Na demonstraci v pátek 17. listopadu 1989 volali účastníci, že mají prázdné ruce a ujišťovali sebe a okolí, že nejsou jako oni, čímž mínili politické protivníky. Komunisté se chopili moci násilně a násilně ji udržují. My nemáme v rukou mocenské nástroje a našim prostřednictvím vítězí bezbranná pravda společně s láskou. Naše moc je mocí bezmocných.
Mínili to tehdy upřímně. V tom víkendu jsem porušoval zákony tehdejšího režimu jinak. Mařil jsem státní dozor nad činností církví. Když jsem se od pondělí 20. listopadu cestou z práce odpoledne přidal párkrát k demonstracím přeneseným na Václavské náměstí, myslel jsem, že se tu znovu nabízí alternativa. Podobnou naději jsem měl v jarních měsících roku 1968. Nebyl bych věřil, že nakonec půjde o spor moci s mocí, o souboj ozbrojené ruky s ozbrojenou rukou. Myslel jsem, že nejsme jako oni a že až zvítězíme, nebudeme chtít zakazovat politické strany, že hlásit se k některým tradičním evropským společenským projektům nebude zločinem a nenapadlo by mě, že se bude dokonce požadovat zákaz jinde ve světě běžně užívaných politických symbolů. Myslel jsem, že úsilí o zachovávání lidských práv bude naplněno a nebude presidentem republiky prohlášeno za humanrightismus ohrožující demokracii.
17. listopadu 2009 probíhají rituální tance. První impuls mě pobízel jít na některou z těch výstav nebo na nějaký happening a zavzpomínat. Ale nakonec docházím k tomu, že nepatřím k vítězům 17. listopadu. Jsem přesvědčen, že to, čemu jsme tehdy věřili, bylo záhy poraženo. Možná to v pragmatické politice ani jinak být nemůže. A pak, myslím si, že demokracie nepotřebuje pět oslavné ódy na sebe. Demokracie je praktická. Politické ceremonie omezuje na nejmenší míru. Vzpomenu si potichu v soukromí na naděje od šedesátýczh do konce osmdesátých let, na dva pokusy o jejich realizaci ('68, '89), na jejich nezdar a asi budu znovu váhat mezi resignací na politiku a hledáním cest, jak se přece jen po vší skepsi vrátit k úsilí o uskutečnění alternativních vizí a hodnot.