
Křesťanství, jak naznačují spory zaznamenané již v Novém zákoně, nebylo nikdy dokonale jednotné. Přesto však křesťané dokázali společně, prostřednictvím biskupů zastupujících jednotlivé lokální církve, ve 4. století vyznat společně víru na všeobecných sněmech v Nikáji a Konstantinopoli (Cařihradě, dnes Istanbulu). Nedlouho poté, na sněmu v Efesu však část církve bez bratrského jednání s ostatními přijala nový věroučný článek. Na jedné straně se tehdy ocitla mohutná Apoštolská církev Východu s misiemi až v Indii, Číně a Japonsku a na druhé straně křesťané v Římské říši s centry v Římě, Cařihradě, Alexandrii, Antiochii a Jeruzalémě. Došlo pak ještě k dalšímu štěpení v 5. století, v němž hrál roli i politický program nezávislosti na Byzantské říši.
číst dál