Pokusy zadržet rozklad

Naše část světa, to, čemu se říká západní civilizace, se vydala na podivné cesty už ve vrcholném středověku. Opustila tehdy to, co bych nazval spirituálním jádrem křesťanství. Lépe řečeno, jádro zůstalo živé, ale pokrylo  se tuhou skořápkou. Být v tomto prostředí křesťanem tradičním způsobem, to se stalo podezřelé.  Takoví byli  obvykle vězněni, vyháněni nebo upalováni. Život církve jako společenství, jako mystického organismu plynul dál, ale kolem toho byla  a je tuhá struktura, jejíž zájmy byly a jsou pragmaticky mocenské.

Renesance, jak naznačuje její název, chtěla být novým narozením západní civilizace. Pokusila se o návrat ke kořenům. od nichž se vrcholný středověk postupně odřezal  Opustila chladnou, odosobněnou, scholastickou spekulaci a víc než na ratio spoléhala na intelekt. Pokus nebyl jednoznačně úspěšný, protože organická vazba na prameny byla  na staletí ztracena. Proto renesace na jedné straně zazáří humanismem a hermetismem a na druhé se formují tak nebezpečné tendence jako je teoretické odůvodnění novověkého despotismu (Nicolò Machiavelli) a formuje se redukcionistická, mechanistická, kvantitativní věda, tak úspěšná v technických aplikacích a tak selhávající v ochraně lidských hodnot (Francis Bacon,  Galileo Galilei). Tato druhá vlna renesance a její pokračovatelé smetou humanismus a z člověka učiní "nepřirozené zvíře" (Vercors), zbaví ho lidství a v praxi z něj činí kolečko v politickém a ekonomickém mechanismu.

Tak to pokračuje po celý novověk. I v osvícenské éře žije v renesanci probuzená tradiční spiritualita.  Západoevropský vrcholný středověk ztratil spojení s kořeny a mělo to katastrofální dopad v životní praxi. Přes všechno poetické co v něm (ve srovnání s nudou 20. století) spatřujeme, byl neuvěřitelně barbarský. Renesanční a osvícenská obnova etiky vede k tomu, že konči útrpné právo, čili mučení při výsleších, humanizuje se vězenství, před soudy jsou si všichni (aspoň teoreticky) rovni, pozvolna končí diksriminace na základě vyznání. Svědky a učiteli  obnovené tradice jsou osobnosti jako G. E. Lessing, J. G. Herder a především J. W. Goethe.

V osvícenství však bohužel bují i moderní svévole. Proti tradiční struktuře společnosti se staví novověký absolutismus, předobraz budoucích totalitarismů. Ve Francii vyhlásí ušlechtilý program volnosti, rovnosti a bratrství a realizují jej metodou neuvěřitelného teroru. Dalším plodem revoluce pak je napoleonská tyranie nejen nad Francií, ale i nad velkou částí Evropy. Poslední a porušené zbytky tradice hájily mocnosti na viděnském kongresu v letech 1814 a 1815. Svědkem tohoto úsilí je filosof navazující na renesanční a  osvícenské tradice Franz von Baader.

Novou kritikou systému vzešlého z popsaných násilných převratů a tyranií je socialistické hnutí. Jeho kořeny jsou křesťanské a humanistické. Jeho vrcholným představitelem byl, jak všichni dobře véíme, Karel Marx. Méně se už ví, že tento myslitel kladl socialismus nejen za kapitalismus, jako cosi budoucího, k čemu je třeba dospět, ale také před kapitalismus. Mluvil o "feudálním socialismu." Kapitalismus v jeho pojetí byl jejho antitezí, nový socialismus bude syntézou, návratem k tezi obohacné o prvky antiteze. Kapitalismus, nebo jak dnes říkáme, tržní systém, je antitezí, negací, rozbíjí societu, nastolením čirého individualismu. Na místo organickými vazbami propojené společnosti klade politický a ekonomický boj všech proti všem. V myšlenkovém světě kapitalismus nastoluje destrukci tradiční filosofie včetně filosofie člověka. Empirismus, racionalismus, positivismus a později postmoiderní dekonstrukce rozbíjejí organický řád myšlení, popírají humanismus a nastolují čirý materialistický naturalismus.

