Právě vyšel sborník "Svobodní a sobě rovní" s podtitulem "33 let boje za lidská práva: historie, současnost a poslání Českého helsinského výboru". Sborník připravili Mikuláš Vymětal a Lucie Rybová. Obsahuje studie, medailony osobnosti, ankety, výběr dokumentů a popisy aktivit Ceského helsinského výboru v různých oblastech, kde dodnes dochází k porušování lidských práv. Kdo by si sborník přál, může se obrátit na ČHV (http://www.helcom.cz/cs/). Jako ochutnávku sborníku sem předávám svou úvodní studii, která v závěru obsahuje i editorial, tedy přehled celého sborníku.
Vymezení občanských svobod a lidských práv
V západní společnosti se postupně prosazovaly svobody nejprve šlechty vůči panovníkovi, pak i dalších společenských vrstev ve vztahu ke státu. Postupně se uplatnilo pojetí vyjádřené v našem ústavním pořádku tak, že státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví a že každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.
Došlo k rozlišení svobod a práv. Svoboda v širokém smyslu je, jak slovo samo naznačuje, založena na tom, že člověk má něco svoje. Že je svébytný, schopný rozhodovat o sobě a spolurozhodovat o společných otázkách. Lze mluvit o svobodě vnitřní, kterou si člověk může uchovat, jak se říká, i v okovech. Znamená to, že se nerozhoduje pod tlakem přírodních a sociálních sil, resp. že je skutečným autorem nebo přinejmenším spoluautorem svého životního příběhu.
Svoboda vnější znamená, že moc uplatňovaná vůči člověku je omezená. Znamená to, že veřejný sektor, především stát nenutí nad vymezený rámec člověka jednat určitým způsobem nebo nebrání mu jednat podle jeho uvážení. Obecná svoboda ve smyslu anglického slova freedom není absolutní. Stát může například nutit své zdravotně způsobilé obyvatele podílet se na obraně, i když v zemích Evropské unie povinnou vojenskou službu nemáme. Každý stát trestá některé přestupky, přečiny a zločiny. Proto se svoboda konkretizuje v podobě jednotlivých definovaných svobod (liberties), jako svoboda slova, svoboda sdružovací, svoboda shromažďovací.
Vedle svobod se mluví o právech. Obvykle se význam svobod a práv pokrývá. Lze říct, že vedle svobody nějak jednat či nejednat platí i práva, aby s člověkem bylo jistým způsobem zacházeno. Právo na život, nedotknutelnost osoby, ochranu před mučením, na zachování jeho lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života obvykle nenazýváme svobodami.
Práva a svobody mají různé subjekty. Některá práva či svobody mají občané státu. V našich podmínkách to jsou mimo jiné právo zakládat politické strany a politická hnutí a sdružovat se v nich, podílet se na správě veřejných věcí přímo nebo svobodnou volbou svých zástupců, přístup k voleným a jiným veřejným funkcím. Zvláštní práva příslušníků etnických menšin jsou rovněž podmíněna občanskou příslušností. Též některá sociální práva jsou garantována občanům: právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k práci, jakož i při ztrátě živitele, právo na základě veřejného pojištění na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky. Patří k nim i právo na bezplatné vzdělání v základních a středních školách, podle schopností občana a možností společnosti též na vysokých školách.
Většina práv a svobod přísluší každému, nejen bez ohledu na rasu, etnickou či náboženskou příslušnost, vzdělání či příjem, přičemž taková omezení v minulosti platila, ale právě i bez ohledu na státní příslušnost. Cizincům žijícím v působnosti českého právního systému přísluší lidská práva bez výjimky.
Historický nástin
Jistou analogii lidských práv a občanských svobod nalezneme již ve starověkých dokumentech. V Evropě jsou významné nejprve anglické dokumenty mezi koncem 11. a začátkem 13. století.
V 15. století formuloval základy humanismu v textu o lidské důstojnosti italský autor Giovanni Pico della Mirandola (1463-1494). Ve spisu O důstojnosti člověka, zamýšleném jako úvod k rozsáhlejší písemné obhajobě před římským církevním soudem nechává Boha říkat, že stvořil člověka, jako hrdého a svobodného tvůrce vlastního bytí. Humanismus v jeho pojetí kromě respektu k lidské důstojnosti zahrnoval i humanitní vzdělání, o které se toto pojetí opíralo.
Svobodu člověka i ve vztahu k Bohu hájil křesťanský reformovaný nizozemský myslitel Jacob Hermanszoon (1560-1609, známější jako Jakub Arminius). Jeho následovník Huig de Groot(1583-1645, též Hugo Grotius) promítl tento důraz do občanského života. Pokládá se za prvního systematika lidských práv.
Jmenované osobnosti reprezentují zakotvení lidských práv v antické tradici a v Bibli. V antice najdeme náznak humanismu ve výroku Prótagora z Abdér (481-411), že mírou všech věcí je člověk – jsoucích, že jsou, a nejsoucích, že nejsou. Stoici se zabývali vztahem přírodní určenosti a svobody člověka. Učili, že všichni lidé podléhají stejným zákonům, a jsou proto sobě rovnými občany. Z toho nelze vylučovat ani barbary či nepřátele. Ba najdeme u nich i odstup od dobového otroctví.
