Debaty s přáteli z poslední doby mi daly podnět zase jednou se zabývat vztahem k osobní a společné minulosti. Jedno pojetí chce minulost stále připomínat, hlavně nezapomenout na příkoří, nezapomenout na hrdiny. Druhé chce za minulostí udělat příslovečnou tlustou čáru, zapomenout a začít znovu. Nabízí se nám tedy prožívat přítomnost s pozorností upřenou do minulosti nebo hledět do budoucna.
Napřed se zdá, že tyto dvě životní orientace přece nemusíme klást proti sobě, že nemůžeme od přítomnosti odříznout minulost ani očekávanou budoucnost. Co by ostatně zbylo? Jak daleko zpět sahá přítomnost a je nějaký přesný moment, kdy se stává minulostí? Je to, co udělám v nejbližších chvílích, budoucností nebo přítomností? Jednat dnes poučen tím, co se už odehrálo, je bezpečnější a není inteligentní v každé generaci opakovat stejné chyby. Příznivěji hodnotíme jednání, které není pouhým uspokojováním okamžitých potřeb, nýbrž tvoří dílo, které přetrvá.
Nechme teď stranou budoucnost a úvahy, zda na nás jaksi dopadá nebo zda a nakolik ji tvoříme, jsme-li spíše vpleteni do sítí osudu nebo svým svobodným jednáním skutečnost přetváříme a dotváříme.
Zde mi jde o nedávné historické situace, které nás, obyvatelstvo této země netěší, především nacistickou okupaci a českou kolaboraci s ní, po níž jako další ostuda následuje vyhnání nejméně dvou milionů českých obyvatel, kteří se provinili pouze tím, že jejich mateřským jazykem byla němčina. Míním i stalinistický režim s obdobími bezohledné krutosti a obdobími patologické únavy, nudy a úpadku - a hromadnou pasiviní i aktivní spolupráci s diktátorským systémem.
Nepůsobí věrohodně, když politici všech možných barev předstírají, že urovnávají stuhy na věncích položených k pomníkům ztepilými vojáky a když potom kladou pravici tam, kde se domnívají, že mají srdce. Takové vyrovnávání s tou či onou minulostí budí spíš dojem, že je to jeden nástrojů technologie moci a že cílí spíš do současnosti a blízké budoucnosti, např. do příštího volebního období. Dáme se jimi znechutit a necháme své předchůdce, kteří měli odvahu čelit tyranii, upadnout do zapomnění? Jistě je můžeme oceňovat nezávisle na politicích a můžeme u nich čerpat poučení pro součanost a budoucnost.
Někdo může trvat na připomínání minulosti i proto, že se odhalují zločiny minulosti a jejich pachatelé mohou být označeni, pranýřováni a trestáni. Co říct na vlnu nových a mladých konzervativců, kteří planou pro právo a spravedlnost? Je vůbec možno vyslovit námitku? Jen si vybavuji ironizaci této vášně pro právo již z římské antiky: Fiat lex, pereat mundus (Nechť platí zákon, i kdyby měl svět zhynout.) Ale chápu, jak se zločiny minulosti mohou dnes hodit. Ve srovnání s nimi si připadáme čistí a neposkvrnění. Na druhé straně sporu, na politických protivnících žhavé současnosti nezbyde nitka suchá.
Ano, byl bych pro pěstování toho, čemu se vznosně říká paměť národa, kdyby ovšem historické zachycení minulostí nebylo tak selektivní, kdyby se v něm tak k nerozeznání nemísila fakta s interpretacemi. Kolegové historici mi prominou, ale nemohu se zbavit dojmu, že tak řečené politické dějiny jsou souborem lží vítězů. Když čtu a slyším v televizi historiky referovat o době, kterou si pamatuji, zdá se mi, že jsem žil někde jinde, nebo, že jsem byl vtažen do nějakého stroje času. Historici, kteří tak lhát nechtějí, dnes spíše pěstují historickou antropologii, dějiny kultury (konkretizované např. na umění či vědu ap.), mikrohistorii, dějiny mentalit a dějiny každodennosti.
Poučení dějinami je nutné, ale raději bych nežil minulostí, neřešil bych spory dávno vyřešené, nebojoval bych proti nepřátelům dávno poraženým, netrestal bych ty, které už potrestal život, respektoval bych promlčení v případě politických deliktů ještě spíš, než u činů kriminálních, protože ještě žádný právní systém nedokázal trestat politicky motivované zločiny padni komu padni. Nepokládal bych oznámkování těch druhých, za patřičné vyrovnání s minulostí ale přemýšlel bych, jak bránit dnešním politikům v tendencích omezovat občanská práva, staral bych se o to, aby se pod záhlavím demokracie a svobody potichu nezaváděla tyranie. Vím něco o bývalých nacistech a stalinistech a jejich kolaborantech, kteří přesvědčivě vyrovnávají své zločiny či prohřešky dalším životem a další prací. A vím toho ještě víc o nezištných bojovnících za svobodu, kteří se po změně režimu stali cynickými aparátčíky.
2024 ©