Pokusy zadržet rozklad

Napsal ivan.stampach@seznam.cz (») 11. 2. 2010 v kategorii Duch a současnost, přečteno: 2663×
cisar.jpg

Naše část světa, to, čemu se říká západní civilizace, se vydala na podivné cesty už ve vrcholném středověku. Opustila tehdy to, co bych nazval spirituálním jádrem křesťanství. Lépe řečeno, jádro zůstalo živé, ale pokrylo  se tuhou skořápkou. Být v tomto prostředí křesťanem tradičním způsobem, to se stalo podezřelé.  Takoví byli  obvykle vězněni, vyháněni nebo upalováni. Život církve jako společenství, jako mystického organismu plynul dál, ale kolem toho byla  a je tuhá struktura, jejíž zájmy byly a jsou pragmaticky mocenské.

Renesance, jak naznačuje její název, chtěla být novým narozením západní civilizace. Pokusila se o návrat ke kořenům. od nichž se vrcholný středověk postupně odřezal  Opustila chladnou, odosobněnou, scholastickou spekulaci a víc než na ratio spoléhala na intelekt. Pokus nebyl jednoznačně úspěšný, protože organická vazba na prameny byla  na staletí ztracena. Proto renesace na jedné straně zazáří humanismem a hermetismem a na druhé se formují tak nebezpečné tendence jako je teoretické odůvodnění novověkého despotismu (Nicolò Machiavelli) a formuje se redukcionistická, mechanistická, kvantitativní věda, tak úspěšná v technických aplikacích a tak selhávající v ochraně lidských hodnot (Francis Bacon,  Galileo Galilei). Tato druhá vlna renesance a její pokračovatelé smetou humanismus a z člověka učiní "nepřirozené zvíře" (Vercors), zbaví ho lidství a v praxi z něj činí kolečko v politickém a ekonomickém mechanismu.

Tak to pokračuje po celý novověk. I v osvícenské éře žije v renesanci probuzená tradiční spiritualita.  Západoevropský vrcholný středověk ztratil spojení s kořeny a mělo to katastrofální dopad v životní praxi. Přes všechno poetické co v něm (ve srovnání s nudou 20. století) spatřujeme, byl neuvěřitelně barbarský. Renesanční a osvícenská obnova etiky vede k tomu, že konči útrpné právo, čili mučení při výsleších, humanizuje se vězenství, před soudy jsou si všichni (aspoň teoreticky) rovni, pozvolna končí diksriminace na základě vyznání. Svědky a učiteli  obnovené tradice jsou osobnosti jako G. E. Lessing, J. G. Herder a především J. W. Goethe.

V osvícenství však bohužel bují i moderní svévole. Proti tradiční struktuře společnosti se staví novověký absolutismus, předobraz budoucích totalitarismů. Ve Francii vyhlásí ušlechtilý program volnosti, rovnosti a bratrství a realizují jej metodou neuvěřitelného teroru. Dalším plodem revoluce pak je napoleonská tyranie nejen nad Francií, ale i nad velkou částí Evropy. Poslední a porušené zbytky tradice hájily mocnosti na viděnském kongresu v letech 1814 a 1815. Svědkem tohoto úsilí je filosof navazující na renesanční a  osvícenské tradice Franz von Baader.

Novou kritikou systému vzešlého z popsaných násilných převratů a tyranií je socialistické hnutí. Jeho kořeny jsou křesťanské a humanistické. Jeho vrcholným představitelem byl, jak všichni dobře véíme, Karel Marx. Méně se už ví, že tento myslitel kladl socialismus nejen za kapitalismus, jako cosi budoucího, k čemu je třeba dospět, ale také před kapitalismus. Mluvil o "feudálním socialismu." Kapitalismus v jeho pojetí byl jejho antitezí, nový socialismus bude syntézou, návratem k tezi obohacné o prvky antiteze. Kapitalismus, nebo jak dnes říkáme, tržní systém, je antitezí, negací, rozbíjí societu, nastolením čirého individualismu. Na místo organickými vazbami propojené společnosti klade politický a ekonomický boj všech proti všem. V myšlenkovém světě kapitalismus nastoluje destrukci tradiční filosofie včetně filosofie člověka. Empirismus, racionalismus, positivismus a později postmoiderní dekonstrukce rozbíjejí organický řád myšlení, popírají humanismus a nastolují čirý materialistický naturalismus.

