Jsem synem amerického vojáka, který se podílel na osvobození západních Čech. Jeho, ani matku, která mne porodila a odešla, jsem nepoznal a vlastně ani netoužil poznat. Biologické kořeny jsou mi lhostejné. Byl jsem záhy adoptován rodinou Štampachů.

Věřím, že kde je duch, tam je svoboda. Jen těžko a s výhradami se někam zařazuji. Když mě dramaticky odmrštila církev, v níž jsem byl pokřtěn a jež mi svěřila službu, poskytlo mi prostor starokatolické společenství. Když mi bylo ouvej, přijal jsem vděčně jeho doprovázení. Kdybych byl v lepší kondici, možná bych tam sloužil. 

Církevní a náboženská příslušnost však dnes není pro mne tématem. Tuším hlubinu skutečnosti, Světlo, v němž má vše původ. Tato, budiž použito tohoto zprofanovaného slova, božská skutečnost není pro mne Vševládcem a my lidé bídnými červy plazícími se v prachu u podnoží jeho trůnu. Je kosmotheandrická, je tedy duchovním zdrojem a obsahem přírody, je i naši vlastní hlubkou, k níž se dobíráme ve svobodném tvůrčím činu. Vše přesahuje a zároveň obklopuje a zahrnuje. Je to Život sám, a proto se hlásím k etice úcty k životu.

Cítím se být pozván k vhledům do nejvlastnější takovosti pomíjivého světa, k zářivému probuzenému vědomí, k buddhovské přirozenosti všech věcí. Podobně šli snad i křesťanští mystici jako Mistr Eckhart, Jan od Kříže a Angelus Silesius. Odvážně se nořil do temné propasti  božství a všudypřítomného světla Jacob Böhme. Filosofickým jazykem to z klasiků geniálně vystihuje Friedrich Schelling. 

Corpus hermeticum stojí u mne v knihovně na prvních třech místech vedle Bible a mahájánových súter. Cítím se spřízněn s tradicí stavitelů chrámů, rosikruciánskou a martinistickou. Rudolf Steiner je složitý a místy problematický autor,  potkávám se s ním však od mládí a vždy se prokáže jako mistr naší doby. Zvláště když ho po stu letech od doby, kdy psal, tlumočí dnešní kongeniální autoři jako Christopher Bamford, Georg Kühlewind, Massimo Scaligero, Dennis Klocek nebo Arthur Zajonc.

Věřím že judaismus, islám, hinduismus, buddhismus a další tradice mohou s křesťanstvím a se sekulárním humanismem nejen slušně koexistovat v otevřené západní společnosti, ale že všechny tyto směry mají potenciál, který mohou s ostatními sdílet. Žádný z těchto směrů nemá mít monopolní postavení.

Váhám mezi obdivem vůči duchovní aristokracii a uznáním nutnosti světského, rovnostářského a plebejského rázu státu. Demokracie je pro mne vládou se souhlasem občanské společnosti, a za reálnou ji pokládám, když je občanská, ale zároveň sociální a když chrání Zemi a její tvory. Jsem ve stejné míře Evropanem jako Čechem. Odmítám ideologii národního státu.

Na revolucích konce 18. století oceňuji humanistický étos, důraz na volnost, rovnost a bratrství, ale jsem kritický k jakobínskému teroru a k produktu těchto revolucí, ke kapitalismu, k nastolení moci kupčíků. Obdivuji podnikavé jednotlivce, věřím, že si zaslouží podporu. Ale věřím také, že  by nic nezmohli bez těch, které ke svému dílu přizvou. Mají je brát jako spolupracovníky. Hájím občanské svobody a lidská práva včetně sociálních a zvlášť práva menšin proti zvůli většiny.

Ještě bych se rád přiznal k několika zdrojům inspirace. Jsou jimi Johann Wolfgang Goethe, Nikolaj Berďajev, Martin Buber a Erich Fromm.