Rituální tance kolem 17. listopadu

Napsal ivan.stampach@seznam.cz (») 16. 11. 2009 v kategorii Politické aktuality, přečteno: 1969×
ruce-250.jpg

Na demonstraci v pátek 17. listopadu 1989 volali účastníci, že mají prázdné ruce a ujišťovali sebe a okolí, že nejsou jako oni, čímž mínili politické protivníky. Komunisté se chopili moci násilně a násilně ji udržují. My nemáme  v rukou mocenské nástroje a našim prostřednictvím vítězí bezbranná pravda společně s láskou. Naše moc je mocí  bezmocných.

Mínili to tehdy upřímně. V tom víkendu jsem porušoval zákony tehdejšího režimu jinak. Mařil jsem státní dozor nad činností církví. Když jsem se od pondělí 20. listopadu cestou z práce odpoledne přidal párkrát k demonstracím přeneseným na Václavské náměstí, myslel jsem, že se tu znovu nabízí alternativa.  Podobnou naději jsem měl v jarních měsících roku 1968. Nebyl bych věřil, že nakonec půjde o spor moci s mocí, o souboj ozbrojené ruky s ozbrojenou rukou. Myslel jsem, že nejsme jako oni a že až zvítězíme, nebudeme chtít zakazovat politické strany, že hlásit se k některým tradičním evropským společenským projektům nebude zločinem a  nenapadlo by mě, že se bude dokonce požadovat zákaz jinde ve světě běžně užívaných politických symbolů. Myslel jsem, že úsilí o zachovávání lidských práv bude naplněno a nebude presidentem republiky prohlášeno za humanrightismus ohrožující demokracii.

17. listopadu 2009 probíhají rituální tance. První impuls mě pobízel jít na některou z těch výstav nebo na nějaký happening a zavzpomínat. Ale nakonec docházím k tomu, že nepatřím k vítězům 17. listopadu. Jsem přesvědčen, že to, čemu jsme tehdy věřili, bylo záhy poraženo. Možná to v pragmatické politice ani jinak být nemůže. A pak, myslím si, že demokracie nepotřebuje pět oslavné ódy na sebe. Demokracie je praktická. Politické ceremonie omezuje na nejmenší míru. Vzpomenu si potichu v soukromí na naděje od šedesátýczh do konce osmdesátých let, na dva pokusy o jejich realizaci ('68, '89), na jejich nezdar a asi budu znovu váhat mezi resignací na politiku a hledáním cest, jak se přece jen po vší skepsi vrátit k úsilí o uskutečnění alternativních vizí a hodnot.

 

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Jáchym z IP 90.179.199.*** | 16.11.2009 09:52
Ahoj Ivane,
taky mi ta sláva vrtá hlavou. nevím, jestli už v tomhle nejsem deformovaný svou (minoritní a tak trochu mimosvětskou) tradicí, ale myslím, že alternativní vize a hodnoty se uskutečňují v alternativním prostoru. Jakmile se octnou na širokém prostranství polis, dostanou vždy nějak na frak - buď se rozmělní, nebo jsou utlučeny. (Freda Kocáb jednou podobně mluvil o Kristu - vyběhl nechráněný na palouček světa a odskákal to..) Ve skepsi mi ale brání, že právě ta malost, neprosaditelnost a zdánlivá neperspektivnost "alternativních vizí a hodnot" nějak koresponduje s malostí, neprosaditelností a zdánlivou neperspektivností evangelia.
...ale to je snad spíš na rozhovor, až se zase uvidíme. Zdraví Tě topolecká minorita. smile
ivan.stampach@seznam.cz | 18.11.2009 13:04
Ano, to je pro mne dlouhodobě neřešená, a kdoví jestli řešitelná otázka. Jestli resignovat na polis a spolehnout se, že si půjde svými, řekněme, praktickými (nebo pragmatickými) cestami, a alternativu - snad nějak pořád nějak inspirovanou evangeliem - realizovat v "mimosvětském" (jde-li to) okruhu, v malém alternativním společenství lidí dobré vůle. Nebo druhá možnost: jestli se stále znovu snažit o nemožné a pokoušet se alternativami ovlivňovat chod věcí veřejných.