Když Marx přichází s návrhem překonávat kapitalismus a znovu, na vyšší úrovni nastolit socialismus, činí to s jistými předpoklady. Udělal krok k překonání buržoazního myšlení, ale nebyl dost radikální, nešel ke kořenům. Výslovně odmítl buržoazní, mechanistický materialismus, přišel s dialektickým pojetím, které si všímá nejen kvantit, ale i kvalit a která chápe souvislost všeho se vším. Ale přece jen, musíme s politováním konstatovat, že Marx, zejména pod vlivem Engelse ve svém vrcholném období, se nakonec nevymanil důsledně z materialismu, nedotáhl svůj humanismus do důsledků a měl tendenci k historickému determinismu, k ekonomismu. Tento nebezpečný potenciál se pak projevil v části socialistického hnutí, v jeho slepém kolektivismu, v destrukci všeho duchovního. Pod falešným záhlavím dialektiky se vrací primitivní mechanistický materialismus, který se někdy až násilně prosazuje jako povinná ideologie.

Dobrých intuic a analýz angažovaného mrxistického humanismu se ujali svědkové tradice, kteří usilovali o obnovu tradičního organického řádu. Usilovali o to reprezentati křesťansko-sociálního hnutí. Obnovují tradici s konfesním zabarvením a radikálnbě kritizují kapitalismus. Příkladem byl autor tzv. integrálního humanismu, katolický tradicionalista a kritik kapitalismu Jacques Maritain. Ale není ve své době s touto intuicí sám. Doprovází ho dělnická aktivistka Dorothy Day, a filosof Maurice Blondel. Jejich současníkem byl další katolický tradicionalista Gilber Keith Chesterton, který spolu s Hilairem Belocem proti kapitalismu staví projekt distributivismu. Podobným směrem jde korporativismus, který se však v mnoha případech nedokázal odpoutat od modernistického, revolučního nacionalismu a tendoval k diktátorským manýrám, které jsou karikaturou tradičního řádu. I v jiných křesťanských konfesích se objevuje socialistická tendence. Například konzervativní směr anglikánství přišel s anglokatolickým socialismem. Podobný návrh, tentokrát s pravoslavným zázemím přináší ruský filosof, který žil od dvacátých let minuléího století do smrti ve Francii, Nikolaj Berďajev. Důsledně to vyjadřuje ve své knize Nový středověk. Nutno říci, že později se distancoval od možného diktátorského vyznění a zdůraznil lidskou osobu. Vůči odosobňujícímu kapitalismu zůstal kritický.

Mimo církevní křesťanství můžeme zmínit theosofický socialismus postavený na bázi evropského hermetismu a později i indických (indoevropských) sociálně etických tradic. Na theosofii hostoricky navazující anthroposofie přichází s projektem tříčlenného uspořádání, které proti kapitalismu klade duchovní svobodu, politickou rovnost a sociální solidaritu.  Jeho reprezentantem je významný filipinský politik, prezidentský kandidát Nacanor Perlas. Kritiku reovolučního novátorství a obnovu organického řádu požadovalo a požaduje rovněž perennialistické hnutí, které si přeje obchodování a výrobě dát přiměřenou volnost, ale podřizuje je státu, který chrání duchovní, kulturní, sociální a ekologické zájmy.

Rozklad západní civilizace se jeví jako nezadržitelný, pokud se organicky na cestě dějinámi pevnými kořeny nepropojí s živnou půdou spirituality a mystiky. Odtud plyne prorocký zhápal proti tyranii a pro sociální solidaritu. Výrazem je dnešní velmi nedokonalý angažovaný humanismus. šanci přinést něco slkutečně nového, opravdovou alternativu k dnešnímu zmaru má jen když se humanistické motivy opřou o duchovná základy.

