Máme za sebou jeden z konců světa. Nikdo z nadzemských režisérů a loutkoherců neinscenoval žádný z dramatických scénářů, kterými jsme byli unavováni nejméně rok. Vzkazy v podobě obrazců v obilí asi nebyly správně přečteny, blackout tentokrát ještě nenastal, počítače fungovaly celý den stejně dobře nebo stejně špatně jako včera nebo zítra. Žádné viditelné příšery se neproháněly ovzduším. A není ještě jasno, byl-li někdo převibrován do vyšších vibrací.
Ti, kdo očekávali konec, se poněkud překvapivě předzásobili potravinami a jinými potřebami na přežití, takže to přece jen tak úplný konec neměl být. Možná mělo jít o konec civilizace, tak jak ji známe a ti, kdo absolvovali něco z bohaté nabídky kursů přežití, by snad dokázali zachovat sebe a svou rodinu, kdybychom se ze dne na den všichni ocitli v situaci podobné životu před několika desítkami tisíc let. My ostatní bychom rychle spotřebovali zbytky jídla a pak bychom podlehli v darwinistickém boji o přežití.
Jeden z desítek pokusů o převod nedostatečných mayských podkladů do gregoriánského kalendáře (Thompson–Lounsbury, publikováno 1978) ukazoval na letošního 23. prosince. Protože lépe vypadalo spojení s naším slunovratem, udělali strůjci letošního konce ještě malou korekturu a posunuli ho na 21. prosince. Jiné propočty kladou souběžný konec několika mayských kalendářních cyklů až na druhou půlku našeho nebo dokonce na další tisíciletí.
Hravé nebo vážné, zděšené nebo odhodlané očekávání konců má zdravé jádro. Zavládala nedůvěra vůči tomu, co německý filosof Jochen Kirchhoff (*1944) označuje jako vládu megatechnického faraona. Už málokdo věří, že současný vládnoucí myšlenkový, ekonomický a politický systém vymýtí chudobu, nemoci a přírodní katastrofy a zajistí trvalé blaho lidstva. Už je navýsost zřejmé, že společnost jako celek se nepodílí na vítězství úspěšných. Už nedůvěřujeme tomu, co Václav Bělohradský (*1944) označuje jako růst růstu. Prostě civilizace a kultura se ukazuje být v krizi a je docela možné, že se nevzpamatuje a opravdu skončí bez ohledu na průběžně určovaná pevná data.
Dosavadní dohlédnutelná minulost ukazuje, že leckterý konec byl zároveň začátkem. Tak jako o dnešní půlnoci končí rok a začíná další, tak po pádu archaických říší a jejich kultur nastoupily v postupných krocích další a nakonec moderní státy vybavené moderní technikou ovládání přírody a lidí založenou na moderní vědě. Nemusí nastat dramatický předěl a vše může pokračovat jako etika krvelačné divoké smečky realizovaná vrcholnými informačními technologiemi.
Ale může také přijít to, o čem optimistická část lidstva sní už více než dvě stě let, společnost založená na občanské a právní rovnosti nestejných, na vládě většiny při zachování práv menšin, na volnosti myšlení a tvorby, která umožní vyniknout nejlepším na reálné solidaritě s potřebnými. O něco později se k těmto nadějím připojila ještě šetrnost k přírodě, již bychom neměli opouštět, když jsme se z ní (či v ní) pozvedli k duchovní svobodě a tvořivosti. Nemusíme jí podléhat, ale můžeme o ni pečovat. Někteří chtějí takového cíle dosáhnout náhle v plné čistotě a dokonalosti a zdá se, že i za cenu násilí. Nám ostatním stačí pomalé kroky realizované námi nedokonalými lidmi s chybami, ale i s úctou k životu. To by byl skutečný zlom, ale přece jen ještě pořád by v konci byl obsažen zárodek nového začátku.
Jenže zlom roků nepřímo ukazuje i na konce, na něž nejsou tak bezproblémově navázány následující počátky. Jsou to konce, které nemusí být transformací. Jsou to prostě konce. Silvestrovské, často křečovité veselení a rámus kolem půlnoci ukazují, že se bojíme hlavně klidné rozvahy nad konci a začátky, jíž můžeme provést kdykoli, ale přelom let je k ní vhodný. Mohla by nám ukázat, že čas nám toho v uplynulém roce možná víc vzal, než přinesl. Přiměla by nás připomenout si, že rok sice končí a další začíná, ale my sami dříve či později skončíme, a podle všeho skončí také život na Zemi a Země sama, a podle různých kosmologických hypotéz i (náš) vesmír jako celek. Z těchto definitivních konců nás bezprostředně zajímá ten náš osobní.
Na konečnou, do které jednou dojedeme, reagujeme úzkostí. A buď svou konečnost přijmeme, nebo spěcháme s fantazijním pokračováním. Smrt prý vlastně vůbec není, je to jen přechod do jiné formy života. Podle jedněch do nebe či očistce, avšak s možností pekla, které můžeme vzít jako věčnou smrt jako vědomý proces. Podle druhých přejde každý z nás do jiné bytosti. Tato těšítka pomáhají jen do chvíle, kdy konec nevyvstane v chladné tvrdosti přímo před námi. Pak se ukáže rozdíl mezi naivitou a nadějí. Naivní očekávání se zhroutila a je tu jen děs. Naděje hrůzu smrti nerozpouští, ale překračuje ji.
Jako jedním způsobem zamaskování tvrdosti definitivních konců je líčení budoucích říší, jichž budeme obyvateli, tak druhým způsobem, jak si lhát do kapsy, jsou banální formulky typu: smrt je biologická nutnost, svou smrt nemůžeme vnímat, protože její součástí je ztráta vědomí, přežíváme ve svých potomcích a ve svých dílech. Tyhle útěchy spolu se současným zakrýváním faktu smrti jsou stejně falešné jako představy o bezstarostném přechodu z jednoho života do následujícího.
Opravdová, plnohodnotná naděje nemá jen těšit, ale především podnítit k jednání. Dává jednání smysl. Odvaha těch, kdo říkají, že naději vyjádřenou metafyzicky nebo nábožensky nemají, a přesto svým svobodným, tvůrčím jednáním překračují danosti a tvoří sebe, třeba ve smyslu J. P. Sartra, je imponující. Naděje však není ideologie. Je to postoj. Dnes už není nutno probojovávat naději v prostředí vládnoucího materialismu jako v éře humanistických a sociálních ateistů. Už nepotřebujeme ukazovat, že přes nutný materialistický výklad světa můžeme být humanisty. Na dnešním scientistickém materialismu není nic imponujícího. Je už jen způsobem, jak nás přesvědčit, že svoboda je poznaná nutnost, čili iluze, že netvoříme nic nového, protože vše je určeno.
Vezměme vážně konce, které nám dnešní, vlastně nedůležitý konec občanského roku jen symbolizuje. Probuďme v sobě odvahu čelit koncům a nechat si vzít vše, co čas z nás může sedřít. Jen tak můžeme překročit smrt ne (jen) podpůrnými doktrínami, nýbrž činy v dobrém smyslu toho slova revolučními. Transformaci společnosti nelze odloučit od transformace našeho osobního a jedinečného lidství. Revoluci nelze oddělit od mystiky. Lidská bytost s rozvinutým duchovním potenciálem nemůže být potravou revolucí, nýbrž jejich podnětem a pak i cílem.
(Původně uveřejněno v Deníku Referendum, www.denikreferendum.cz.)