Křestanství slaví Boha výslovně jako jediného. Liturgicky ho oslovuje: Ty jediný jsi svatý... Ještě silněji to zdůrazňuje judaismus. K denní modlitbě patří vyznání Adonaj Elohenu Adonaj echad! (Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný, Dt 6,4). Totéž platí o islámu. Vícekrát denně zní šaháda, vyznání Jediného: Ašhadu an la illáha-il-l-Láh (Dosvědčuji, že není boha kromě Boha). Vášnivý, žhavý monoteismus se někdy vykládá jako výraz zkušenosti pouště v kontrastu s polyteismem kultur, kde stále všechno kvete a zraje (a kde se mluvívá o spiritualitě zahrady).
Bůh monoteistických náboženství je důsledně transcendentní. Je neuchopitelný a nezvládnutelný. Člověk na cestě k němu musí překročit data a fakta, musí překročit to, co je dáno a je hotové. Nic z toho není definitivní. A přdevším nic imanentního nemá nárok na božskou hodnost. A to je osvobodivé. Hrůza z drtivých sil přírodních rytmů a cyklů nás nepřiměje tyto síly zbožštit a kořit se jim. Hospodin je nad nimi. Jeho svrchovanou kosmickou vládu opěvá biblický prorok Ámos (5,8): Ten, který učinil Plejády a Orióna, obrací šero smrti v jitro, ale i den zatmívá nocí, povolává mořské vody a vylévá je na tvář země. Jeho jméno je Hospodin. Transcendentní, jediný Bůh je i nade všemi sociálními silami, které by od nás vyžadovaly uctívání. Žádné osobnosti a žádné isntituci nenáleží kult. Transcendence jediného Boha odebírá vážnost všem despotickým a tyranským pokusům. Takový monoteismus má emancipční funkci. Může z něj čerpat teologie a hlavně praxe osvobození.
Žalm 146 (7-10) oslavuje Hospodinovu vládu jako osvobozující: Utištěným dopomáhá k právu, hladovým chléb dává. Hospodin osvobozuje vězně. Hospodin otvírá oči slepým, Hospodin sehnuté napřimuje, Hospodin miluje spravedlivé. Hospodin ochraňuje ty, kdo jsou bez domova, ujímá se sirotka i vdovy, svévolným však mate cestu. Hospodin bude kralovat věčně, Bůh tvůj, Sijóne, po všechna pokolení. Haleluja. V náboženské a sociální praxi Židů, křesťanů a muslimů však platilo: jediný Bůh - jediná pravda - jediná pozemská reprezentace pravdy. Člověk ztrácí před Vševládným Bohem na vyvýšeném nebeském trůnu důstojnost a cítí se před ním jako lidský červ, lidský syn, červíček pouhý (Jób 25,6). Pod Božím předurčením se lidská svoboda stává iluzorní. Ti kdo o Bohu učí se stávají neomylnými a kdo jeho jménem vydávají příkazy a zákazy se pozvolna ukazují jako náboženští totalitní diktátoři.
Transcendentní Bůh může být nedostižným ideálem, může k sobě zvát a je tak těžké překonat pozemskou tíži a pozvednout se k němu! Dokud se neskloní a neukáže jako zároveň imanentní, je osud člověka chmurný. Zahyneme v imanenci, naší perspektovou je šeol či hades. Máme-li mít naději, musí být nedosžitelnou božskou výšinu doplňovat nekonečná šíře všeobsáhlého a vše zahrnujícího božství. Bůh musí být Ničím, důsledně ničím z imamentního světa, v němž žijeme a zároveň Vším, Plností, Plérómatem.
Objevujeme božskou imanenci, její náznaky jsou v Bibli, antických mýtech i Koránu. Křesťanství ji má silně vyjádřenu, když říká, že v Ježíši Kristu přebývá plnost božství tělesně (srov. Kol 2,9). Bůh v židovské mystice se rozlévá z jediného skrytého božského zdroje po zastávkách a drahách znázorňovaných kabalistickým Stromem. Anděl Hospodinův, jemuž pozdější, pobiblická tradice dala jméno Metatron, je v některých tetxech Bible neodlišitelný od Boha, dokonce i ve velmi exponovaných momentech, např.: Tu se mu ukázal Hospodinův posel v plápolajícím ohni uprostřed trnitého keře. Mojžíš viděl, jak keř v ohni hoří, ale není jím stráven. Řekl si: "Zajdu se podívat na ten veliký úkaz, proč keř neshoří." Hospodin viděl, že odbočuje, aby se podíval. I zavolal na něho Bůh zprostředku keře: "Mojžíši, Mojžíši!" (Ex 3, 2-4) Ani ve vyprávění o stvoření člověka není Bůh oddělen od plnosti nebeských bytostí. Říká společně s nimi: Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby. (Gen 1, 29).
Křesťanství bylo s imanencí a pluralitou božského vždy opatrné. Profilovalo se v konfliktu s předkřesťanskými náboženstvími, které hanlivě označilo jako "pohanství" (venkovanství, podle lat. paganus - venkovan, vesničan). Přitom hojně v liturgii i teologii na tato náboženství navazovalo. Přesto ale jediný Bůh žije jako tři božské Osoby; ze skyryté, transcendentní božské bytnosti vychází (v pojetí pravoslavného křesťanství) pluralita imanentních, i když božských "energií." Očištěná mysl zří říši praobrazů stvoření v božské mysli a hierarchie nebeských bytostí. O božských energiích i o nebeských bytostech křesťanští autoři mluví jako o bozích (mj. Dionysios Areopagita, Řehoř Palama).
Božskou Plnost , která je duchovním pozadím přírodní a lidské skutečnosti doplňuje Matka Boží, Královna nebes a spolu s ní oblak svědků (Žd 12, 1). Jediný svatý a zároveň všichni svatí a všechny svaté. Planoucí cheubové i prosťáčci, kteří se podíleli a podílejí na Boží svatosti. Na všech svatých tradičně slavených 1. listopadu v západním křesťanstvu je uchvacující jejich různost: přední učenci své doby i negramotní, papežové, císaři i otroci, přísní asketové i starostlivé matky, lidé všech ras, etnik, bydlišť i sociálních pozic. Prosadila se svatost, která nemá schválení církevní byrokracie, aspoň den v roce se slaví svatí, kteří neměli politické zastání a u nichž nebyly k dispozici prostředky na kanonizační proces. Srdce evangelia sklerotizované církevnickou administrativou stále tepe. Boží jedinečná a osvobozující svatost se vylevá v božské. lidské a kosmické mnohosti.
2024 ©