 

 

 

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
1. Středověký ideál »
Petr Turecký z IP 82.100.0.*** | 12.2.2010 21:09
V nedávno vydané knize (Domov a dálava) Erazim Kohák velmi kritizuje pozdního Rádla za to, že Rádl přikládá velkou hodnotu středověkému sociálnímu soužití v lůně jediné pravé církve. Kohák to vysvětluje Rádlovým zmatením mysli v době, kdy psal svou Útěchu. V poslední době se mi zdá, že všechny myšlenky upínající se k minulosti jako zlatému věku jsou spíš projektem vlastní touhy, než skutečnosti. Takže mám tendenci soulasit s Kohákem. Ať narazím na jakoukoli dobovou knihu (nedávno jsem si pročetl dějiny Franků od Řehoře), nacházím jen jediný hnací motor dějin: touha po moci. Ten je stejný za Římské říše, za Francké říše, za Říše národa Německého etc... Tato stejná touha se ukazuje také jako hlavní motor i po naší revoluci. I nakonec v Evropské unii tato touha je. Kohák unii velmi chválí a tvrdí, že to je jediné uskupení, které má šanci obstát (narozdíl od Rakouska - Uherska, Jugoslávie apod. nadnárodních celků). Jsem v tomto směru skeptikem. Jediná cesta se mi jeví jako víra (více, či méně v tomto světě idealistická) promítaná do světa kolem sebe. Bez ohledu, v jaké míře totality žijeme. Jenže jakákoli snaha o zavedení této ideální společnosti "fyzicky" povede k revoluci a ke krveprolití...  Takže jakési balancování na ostří nože.. Ani aktivní v politice, ani pasivní v pocitu, že náboženství je tu jen pro útěk ze zkaženého světa.
2. Ocitáme se u doprovodných témat »
ivan.stampach@seznam.cz | 13.2.2010 11:18
Až na pár drobných výhrad bych diskusní příspěvek Petra Tureckého celkem podepsal. Nevyčetl jsem však z něj souhlas nebo nesouhlas. Možná to ani nebyl autorův záměr. Ve sporu Kohák - Rádl se snad můj příspěvek neumísťuje. Rádlovi jde o "soužití v lůně jediné pravé církve," zatímco já totéž období označuji v článku za barbarské a úpadkové. Shodli bychom se na nějaké církvi jako jediné pravé, např. já s Rádlem, já s Vámi? Jeví se Vám to tak, že nějakou církev kladu jako jedinou pravou?

K doprovodným tématům, která jste svou diskusí otevřel si dovolím jen dvě poznámky a debata klidně může pokračovat. Pokládám Evropskou unii za šťastné obnovení toho, co v předchozích staletích znamenala Svatá říše římská. Děje se to po tragické éře národních států. Nacionální ideologie to je jedna s forem úpadku, na který v posledních dvou příspěvcích poukazuji, protože mě trápí a potřebuji se s tím nějak vyrovnat. Cítím se být evropským občanem bydlícím v Česku. Ale tohle téma tu na blogu už jednou bylo a netroufám si vracet se k němu v novém článku.   

Osobně si dovolím jedno vyjádření nesouhlasu. S prominutím jako typicky církevnické moralizování mi připadá teze, že jediný hnacím motorem dějin je touha po moci. Nedávno jsem s tímto škarohlídstvím polemizoval v Deníku Referendum (www.denikreferendum.cz), když jsem totéž identifikoval ve sloupku jinak sympatického Zdeňka Bárty.  Má se tím říct: "my jsme ušlechtilí a jde nám o ušlechtilé občanství, a ti druzí, to jsou ti oškliví mocichtivci"? Podle vládnoucí ideologie "mistrů podezírání" (podle P. Ricoeura jsou to Nietzsche, Marx, Freud) platí jen nejnižší pudová motivace, a nic ušlechtilého (samozřemě vždy u těch druhých) nemá váhu, je to jen iluse. Společenská vrstva, která je dnes u moci, si tím omlouvá svou vlastní životní praxi. 

