
Šel jsem v neděli po ulici v centru Prahy s dávným kamarádem. O několik kroků před námi někdo běžel a každý, řekněme, pátý krok se zastavil a předklonil se. Na druhém chodníku zase někdo pro změnu vydával zvířecí skřeky. Můj společník to vyhodnotil, a myslím, že nešlo o ironii, jako náboženské úkony. Nekomentoval jsem to, protože už jsme se loučili, každý jsme jeli svou tramvají v opačném směru. Jen mi došlo, že náboženství se pro běžného člověka stalo sbírkou kuriozit.
číst dál