
Naše část světa, to, čemu se říká západní civilizace, se vydala na podivné cesty už ve vrcholném středověku. Opustila tehdy to, co bych nazval spirituálním jádrem křesťanství. Lépe řečeno, jádro zůstalo živé, ale pokrylo se tuhou skořápkou. Být v tomto prostředí křesťanem tradičním způsobem, to se stalo podezřelé. Takoví byli obvykle vězněni, vyháněni nebo upalováni. Život církve jako společenství, jako mystického organismu plynul dál, ale kolem toho byla a je tuhá struktura, jejíž zájmy byly a jsou pragmaticky mocenské.
číst dál