Šlo by fenomenologicky zkoumat moc, která souvisí se svobodou a tudíž s lidstvím v jeho duchovním jádře. Bylo by zajímavé teologicky probrat, co znamená moc, když je přece eminentně připsána Bohu, který se charakterizuje jako všemohoucí, resp. všemocný (i toto téma tu a blogu už bylo). S ohledme na Pantokratora je třeba si nechat líbit otázku, je-li touha po něčem takovém někdy třeba následováním Boha, nebo je vždy totožná s vulgární snahou brát druhým svobodu a podřizovat si je.  Nebo dokonce, smím-li si takovou námitku dovolit, není za opovrhováním pozemskou mocí a jejím snižováním představa totalitního kosmického Diktátora?
3. Moc - pár zmatených poznámek »
Petr Turecký z IP 82.100.0.*** | 13.2.2010 18:04
Ano, napsal jsem svůj osobní pohled, jako popis jakéhosi tápání... váš text mě na tyto existenciální myšlenky (opět) přivedl... Přiznám se, že před několika lety mi byla myšlenka rádlovská, myšlenka, jakéhosi předrenesančního ráje (např. také přítomná u Florentského) velmi blízká...Člověku (spíše humaitně vzdělanému) se totiž vždycky ta současná doba zdá nejhorší ze všech. Když jsem studoval dějiny umění, říkali nám, že kunsthistorik se často zasekne v nějakém obodbí (asi tak dvě generace jemu vzdálené) a přes ně se nedostane dál. Jen velmi málo nejvýznačnějších duchů bylo schopno uznat kvalitu umění své doby (samozřejmě nemyslím na veškerou produkci, ale dokázali vybrat špičku z dobové produkce)... Proto se taky ocenění uměleckých slohů dosti spožďovalo za současnou uměnovědou.
Proto jsem asi i já přirozeně tíhnul k jakémusi dávnému zlatému věku. Taky to bylo proto, že komunisti zdůrazňovali jenom pokrok a budoucnost, takže jsem si v pubertě myslel, že číst středověké filosofy je nesmysl, protože to byly primitivové.
Když jsem se k nim dostal, upadl jsem do opačného extrému...

CÍRKEV
Jelikož nepatřím k žádné exkluzivní církvi, nemám na mysli žádnou ideální církev. Myslet si, že je nějaká jediná církev, která dokáže nějakým ideálním způsobem zjevit to, co měl Ježíš na mysli, je pro mne v současnosti nenaplnitelný totalitaridealismus. Čili na církev jsem nemyslel.
Musím odmítnout vaši výtku ohledně moralizování. Je pro mne ale důležité, že ta moje připomínka mohla být takto pochopena.
Jelikož jsem člověk původně z ateistického prostředí a v současnosti člen církve liberální a většinové a kdovíco ještě (čehož si na ní vážím), tak rozhodně nemám na mysli moralizování. Naopak jsem měl na mysli "moralizování" třeba Jakubovy epištoly, které směřuje dovnitř ranné církve a odhaluje v ní mocenské a totalitní tendence. Právě tam se ukazuje bezútěšná situace lidí ve sborech, které zajímá především moc.
Typická situace - když přijde do sboru "mnohoprstenný" člověk, tak se ostatní z něj mohou pominout. Mnohoprstenný je ten, který má i politickou moc a může tedy zlepšit jejich situaci.. Kde tedy je jejich osvobodivá víra, ptá se Jakub?
Stejný tón zaznívá z evangelií.
Je to tedy podle mého názoru touha po moci, která neustále nad vírou vítězí. Viz. prosby matky synů zebedeových. Prosí Ježíše, aby jim zajistil místo u koryta.
Čili ne my a ti druzí, ale MY VŠICHNI prahneme ze své přirozenosti po moci. A často náboženské aktivity jsou jen zastřením této touhy...Proto mají podoby moci v církvích častěji mnohem děsivější a bizardnější podobu.
POZITIVNÍ  na tom je, že se nám ke sluchu právě dostává tato vnitřní kritika, že nebyla umlčena. To dává jakousi naději do budoucna, že církev kristova (do níž se může vejít ledasco) je schopná neustálé reflexe - asi na základě četby Bible a na základě ponaučení z dějin církve. Předkpokládám, že sám Jakub byl tolernatní člověk, protože v epištole píše také proti sobě. Ví o své moci a to už je půl výhry.
Když dav se sklony k totalitě následuje Ježíše a touží, aby J minul slepce, J jde proti síle davu a slepce uzdravuje. Linden má hezkou poznámku, že slepci jsou možná jediní, kteří v tom davu vidí. POZITIVNÍ je to, že jsou. Sice jenom dva. Nebo jeden (u Marka).

