Dnes před polednem mi s potěšením volal můj dlouholetý přítel, že se mu podařilo zaplatit nájemné a jestli bych mu nedal pár korun na jídlo, že od včerejšího poledne nejedl.
Je svým způsobem člověkem posledního dvacetiletí. Rozhodl se živit se ve vlastní režii a ne být zaměstnancem. Stal se postupně oblíbeným překladatelem několika nakladatelství, vedle toho publikuje články a básně, věnuje se profesionálně rogersovské terapii. Je angažovaným občanem a má nepatrný příjem i ze své předsednické funkce v jednom občanském sdružení zaměřeném na soužití menšin s většinou.
Není člověkem tohoto dvacetiletí, protože není flexibilní, tj. neohýbá se jak si ohybatelé přejí. Má svou čest, není pragmatický. Není chladným cynikem. Jeho životním krédem je solidarita a kooperace, ne boj všech proti všem. Kdyby ještě lépe vyhověl systému nastolenému v chladných a chmurných listopadových dnech roku 1989, nevěnoval by literární talent básním, nýbrž reklamním sloganům, nepracoval by pro občanskié sdružení, nýbrž pro PR agenturu. Pak by měl dnes na oběd.
Všichni dnes rádi říkají, že soukromé vlastnictví je základem svobody. pak ovšem podstatná část občanů této země nemá svobodu. Ano, základem svobody je ukončení postfeudálních privilegií úzké skupiny, která soukromně vlastní a nastolení systému, ve kterém je oceněna práce každého, kdo je schopen pracovat. Pouze sociální společnost je skutečně svobodná a skutečně demokratická. Bez rozšíření demokracie z občanské i do sociálně-ekonomické oblasti života je svoboda ilusí.