (2012). Jejími vrcholnými křesťanskými představiteli byli Ernst P. W. Troeltsch (1865 – 1923) a Adolf von Harnack (1851 – 1930). Z novějších teologů kriticky navazujících na náboženský liberalismus je nutno zmínit Paula Tillicha (1886 – 1965), který autoritářský obraz absolutistického božského vládce vyžadujícího slepou poslušnost nahradil hlubinou bytí. (česky Lidské tázání po nepodmíněném, 1997 a Odvaha být, 2004). Liberálnější křesťanství se ujalo i v jiných protestantských prostředích, ba i v církvi římskokatolické v teologickém modernismu a v další generaci ve francouzské nouvelle théologie. Tímto směrem vykročil filosof Jacques Maritain (1882 – 1983) svou koncepcí integrálního humanismu (v díle česky pod názvem Integrální humanismus, 1967) a spolu s ním mj. katoličtí personalisté Emmanuel Mounier (1905 – 1950) a Jean Lacroix (1900 – 1986). Z autorů s pravoslavnými kořeny se od autoritativního náboženství ostře odděluje Nikolaj Berďajev (1874 – 1948)
V křesťanském i židovském prostředí vedl občanský sekularismus k rozchodu nemalého počtu lidí s náboženstvím. Dnes se odhaduje, že miliarda ze 7 miliard lidí, žijících na zemi jsou nenáboženští (indiferentní, ateisté). Vnější vliv však vedl již v 18. století v judaismu k vnitřním změnám, zejména ke spojení s osvícenstvím. Reprezentantem tohoto změření byl Moses Mendelsohn (1729 – 1786) a kolem poloviny 19. století na této bázi pozvolna vznikají liberální (progresivní, reformní) židovské obce, které vychází vstříc sekulárnímu světu a víceméně se kulturně asimilují s křesťanským a sekulárním prostředím. Liberální Židé pokládají judaismus za náboženskou víru s univerzálním poselstvím pro všechny lidi. Méně berou v úvahu židovskou etnickou, kulturní a nacionální identitu. Toto hnutí je dosud živé a má četné stoupence. U nás je reprezentováno občanským sdružením Židovská liberální unie. K tomuto prostředí se hlásí i časopis Maskil. Rekonstruktivní judaismus jde ve směru liberálního judaismu dál a bývá pokládán za neteistickou interpretaci biblických témat. Je spojen se jménem Mordecaie Kaplana (1881 – 1983). Od liberálního liší tím, že je spíše sionistický. Několik desítek dalších obcí se hlásí k humanistickému judaismu, podle kterého Židem je ten, kdo se ztotožňuje s historií, kulturou a budoucností židovského lidu. Judaismus v tomto pojetí je historická kultura židovského lidu a její součástí je náboženství. Židovská identita se pokládá za nejlépe obhajitelnou ve svobodném pluralistickém prostředí.
Ve Frommově pojetí autoritářské náboženství v podstatě znamená podrobení se všemocné síle, která člověka přesahuje. Hlavní ctností je poslušnost, hlavním hříchem neposlušnost. Člověk se v podstatě odevzdává absolutní moci, ztrácí svoji nezávislost a integritu, namísto toho ovšem získává pocit, že ho ochraňuje strašlivá síla a on se aktem odevzdání stává její součástí. Toto náboženství často vytyčuje ideál, který je natolik abstraktní, že nemá s běžným životem nic společného. Pro abstrakta jako "posmrtný život" nebo "eschatologická budoucnost" může být stoupenec nucen obětovat vlastní život. Tyto nadlidské cíle posvěcují jakékoli prostředky a stávají se symbolem, v jehož jménu náboženské a s ním spojené světské elity ovládají život svých spoluobčanů.
Naproti tomu humanistické náboženství se soustřeďuje na člověka a jeho vlastní síly. Největší ctností je zde sebeuskutečnění. Víra je jistotou přesvědčení založenou na vlastní rozumové a citové zkušenosti jednotlivce, nikoli souhlasem s tezemi, které vyhlásí nějaká moc. Převládajícím stavem je radost, zatímco u autoritářského náboženství je to lítost a pocit viny. Druhem humanistického náboženství je např. buddhismus, taoismus, učení Izajáše, Ježíše, Sókrata, Spinozy, atd. (Podobně shrnuje Frommovo pojetí anonymní autor na webové adrese http://www.schacco.savana.cz.)