MOC
Moc špatná - lidská - ve smyslu - znásilňovat druhého - třeba pomocí peněz.
Moc Boží, to je moc bezbranného. Upřednostňuji tyto pojetí před ostatními. Jinak bych nebyl sám schopen vysvětlit vyvražďování apod.
Líbí se mi pojetí rabiho Kushnera, ze Bůh není všemocný, potvrzuje to i Heller. Jelikož vnímám Bibli jako lidskou odpověď na zkušenost s Bohem, necítím se povinen souhlasit se všemi tradičními biblickými, popř. církevními tezemi.
Matka synů zebedeových chce následovat Boha. Ale její představa o následování je ďábelská. Sama touha jako nějaká čistá energie nemusí mít žádné znaménko. Jako nějaká prazákladní moc. Ale náš rozum a vůle i tělo jí to znaménko neustále přisuzuje. Protože jsme továrny na průšvihy.
Mám za to, že jedině důsledné trvání na Boží bezmoci vyjádřené v listu Filipským může člověka zbavit této touhy po moci. V tom mě osvítil Petr Macek, když nám zvěstoval Yodera. A ovšem si uvědomuji, že lpění na této formulaci samo o sobě je zlou tohou, protože může dštít síru proti všem, kteří tuto tezi nedrží. Viz totalitarismus staré jednoty bratrské.
A tak se člověk musí tolik sebezreflektovat a tolik sebedestruovat, až mu nezbude NIC. A toto musí činit i církev. Asi. Jinak bude organizací se zlými mocenskými sklony. Ale to právě nevím... A nějak mám pocit, že mi na tyto otázky neodpověděl ani seminář na Topolce konaný minulý týden...Neuznávám ani cestu přijetí instituční mašinérie, ani totálně vyhraněnou mimo, protože v ní je právě ten nebezpečný pól exkluzivismu a tím vámi zmíněného moralizování apod. Možná nějaká jiná cesta uprostřed?
4. Pár poznámek k touze po moci »
ivan.stampach@seznam.cz | 14.2.2010 02:18
Ano, kolego, téma moci je velmi citlivé. Mezi intelektuály a také v náboženských kruzích se sluší moc zpochybňovat. A já už jsme takový, že pro mne samozřejmosti nejsou zřejmé samy o sobě. Hledám důvody pro a proti.

V pojetí moci na příkladu Boha dochází k nenápadnému, mnoha diskutujícími nepovšimnutému posunu. Bohu se totiž v latinském křesťanství připisuje omnipotentia, ale nikdy se mu nepřipisuje omnipotestas. Jsou to příbuzná, ale přece odlišná slova. Český překlad "všemohoucí" je výstižný. Potentia znamená, že mohu něco konat (ale nemusím), že je tu prostor pro nějaké jednání, že nejsem ničím z vnějšku nucen, potentia je prostě volnost, popřípadě svoboda (kdyby to slovo v češtině nebylo tak kontaminovaného svým původem ve vlastnictví).  Když se bez rozlišení, řekne, že Bůh je všemocný, jsme už jinde. To už je moc jakožto potestas.

