Historičtí publicisté nám vytrvale zvěstují mýtus o ještě jednom vítězství světla nad tmou, pravdy nad lží a lásky nad nenávistí. V májových dnech, více než během roku, je mýtus celebrován předepsanými ceremoniemi. Politici na pár minut zakryjí své supí obličeje maskami vážných, trochu ustaraných pánů, výjimečně i dam, a nacvičenou pomalou chůzí vykročí. Urovnají stuhy na věncích, které pár vteřin předtím (snad trochu nepořádně?) položili k náhrobkům a památníkům ztepilí kladeči v uniformách.
Co se vlastně slaví? Velkou část našeho území obsadily sovětské trestanecké jednotky, které na pochodu loupily a znásilňovaly a staly stejným postrachem jako odcházející okupanti. Spolu s nimi přicházeli agenti NKVD, kteří hned v den příchodu začali se zatýkáním, např. československých obyvatel ruské národnosti a s jejich deportací do sibiřských lágrů.
Četní ruští vojáci a vojáci porobených národů v sovětské armádě byli možná opravdu přesvědčeni, že bojují proti nacistické porobě za svobodu své země a dalších národů. Jenže jejich oběti jsou znehodnoceny předchozím paktem Ribbentrop – Molotov (1939–1941), který byl nominálně paktem o neútočení, ale prakticky spojenectvím, které bylo přinejmenším ze sovětské strany míněno vážně. Sovětský svaz a Velkoněmecká říše si rozporcovaly Polsko. Dva agresivní totalitní režimy si podaly ruce. Můj otec mi vyprávěl o oslavných filmech na Sovětský svaz v protektorátních kinech v té době. Také v té době shlédl slavné sovětské filmy, které se za I. republiky promítat nemohly.
Údajné osvobození německého lidu od nacismu je značně zpochybněno nepochybným masivními a zničujícími údery na nebojující civilisty v Hamburku a Drážďanech, a jinde např. v Hirošimě a Nagasaki a také dnes zamlčovanými plány na likvidaci Německa při postupimské konferenci. Francie pochopitelně navrhla rozdělení území sousedním státům, USA a Británie jeho rozdělení na několik samnostatných států a mezinárodní území. Zachování jednotného Německa poněkud překvapivě po válečných zkušenostech prosadil Stalin. Smutnou součástí domnělého osvobozování bylo ostudné vyhnání třetiny českého obyvatelstva z vlasti vzhledem k jeho německé etnické příslušnosti. Odsuzování pozdějších etnických čistek, např. na Balkáně, je bez pokání za tento zločin nevěrohodné.
Každá válka je nabitá nevýslovným děsem, krvavá a blátivá, plná zbabělé krutosti a porušování válečných pravidel. Válka na všech stranách probouzí nejnižší vášně. Ušlechtilého hrdinství je v realitě jako šafránu. A asi ne tak zcela bezdůvodné vzájemné podezírání vítězných mocností z tajných jednání s německým vedením o separátní mír, tedy předpokládaná ochota všech vrazit bojovým druhům dýku do zad, činila válečnou každodennost ještě nesmyslnější a beznadějnější.
Je čas opustit psychologicky pochopitelný, ale nepoctivý mýtus vítězných rytířů Dobra a pokusit se zařadit II. světovou válku do standardních dějin. Vezmeme-li v úvahu všechny určující události, vyjde nám z toho tradiční imperiální konflikt, v němž každá ze stran měla na mysli především územní zisky, strategické výhody a lepší přístup ke zdrojům surovin. Spojenectví bylo vždy pragmatické a dočasné, očekávatelné vždy jako spojenectví kohokoli s kýmkoli proti komukoli dalšímu.
Stalinská krutovláda jako odpudivá karikatura socialismu nebyla alternativou vůči nacismu. Humanistický zápas národů Ruska, jakož i východní a střední Evropy o rozšíření demokracie a o větší sociální spravedlnost, nebyl sice stalinským impériem zcela poražen, ve šťastnějších chvílích dějin 20. století probouzel nové naděje, ale vcelku byl spíše využit a zneužit pro nastolení kruté, krvežíznivé diktatury, která pak přešla v unavený, tupý, v podstatě reakční a naštěstí postupně skomírající poststalinismus.
Jsou-li údajně slavné májové dny vůbec k něčemu jinému než k jásotu nad jarním rozpukem života, pak jsou vhodné k rozjímání nad tím, je-li možný svět bez imperiálních konfliktů, které při současné technizaci války hrozí totálním zničením všeho živého. Konflikt je nepochybně součástí života, návrhy na řešení společenských otázek se střetávají a mezi politickými směry v jednotlivých zemích a mezi zájmy zemí a jejich obyvatelstva hledá se relativně lepší cesta. Může to být nesnadné. V každém z nás, i v politicích, je agresivita a ta je, ať se nám to líbí nebo nelíbí, podmínkou přežití. Nemusí se však projevovat násilím. Civilizace násilné impulsy transformuje v rozepři programů, v diskusi, třeba i polemiku, v ideálním případě v dialog, tedy kolegiální hledání řešení v otevřené přátelské komunikaci.
Sníme-li o prohloubení a rozšíření demokracie za hranice současné demokracie víceméně formální a selektivní, toužíme-li po emancipaci člověka práce a po respektu k jeho důstojnosti, neznamená to, že připravujeme říši nekonečného štěstí a blaha. Nebude to Boží království na zemi, které chtěla nastolit radikální křesťanská apokalyptická hnutí. Nebude to buddhistická země blaženosti Sukhávati, uváděná obvykle jako Čistá země. Přesto máme právo při válečných výročích nejihnout nad vztyčenými zbraněmi našich hochů a nad jejich vítězným rykem. Máme právo snít sen o naplnění staletého civilizačního programu bez dalších kataklysmat vyvolaných lidmi. Příroda jich beztak má pro nás připraveno dost.
(Převzsato a jen nepatrně upraveno z internetového Deníku Referendum, http://www.denikreferendum.cz)
2024 ©