Sekulární a humanistické náboženství nemusí být výsledkem vlivu sekulární kultury kna náboženství. Světské pojetí, příklon k člověku, k jeho pozemskému životu, k jeho tělesnosti, k darům a úkolům tohoto času, k přírodní a dějinné souvislosti života nemusí být náboženství vnucen zvnějšku. Není bez zajímavosti, že k sekularizaci došlo v prostředí, kde vládne biblická tradice. Sekularismus může být završením dějinného náboženského vývoje, jehož kořeny jsou biblické. Biblická tradice je nepochybně náboženská, ale může být zároveň sekulární.
Švédský luterský teolog Nathan Söderblom identifikoval náboženství mystická, která pokládají tento svět za beznadějně ztracený, propadlý hříchu nebo nevědomosti a falešné touze, a vedou člověka do nebes, do vyšších pater hierarchicky uspořádaného patrového vesmíru, k zásvětným říším, ven z koloběhu životů k vysvobození či vyvanutí. Naproti tomu v profétických (prorockých) náboženstvích dominantním směrem je pohyb shora dolů. Jde v nich o člověka jako jednotlivce a o lidskou společnost, o spravedlnost. Biblická náboženství (a potenciálně rovněž islám) jsou v tomto smyslu profétická. V Novém zákoně to vyjadřuje Ježíš mimo jiné svou interpretací zákona o šabatu. Říká: Sobota je učiněna pro člověka, a ne člověk pro sobotu. (Mk 2, 27)
Kořenem sekularity může být již biblická kritika modlářství. Může být vyložena autoritářsky (ve smyslu shora uvedeného Frommova dělení) jako nesnášenlivost k jiným náboženstvím. Ale je možné ji pochopit i tak, že zobrazení Boha, zobrazení výtvarné, ale ani slovní či myšlenkové, není výstižné. I masivní řeč o Bohu božskou skutečnost spíše zastírá, než by k ní ukazovalo. V duchu známého zenového paradoxu příliš důrazné znázorňování Boha znamená dívat se spíš na prst než na Měsíc, na který prst ukazuje. Zdrženlivost ohledně Boha pokračuje tím, že se od jisté doby má v judaismu za to, že Boží Jméno je nevyslovitelné. Bůh je prostě Ten, který je, nedává si odlišující jméno, není zbožštěním žádné přírodní ani sociální skutečnosti. V mystické tradici na to navazuje apofatická teologie. U některých kabalistů je přede všemi emanacemi božské Nekonečno. Z křesťanských mystiků budiž připomenut Jacob Böhme, který dřívější představu o Urgrund – prazákladu především zjeveným božstvím posunul výrazem Ungrund – nezáklad. Je to bezedná skutečnost či spíše děj předcházející Boha stvořitele. Tato diskrétnost ohledně Boha umožňuje přesunout pozornost k člověku.
Božské se na cestě člověka dějinami stává méně samozřejmým. Snivé magické a mýtické vědomí je vystřídáno jasnějším vědomím, které reflektuje sebe sama. Lze to ilustrovat na posunu v indické náboženské tradici. V raných textech (samhitách) jsou bohové samozřejmostí a texty je oslavují pro jejich vlastnosti a činy. Pozvolna se objevuje pochybnost a kladou se otázky. Hymnus o stvoření z Rgvédu končí verši: Kdo v pravdě ví, kdo může na světě říci,/ odkud vše vzniklo, odkud se vše vytvářelo./ Bozi se zrodili později s tímto světem./ Kdo tedy ví, z čeho svět povstal. // Ten, jenž toto stvořil svou mocí,/ ať sám vše vykonal nebo ne,/ on, bdící nad světem v nejvyšším nebi,/ jistě to ví, nebo neví to ani on sám? (Rgvédasanhitá 10, 129). Védská literatura vrcholí upanišadami, a v nich zaznívá zkoumavá otázka: Co je brahma(n)? Odpovědi koncentrují pozornost tázajícího na něj samotného. Pokládá se to za změnu paradigmatu a někteří religionisté (u nás např. obnovitel české religionistiky na konci komunistické éry Jan Heller) hovoří o etickém zlomu. Může rovněž jít o antropologický obrat.
K biblickým kořenům sekularity můžeme počítat i odstup od rituálu. Jako projev zmíněného etického zlomu můžeme vidět prorocké výroky. Hospodin, který prostřednictvím Mojžíše do detailů stanovil chrámový obětní kult, říká ústy proroka Izajáše: Nepřinášejte už šalebné obětní dary, kouř kadidla je mi ohavností, i novoluní, dny odpočinku a svolaná shromáždění; ničemnost a slavnostní shromáždění, to nemohu vystát. Z duše nenávidím vaše novoluní a slavnosti, jsou mi jen na obtíž, jsem vyčerpán, když je musím snášet. Když rozprostíráte své dlaně, zakrývám si před vámi oči. Ať se modlíte sebevíc, neslyším. Vaše ruce jsou celé od krve. Omyjte se, očisťte se, odkliďte mi své zlé skutky z očí, přestaňte páchat zlo. Učte se činit dobro. Hledejte právo, zakročte proti násilníku, dopomozte k právu sirotkovi, ujímejte se pře vdovy. (Iz 1, 13 – 17). Prostřednictvím proroka Ozeáše říká: Chci milosrdenství, ne oběť. (Oz 6, 6).