Latinské pojetí prostě říká, že Bůh vše může a nic nemusí, že je absolutní, ab-solutus, ode všeho odpoutaný, na všem nezávislý. K tradici nepatří, že by byl všemocný.

Myšlenku Boží všemoci podporuje byzantské pojetí, které o Bohu, resp. o Kristu říká, že je Pantokrator, a to jednoznačně znamená, že že je všemocný nebo lépe vševládný. To může směřovat k pojetí v diskusi zmíněno totalitního kosmického diktátora. A vede to k snadnému protikladu v podobě Boha slabého, případně bezmocného, o kterým však není zřejmé, je-li božský.

Jak toto vše vztáhnout na člověka? Neznamená moc u něj především MOCI nějak jednat (případně nejednat)?  Pak by to byla všelijak limitovaná, ale přece obhajitelná svoboda. Ta je konstitutivním rysem lidství.

A jak je s naší (také jistě omezenou) mocí ve smyslu vlády? Nepotvrzuje snad moc nad tvory, že jsme stvořeni na Boží obraz a k Boží podobě? Nepotvrzujeme vládou nad stvořeným světem svou nezávislost? Proto i moc ve smyslu vlády může sice degenerovat, ale sama o sobě je potvrzením našeho lidství.

Jak se to má mocí nad lidmi? Ta byla přece původním tématem, O ní byla řeč, že byla jediným motivem dějin. Toto zjednodušení mne zamrzelo a v další debatě jsme si je vyjasňovali. Naprosté popření moci nad lidmi má podobu dvou politických ideologií, levicového anarchismu a pravicového libertariánství. Obě ideologie činí stát útlejším a ve výhledu jej rozpouštějí. Protipólem je naprosté pozbavení jiných lidí svobody. Jejich svoboda přestává být hranicí mé svobody. Místo plurality "mocí" se uplatňuje monolitní moc vládnoucího centra. To má podobu diktatury, despocie, tyranie, totalitního režimu.  Mezi tím je normálně fungující stát (ve středověku i novověku), v němž se moc uplatňuje. Cives praeclari dobrovolně omezují svou libovůli, stanovují si zákony a podřizují se jim. Nad ostatními stát uplatňuje moc a nutí je zákony dodržovat. To samo o sobě je snad v pořádku. Po takto uplatňované moci snad lze i toužit. Řekl bych, že to patří k přirozenéí výbavě politicky talentovaného člověka.   

Omlouvám se za dlouhou úvahu téma moci, ale potřeboval jsem si to uspořádat a vyjasnit. Potřeboval jsem si vyjasnit proč čistě pocitově váhám nad těmi, kteří verbálně moc odmítají, ale využívají jejího dobrodiní (jsou např. rádi, když je brutální policie chrání před násilníky).
5. Moc nad lidmi »
Petr Turecký z IP 82.100.0.*** | 14.2.2010 13:40
Předně se omlouvám za množství gramatických chyb, které jsem nyní uviděl, ale píšu rovnou a bez chyb psát neumím smile
Také se omlouvám za nedůsledné čtení vašeho textu, což je způsobeno mou neustálou neschopností se pořádně soustředit.
----------------------------------------
Ano, souhlasím s vámi ohledně vysvětlení pojetí moci Boží.
Ohledně moci ve vztahu k člověku se snažím pro sebe rozlišovat 2 roviny: 1/moc jako pojem sám o sobě a 2/moc jako etický fenomén týkající se člověka.
Ve svém textu popisuji moc jako tu druhou rovinu.
Z pohledu např. biblických autorů je na tom člověk s mocí špatně, protože její jakousi původně neutrální rovinu (popř. moc ke svobodnému jednání) neustále přirozeně a dobrovolně zneužívá. Viz příklady svrchu.
Pokud uvažujeme o politickém či sociálním upsořádání společnosti (a možných východiscích), zdá se mi, že musíme moc chápat jedině v tomto ohledu.
Možná se ptám zcela naivně, ale - když uvažujeme nad různými systémy vlády: je člověk vůbec schopen vytvořit nějakou lepší společnost, když má takové mizerné předpoklady? Když i v Bibli je mnoho příkladů že sami věřící této moci neustále podléhali (a podléhají)?
Je člověk schopen se sám podřizovat z nějakého důvodu zákonům? Osobně takových dobrovolníků moc neznám.. Možná je to mizivé procentu lidí ve společnosti.
Při četbě Koháka jsem si neustále říkal: proč se diví, že jsme na tom tak špatně po revoluci? Vždyť člověk nechce nic jiného, než peníze a zboží, popř. pocit, že TO NĚKAM DOTÁHL (jak říká Dušek ve své hře - 4dohody). Chce se vyšvihnout před druhými, chce se mít tak dobře, jako Rakušáci. Tam, na západě je ten skutečný pozemský ráj... Kdy už konečně budem tam, kde je západ, ptalo se 99% lidí po revoluci.. Proč se tedy divíme, že bohem nám je jenom spotřeba/výroba? Všechny vlády na světě slibují růst spotřeby - jak Amerika, tak Čína, takže opravdu jiný přístup asi není v současnosti nikde.