Když Marx přichází s návrhem překonávat kapitalismus a znovu, na vyšší úrovni nastolit socialismus, činí to s jistými předpoklady. Udělal krok k překonání buržoazního myšlení, ale nebyl dost radikální, nešel ke kořenům. Výslovně odmítl buržoazní, mechanistický materialismus, přišel s dialektickým pojetím, které si všímá nejen kvantit, ale i kvalit a která chápe souvislost všeho se vším. Ale přece jen, musíme s politováním konstatovat, že Marx, zejména pod vlivem Engelse ve svém vrcholném období, se nakonec nevymanil důsledně z materialismu, nedotáhl svůj humanismus do důsledků a měl tendenci k historickému determinismu, k ekonomismu. Tento nebezpečný potenciál se pak projevil v části socialistického hnutí, v jeho slepém kolektivismu, v destrukci všeho duchovního. Pod falešným záhlavím dialektiky se vrací primitivní mechanistický materialismus, který se někdy až násilně prosazuje jako povinná ideologie.

Dobrých intuic a analýz angažovaného mrxistického humanismu se ujali svědkové tradice, kteří usilovali o obnovu tradičního organického řádu. Usilovali o to reprezentati křesťansko-sociálního hnutí. Obnovují tradici s konfesním zabarvením a radikálnbě kritizují kapitalismus. Příkladem byl autor tzv. integrálního humanismu, katolický tradicionalista a kritik kapitalismu Jacques Maritain. Ale není ve své době s touto intuicí sám. Doprovází ho dělnická aktivistka Dorothy Day, a filosof Maurice Blondel. Jejich současníkem byl další katolický tradicionalista Gilber Keith Chesterton, který spolu s Hilairem Belocem proti kapitalismu staví projekt distributivismu. Podobným směrem jde korporativismus, který se však v mnoha případech nedokázal odpoutat od modernistického, revolučního nacionalismu a tendoval k diktátorským manýrám, které jsou karikaturou tradičního řádu. I v jiných křesťanských konfesích se objevuje socialistická tendence. Například konzervativní směr anglikánství přišel s anglokatolickým socialismem. Podobný návrh, tentokrát s pravoslavným zázemím přináší ruský filosof, který žil od dvacátých let minuléího století do smrti ve Francii, Nikolaj Berďajev. Důsledně to vyjadřuje ve své knize Nový středověk. Nutno říci, že později se distancoval od možného diktátorského vyznění a zdůraznil lidskou osobu. Vůči odosobňujícímu kapitalismu zůstal kritický.

Mimo církevní křesťanství můžeme zmínit theosofický socialismus postavený na bázi evropského hermetismu a později i indických (indoevropských) sociálně etických tradic. Na theosofii hostoricky navazující anthroposofie přichází s projektem tříčlenného uspořádání, které proti kapitalismu klade duchovní svobodu, politickou rovnost a sociální solidaritu.  Jeho reprezentantem je významný filipinský politik, prezidentský kandidát Nacanor Perlas. Kritiku reovolučního novátorství a obnovu organického řádu požadovalo a požaduje rovněž perennialistické hnutí, které si přeje obchodování a výrobě dát přiměřenou volnost, ale podřizuje je státu, který chrání duchovní, kulturní, sociální a ekologické zájmy.

Rozklad západní civilizace se jeví jako nezadržitelný, pokud se organicky na cestě dějinámi pevnými kořeny nepropojí s živnou půdou spirituality a mystiky. Odtud plyne prorocký zhápal proti tyranii a pro sociální solidaritu. Výrazem je dnešní velmi nedokonalý angažovaný humanismus. šanci přinést něco slkutečně nového, opravdovou alternativu k dnešnímu zmaru má jen když se humanistické motivy opřou o duchovná základy.