Sekularita, světskost, pozemskost jako cosi, co je doma v biblických náboženstvích, co není vynuceno nenáboženským okolím a co může inspirovat péči o svět, ukazují první slova elektronické publikace Reformní judaismus (http://zlu.cz/pdf/Reformni%20judaismus.pdf): Co je reformní judaismus? Též zvaný progresivní nebo liberální, tento pojem zahrnuje dnešní školy židovské náboženské filozofie, které z židovských tradic zdůrazňují etiku, spravedlnost, rovnoprávnost, snášenlivost, univerzální humanismus a sociální angažovanost a pokládají se za pokračování tisíciletých židovských tradic demokracie, spravedlnosti, pravdivosti, tolerance, odporu k totalitě, názorové plurality jako základního prvku potřebného k neustále novému objevování pravdy, práva beztrestně se mýlit a povinnosti ctít bližního jako stvoření Boží, se všemi jeho odlišnostmi. Jsou to tradice radikálních biblických proroků a písmáků a talmudických rabínů, pro něž základem hledání smyslu lidské existence a židovského poslání bylo vědomí, že všechna existence podléhá neustálým změnám a žádný jednotlivec či skupina nedokáže nikdy pochopit, obsáhnout a sdělit kompletnost Božího světa. … Jsou to tradice radikálních biblických proroků a písmáků a talmudických rabínů, pro něž základem hledání smyslu lidské existence a židovského poslání bylo vědomí, že všechna existence podléhá neustálým změnám a žádný jednotlivec či skupina nedokáže nikdy pochopit, obsáhnout a sdělit kompletnost Božího světa. Jsou to tradice těch nekonečně bohatých, rozmanitých a otevřených talmudických a responsových debat rabínů odlišných škol a výkladů usilujících o pochopení, jak v různých generacích a politických kontextech vykládat a žít ty složité a často nesrozumitelné příkazy Mojžíšovy Tóry.
Křesťanské prameny navazují na židovskou tradici. Podle nich v činech a slovech Ježíše Krista s námi jedná a promlouvá Bůh. V Ježíši je přece vtělena všechna plnost božství (Kol 2, 9). O Bohu už nelze mluvit jinak, než tak, že se mluví o člověku. To, co se vypovídá o Ježíši Kristu, platí v naději i pro ostatní lidi. O Bohu se vyznává, že nám daroval vzácná a převeliká zaslíbení, abyste se tak stali účastnými božské přirozenosti (2 Pt 1, 4). Křesťanství v prvních staletích své existence vybojovalo zápas, v němž bylo potvrzeno, že konečná lidská bytost se nerozpouští v oceánu Božství. Že člověk je účastníkem Božího života v plném rozvinutí svého lidství. Křesťanskému mysliteli Ireneovi z Lyonu (*140 – 160, + asi 202] se připisuje výrok, který tuto tradici předává dalším generacím: Slávou Boží je živý člověk.
Lze snad shrnout, že v náboženstvích je autoritářský a nekrofilní potenciál. Jsou schopna člověka odcizit jemu samému, popřít a znehodnotit jeho konkrétní pozemskou lidskost. Je v nich však také možnost člověka pozvednout k plnému člověčenství, pomoci mu být plně sám sebou, překračovat sebe ve svobodných tvůrčích činech a tak sebe nalézat. V demokratické, pluralitní společnosti, ve společnosti, která se emancipovala od náboženského poručníkování, mají náboženství a jejich vyznavači více svobody. Sekulární společnost umožňuje náboženství rozvinout jeho kapacitu pro lidství. Zdá se, že toleranci, otevřenost a ochotu k dialogu sekulární společnost náboženstvím vnutila proti vůli jejich stoupenců. V biblických náboženstvích (i když ne jen v nich) je však směr od předpokládané spirituality k prožívané každodennosti od začátku přítomen. Sekularizovaný judaismus a sekularizované křesťanství nacházejí po tisíciletích zkušenosti samy sebe a poskytují jednotlivci a společnosti službu, kterou lze od nich právem očekávat.
(Původně publikováno v časopisu Revue Společnosti křesťanů a Židů, č. 69, r. 2013/5773.)
2024 ©