Bude jednou společnost lepší, spravedlivější, je toho vůbec schopna? Nějakého "chardinovského úběžníku"? je to v potenci většího množství lidí?
Zdá se mi, že to není možné.
Právě kvůli všudypřítomnému zneužívání jedněch druhými. Děje se to už na rovině osobní, v rodinách, k sobě samému. To, že si třeba nalhávám, že problémy nejsou, už je taky akt zneužívání moci - kdy lež nechávám vítězit nad svědomím. Viz. nalhávání si některých, že není ekologický problém (na to trefně poukazuje Kohák).

Paradoxně potvrzující můj pocit , že špatný stav společnosti je cosi přirozeného, či civilizace, je čláenk v referendu o naději mezi politiky:
www.denikreferendum.cz/clanek/1576-politicky-a-politici-kteri-vzbuzuji-nadeji
Jen 3 nebo 4 slušní z celé Evropy???

Zdálo se mi, že vy se nejen tímto článkem také ptáte, jestli je (jaká je) možná cesta dál? Jestli máme jako společnost naději? Jestli jsme ponaučitelní, jestli má smysl se snažit, když známe svoje limity a neustálé selhávání?
Je možná demokracie, když v ní přestane "od spodu" působit svědomí vzešlé z např. kvalitní výchovy založené na kvlatiních duchovních základech?
Dnes je demokracie vhodná k překračování zákonů, soudnictví funguje tak, aby umožňovalo "mocným" právně dovysvětlit jejich agresi. Ale samozřejmě není lepší alternativy, vracet se zpět nechci.
Není pak cestou jakási "drobná práce" vzdělaných lidí - ve smyslu celostním - předávání poselství etické roviny života? Za současného neutuchajícího aktivního boje proti nespravedlnostem v okolí, na "komunální rovině".?

Např. apoštol Pavel vidí naději jenom v osobním pokání, protože toto pokání přivede člověka ke svobodě. Tak rozumí např. J. B. Souček textu 1Kor  1,18-31.
Pak by mělo smysl se pokoušet. A svobodní lidé a třeba církve by to měly dělat. Ale s vědomím, že tato cesta je v tomto světě bláznovstvím a že "bude po zásluze potrestána". Člověk to ustane jedině za předpokladu, že bude mít v sobě ducha svobody. Za cenu oběti - různé velikosti. Toho jsou ovšem schopni jen nemnozí.
Křesťanství nabízí autoritu a úběžník mimo tuto společnost. Což je osvobozující vzhledem k vlastním frustracím.
Ale i tato myšlenka byla a je mnohokrát zneužívána...