S malými společenstvími, s "ostrůvky pozitivní deviace" mám dobrou zkušenost. V nich se dá dlouhodobě relativně čelit naší lidské pokleslosti. Ta se v nich sice projevuje, ale přece jen nevládne vždycky definitivně.

Mám tedy odzkoušenu variantu: ať si jde svět kam chce, kudy chce a jak chce, třeba do kytek, a my si budeme žít v krásných vztazích, hlubokých debatách, tvůrčích iniciativách etc. etc. Vím, že to funguje.

Jen bych se přece jen trošku bál izolace, iluzornosti, výlučnosti malého společenství, obával bych se, že můžeme skončit kdesi v komickém pocitu důležitosti a v sebezalíbení. Vím a víme o tom a proto nás pořád trápí i téma světské obce. Prostě z ní nejsme vyděleni. přijali jsme řekněme, jiné hodnoty, jiný program, ale můžeme se snad pořád, přes všechny dosavadní neúspěchy o cosi pokoušet mezi ostatními, solidárně s nimi.

Ano, v politice dochází k tomu rozmělňování a utloukání, o kterém píšeš, ale co se pokoušet aspoň o tu rozmělněnou podobu alternativy? Co to třeba v malém stádečku, ve svatém ostatku, v nějaké té "comunidade di base," v nějaké topolecké či jiné minoritě to realizovat v maximálně možné síle a v širém světě kolem aspoň jak to jde?
Jáchym z IP 90.179.199.*** | 18.11.2009 15:01
Rozumím. Riziko útěku ze světa - útěku od odpovědnosti, to je tady stále přítomné. Ale takový útěk jsem neměl na mysli (a doufám, že se mu také alespoň částečně vyhýbáme). Jde mi spíš o variantu, kterou naznačuje J.H.Yoder v Ježíšově politice - nerezignovat na odpovědnost za polis, ale nenechat si vnutit představu, že to důležité se děje jen v globálním měřítku a v oficiálních (politických, náboženských, mediálních) strukturách. Ona nakonec i ta "nepolitická" Ježíšova politika měla (a má) velmi konkrétní "politické" důsledky.
ivan.stampach@seznam.cz | 21.11.2009 20:20
Ano, Jáchyme, tohle se mi zdá přesné. Yoder je bohužel mým čtenářským dluhem. Snad mne Tvá parafráze konečně pohne, abych si ho koupil nebo půjčil a četl.
Josef Nosek z IP 213.151.81.*** | 16.11.2009 12:21
"až zvítězíme, nebudeme chtít zakazovat politické strany, že hlásit se k některým tradičním evropským společenským projektům nebude zločinem a  nenapadlo by mě, že se bude dokonce požadovat zákaz jinde ve světě běžně užívaných politických symbolů." Muzete tohle, prosim, blize specifikovat?
ivan.stampach@seznam.cz | 16.11.2009 16:23
Míním např. pokus senátorů Štětiny a Mejstříka zakázat symboly srpu a kladiva. Už jsem kdesi uveřejnil varování, že v případě uplatnění tohoto návrhu bude třeba přerušit diplomatické styky s Rakouskem, které má srp a kladivo ve státním znaku. Zakázali by také pěticípou hvězdu, jen by vznikl problém, jak přesně odlišit zakázanou bolševickou od doporučené americké. Např. na špičce pražského hotelu Holiday Inn (dříve Internacionál) to vyřešili geniálně. Hvězdu přebarvili z rudé na zelenou. Možná to by bylo řešení, což?

Komentáře tohoto článku jsou moderovány. Váš příspěvek se zobrazí až po schválení autorem článku.

Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel deset a dvě