
Občas dojde v nějakých debatách na texty, které si nárokují, že jsou božské. Pak se ukáže, že jsou až příliš lidské, represivní, patriarchální, archaické, autoritářské. A člověk se od nich (s váháním, zda nevolím pohodlnou cestu) odpoutává. Někdo napřed odmítne dogmata ve jménu Bible. Pak zjistí, že i Bible je soubor textů, který církevní autority probraly, něco vyloučily a něco zahrnuly a sestavily něco, co podporuje jejich moc. Že je to dogmatika prvních křesťanských století.
Je omamné a zároveň trochu trochu nepohodlné, získat si odstup od Bible, dogmat, článků víry, kréd, konfesí, katechismů a všeho toho. Omamné je to proto, že jsme ve všech těch textech rozpoznali tisíciletí trvající linii útlaku lidské mysli a že mysl dostala křídla, když útisk rozpoznala a odmítla. Nepohodlné to je proto, že chceme na něčem stát a po něčem chodit. Je-li něco bezedné, je to propast pod našima nohama. Je to ztráta bezpečí a spočinutí.
Ale mám také odzkoušeno, že v biblických i pobiblických svědectvích občas zazní něco živého, uzdravujícího, osvobozujícího, proměňujícího a navracejícího člověka z odcizení o sobě samému. Každý má asi své zvláštní svědky, kteří ho občas zastaví na cestě, přimějí k ohlédnutí, k revisi života a k novému vykročení. Při četbě nebo slyšení těchto zajisté že lidských slov nečekaně dojde k "události Slova", stane se Slovo Hospodinovo a člověk se nestačí divit. (Musím ovšem dodat, že tento průlom Transcendence do imanence nastává u mne i při četbě některých apokryfů, Corpus hermeticum, někdy také s přispěním různých novověkých, ba novodobých autorů různé provenience, mj. Fromm, Buber, Berďajev, Steiner).