Proto asi nevěřím v nějaké masovější změny na humanisticko - duchovních podkladech. Díky této diskusi si mohu uvědomit, že jsem oproti vám větší skeptik. (což mne zaráží) Věříte, že po krachu západní civilizace může přijít něco lepšího. Nějaká alternativa. Podle mého názoru se budou zase jen opakovat staré hrátky s osobní mocí. Ale je to možná proto, že jsem ve svém životě nezažil nic vzrušujícího. Že právě jsem v naší revoluci krom materiálních výhod - a přímého dopadu svobody - nezažil žádné veliké duchovní osvobozující téma.
Politické téma, které by mě uchvátilo.
Spíš se držím názoru, že duchovního vysvobození se člověk může nadít třeba v lágrech totalitního režimu, jak o tom mnozí vypovídají.
Tím nechci říct, že toužím po lágru!
Ale sama církev vydala vždy své pozitivní plody, když byla v mírném útlaku. Když se mačkají hrozny, teče víno.

Děkuji mnohokrát, že si dáváte práci s odpověďmi na mé nepoučené žvatlání!
6. Moc:-) »
Roman Světloslav Černý z IP 89.176.237.*** | 4.3.2010 21:26
Dobrý den..
velmi inspirující diskuse pánovésmile
já to mám trochu jednodušší...život mě učil ovládat sebe sama...jednoduše řečeno..a při té příležitosti jsem nějak "náhodou" zjistil , že čím více zvládám sebe, tím méně jsem manipulován druhými.(dle obrazů jejich).. Ano ,je to moci...ale o moci (spíše  touze) dávat ze sebe to nejlepší smile..dle své přirozené povahy...a věřím tomu, že každý člověk a bytost jsou takto motivováni...byť je to často nevědomé.
a obecně řečeno....u nás mužů se tato touha realizuje aktivním  přetvářením reality-světasmile..jedni chtějí měnit sociální -politický systém...jiní pomáhají potřebným..a jiní působí "ve skrytu" nemajíce v oblibě popularitu, ani světskou slávu...
a každý máme trochu jiné představy o ideálu, který chceme naplnit (tedy spíše o způsobech jeho realizace)...a svoji moc uplatňujeme ..někdo slovem, někdo obuškem, někdo ekonomickými nástroji, někdo kulomety a bombami....prostě každý dle svého založení a duchovní úrovně.
ano, pane Turecký..souhlasím s Vámi..dáváme ze sebe to nejlepší, teprve , když jsme drceni..bohužel...většina z nás tak "funguje"... až do té doby, než v sobě najdeme "zdravé Jádro" -vy křesťané ho nazýváte Kristem (tedy pokud se nemýlímsmile ..já ho nazývám jako "toho, který je pokojný a tichý ve svém srdci"..a právě proto, že si většina náboženství udělala ze svých učitelů a mistrů nedosažitelné modly...(vzory, symboly)
a výhoda mého "náboženství" je právě v tom, že mohu komunikovat s lidmi nezávisle na jejich víře nebo kultuře - beze slov (řeči úst), ale mnohem intenzivněji a "příměji"....
neb kdo může v tomto "souboji duchů" zvítězit?
Všichni velcí duchové - muži filozofové, vědci i vojevůdci toužili sjednotit celý svět pod jednu vládu  ...a to samozřejmě ..nejlépe tu svoji -osobní.(tedy skrze ně přicházející)...a který z nás po tom ve skrytu své duše netouží ?  dát ze sebe světu to nejlepší a být za to ještě navíc světem oceněn - chválen ?
vždyť o čem je tento blog a většina komunikace mezi lidmi (bytostmi)? o tříbení názorů, myšlenek a ideálů...hledání "nulového bodu"... ale bude to trochu déle trvat..než pochopíme , že intelekt a filozofování má své meze....neb někdo mluvením boří..a jiný mlčky tvoří...

Přeji zdraví a zdar smile

Komentáře tohoto článku jsou moderovány. Váš příspěvek se zobrazí až po schválení autorem článku.

Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel dvě a deset