Hodně se připomínají deprese vyvolané obdobím kolem zimního slunovratu, kdy je dvě třetiny dne tma a je zima. Leckdy i v krátké světlé části dne je chmurno. Toužíme po světle a teple. Teplo patří k životu. Tělo zemřelého člověka vychladne, teplota se vyrovná s okolím. Světlo a život tradičně patří k sobě. Rostliny se v jistém smyslu živí světlem. Ne zcela prozkoumaným způsobem pod vlivem světla přijímají z okolí oxid uhličitý, berou si z něj uhlík na stavbu těla a vracejí do okolí kyslík. Koneckonců vešekerá energie, jíž přijímáme z těl organismů, jimiž se sytíme a živíme, je trasformovaná sluneční energie.
Světlo je na hranicích fyzického a duchovního světa. Světlo je fyzicky to, díky čemu cokoli vidíme. Světlo mysli je to, díky čemu čemukoli rozumíme. O Bohu, jak ho přijímají křesťané, čteme v Bibli, že je Světlo a že v něm není žádná tma.
V létě je světlo zřejmé, je ho všude plno. Duchovní a duševní světlo se promítá do přírody. V zimě světlo zůstává uvnitř. Přírodě ho dočasně stačí minimum. Jeho nouze pro oči může osvěcovat mysl a srdce. Karel Funk názvem své knihy mluví i p§lnočním slunci vánoc. Nabídne připomínku adventu a pak nabízí meditace na dny mezi slavností Narození Páně a Epifanií. Těchto dvanáct nocí, to jsou právě vánoce. Podněty mu pro tyto úvahy poskytuje Rudolf Steiner.
(Karel Funk: Za půlnočním sluncem vánoc, Malvern, Praha, 2016)