Iniciativa Ne rasismu uspořádala v sobotu 12. října v Praze na Vítězném náměstí demonstraci na podporu Kurdů a proti takzvanému Islámskému státu. Nebyl jsem si jist, mám-li tam jít. Měl jsem dojem, že se po mně chce, abych podpořil národní kurdský stát, a já národní státy, i v Evropě, pokládám za slepou uličku dějin a za příčinu mnoha velkých krveprolití.
Na demonstraci jsem se z materiálu, který se tam četl a rozdával vytištěný, dozvěděl, že v regionu Rojava (Kurdy obývaný region na severu Sýrie, na hranicích s Tureckem) je to trochu jinak.
Strana kurdských pracujících, která je iniciátorem tamních událostí v kooperaci s dalšími iniciativami, opustila stalinisticky pojatý autoritativní model, a rozešla se s hierarchicky a nacionalistickými složkami hnutí. Ve smyslu nového ideového zázemí, demokratického konfederalismu se na tamní správě podílejí rovnoprávně Kurdové, Arabové a Arméni, muslimové i křesťané a dokonce, což v tamním regionu je pozoruhodné, je zajištěno, aby 40 % reprezentantů veřejnosti tvořily ženy.
Označuje se to jako „nestátní model“. Sám nejsem protivníkem státu. Když to probírám se svými přáteli a známými, kteří se pokládají za anarchisty, tak někdy od nich slyším, že stát ne, ale republika ano. Já bych republiku pokládal za formu státu. Možná je rozdíl jen terminologický. Možná to, čemu organizátoři demonstrace říkají nestátní model, bych já nazval stát, v němž nevládne mocenská elita lidu, ale v němž si lid vládne prostřednictvím svých zástupců.
Před dvěma týdny uspořádala iniciativa Evangelium a vzpoura v pražském evangelickém kostele U Martina ve Zdi shromáždění za smíření za aktivní účasti Židů, křesťanů a muslimů, a také sekulárních humanistů. Šlo tam o nalezení inspirace pro občanské postoje k současným konfliktům na území Palestiny, Izraele, Iráku, Sýrie a Ukrajiny.
Ujasnili jsme si tam, že dovolávat se Boha a páchat násilí je odporné a že v posvátných textech všech tří náboženství je humanistický potenciál, že v nich promlouvá Bůh, který je Život sám a který inspiruje k tomu život chránit, podporovat a rozvíjet.
Dva týdny po tomto shromáždění mi nebylo úplně pochuti, když na demonstraci, na kterou jsem se nakonec rozhodl jít, zaznívaly výzvy k dodávkám zbraní do Kobanê, regionálního centra, které zoufale vzdoruje agresi tzv. Islámského státu.
Útočící strukturu slyším věrohodné analytiky hodnotit jako organizovaný zločin, který se pouze zaštiťuje islámem. Proti něčemu takovému je nutno se bránit. Nutno uznat právo na obranu proti těm, kdo fyzicky likvidují jiné muslimy a různé konfesní a etnické komunity. Vyzbrojit obránce Kobanê a celé Rojavy je možná nutné zlo.
Je však nutné se také podívat na původ těchto konfliktů. A nezbude, než se kriticky podívat na údajný export demokracie do zemí sužovaných diktátorskými režimy. Jako analogie se uvádí Německo a Japonsko, poražené na konci II. světové války Spojenými státy, v nichž pak byly násilím nastoleny demokratické pořádky.
Vypadá to, jako by demokracie nespočívala v tom, že lid se ujme vlády, jak naznačuje sám název našeho systému. Zdá se, že demokracii lze někomu nařídit. Relativní poválečný úspěch poražených zemí by naznačoval, že to je možné. Že válečný akt vytvoří podmínky, porazí diktátory a umožní občanské společnosti, aby si začala sama vládnout.
Situace poloviny čtyřicátých let minulého století však zřejmě byla jiná. Další pokusy vnucovat demokracii jiným zemím skončily tragicky. Někde byl krvavý ideologický diktátor nahrazen mocí špinavých mafiánů vládnoucích s podporou amerických a jiných západních zbraní.
Konkrétně v regionu, který dnes máme na mysli, byl poražen diktátor Saddám Husajn, za nějž Kurdové byli masově hubeni, ale formálně demokratická moc nastolená Západem je fakticky nedemokratická. V zemi, kde žije zhruba 60 % ší’itů a 40 % sunnitů, znamená prostá většinová vláda podmanění sunnitů a to vede k jejich násilnému boji o podíl na moci.
Složitá směs motivů, postav a skupin vedla ke vzniku organizace dnes označované jako Islámský stát (IS), vedla k povstání proti sekulárnímu socialistickému, bohužel však zároveň diktátorskému, syrskému režimu, a v Iráku IS reaguje na rozvrat způsobený západní intervencí útoky na ší’ity a také na Kurdy.
Přitom kurdský demokratický experiment je trnem v oku fanatikům ISu stejně jako Erdoğanovu Turecku (státu NATO v přímém sousedství) a podle všeho i západním politikům (včetně našich), pro něž by Kurdové mohli být demokratickými spojenci, ale vykreslováni jsou spíš jako protivníci.
USA a jako jejich poslušný ocásek Spojené království a s nimi další evropští jestřábi intervenují a stylizují se do role ochránců a podporovatelů demokracie. Ve skutečnosti pro hrubou ignoraci místních poměrů a pro své špatně skrývané ekonomické a obecně strategické zájmy situaci komplikují, násilí spíše rozmnožují, než tlumí, a demokracii nedokáží nastolit, pokud o to mají vůbec skutečný zájem.
Nechci podporovat izolacionismus Západu nebo Evropské unie. Nemůžeme se tvářit, že Evropa, která se územně vejde třikrát do Afriky a která je apendixem euroasijského kontinentu, je pupkem světa a že si sama stačí. Měli bychom s okolím obchodovat.
S tím pak jde ruku v ruce kulturní výměna, aniž by nutně musela být oficiálně organizována. Tím demokratizaci diktátorských režimů pomůžeme spíš, než hudrováním nebo snahou za každou cenu vyprovokovat globální termonukleární apokalypsu. Role četníků světa Američanům a Evropanům nesluší.
(Původně vyšlo v Deníku Referendum, www.denikreferendum.cz, dne 13.10.2014.)
2024 ©