Druhé založení tvoří biblické pojetí člověka jako bytosti stvořené tradičně řečeno na Boží obraz a k Boží podobě. Moderní parafráze (Slovo na cestu) toto místo z první kapitoly Bible tlumočí takto: Nyní stvoříme člověka, bytost, která bude odrážet osobnost samotného Boha a bude žít se svým tvůrcem ve vzájemném vztahu. Tento člověk bude vládnout celé planetě se všemi jejími tvory ve vodě, na zemi i ve vzduchu." Bůh tedy stvořil člověka ke svému obrazu jako muže a ženu (Gn 1, 26,27). Člověk, stejně muž i žena, má přírodě nejen vládnout, ale i pečovat o ni. Závislost na Bohu je možná paradoxně svobodou vůči domněle božským přírodním a sociálním mocnostem. Pojetí lidských práv navazuje rovněž na prorocké hnutí s jeho důrazem na právo kritizovat vladaře, na povinnosti panovníka vůči lidu a na ochranu sociálně slabých.
Osvícenství 18. století teorií o přirozených lidských právech navazující též na Grotia připravilo revoluční snahy o rozšíření základních práv na široké vrstvy obyvatelstva. Jsou formulovány ústavy a listiny práv a další dokumenty státní i nadstátní závaznosti, které mají význam politický pro aktivizaci politické podpory státu občany a pro postupně formulované novodobé ústavní právo.
Příklady lidskoprávních dokumentů
Klasickou praktickou politickou aplikací lidských práv a občanských svobod je Deklarace nezávislosti Spojených států amerických (1776). Patří k ní slavný text: Pokládáme za samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni, že jsou obdařeni svým Stvořitelem určitými nezcizitelnými právy, že mezi tato práva náleží život, svoboda a sledování osobního štěstí. Že k zajištění těchto práv se ustanovují mezi lidmi vlády, odvozující svoje oprávněné pravomoci ze souhlasu těch, jimž vládnou. Že kdykoliv počne být některá vláda těmto cílům na překážku, má lid právo ji změnit nebo zrušit a ustanovit vládu novou, která by byla založena na takových zásadách a měla svoji pravomoc upravenou takovým způsobem, jak uzná lid za nejvhodnější pro zajištění své bezpečnosti a svého štěstí. Na to navazovaly další dokumenty jako ústava USA včetně dodatků, které rozšiřují svobody a práva. Plného uznání lidských práv pro všechny obyvatele však bylo v této zemi dosaženo až ve druhé polovině 20. století.
V Evropě s podobným programem přišla Velká francouzská revoluce. Její Deklarace práv člověka a občana vznikla během Velké francouzské revoluce 1789. V jednotlivých bodech prohlašuje, že zákon je vyjádřením všeobecné vůle, že může zakazovat jen činy, které škodí společnosti. Na tvorbě zákonů mají právo se účastnit všichni občané buď osobně nebo prostřednictví svých zástupců. Všichni občané jsou si před zákonem rovni, každý člověk je až do doby, kdy je mu případně prokázána vina, pokládán za nevinného. Deklarace garantuje svobodu vyznání, svobodu slova a nedotknutelné vlastnické právo.
Nejširší působnost ohledně práv a svobod má Všeobecná deklarace lidských práv, již přijala Organizace spojených národů brzy po svém vzniku, konkrétně 10. prosince 1948. Výročí je slaveno jako Den lidských práv. Původně deklaraci schválila většina 48 členských zemí. Osm členských států včetně tehdejšího Československa, z toho však tři hlasy pro Sovětský svaz, kromě kterého měly v OSN formálně své delegace také Ukrajina a Bělorusko, hlasovalo proti. Vstupem do OSN se pro další země deklarace nestává právně závaznou, ale je pokládána za právní obyčej.
Dodržování lidských práv prosazují různé další mezistátní organizace a jimi přijaté dokumenty. Padesát sedm států převážně evropských se zavázalo mimo jiné zachovávat lidská práva. Proces označený podle místa prvních setkání v sedmdesátých letech minulého století jako helsinský probíhal do roku 1990. Již v roce 1975 byl přijat Závěrečný akt Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě, přičemž závazky zúčastněných zemí ohledně základních práv a svobod byly dále rozšiřovány. Na povinnosti států z něj vyplývající se odvolávaly občanské iniciativy rovněž ve státech s komunistickým režimem, u nás již v lednu 1977 Charta 77. Mezi nimi byl od roku 1988 také Československý helsinský výbor, jehož pokračováním je Český helsinský výbor do současnosti.
Na občanské svobody a lidská práva je rovněž zaměřena Rada Evropy, sdružení 47 států, jejichž aspoň část území leží v Evropě. Československo se stalo členskou zemí sdružení r. 1991 spolu s dalšími zeměmi střední a východní Evropy. Po jeho rozpadu vstoupila do Rady Evropy Česká republika hned v prvním roce své samostatné existence. Základem pro sledování našeho tématu je Evropská úmluva o lidských právech. Ta zahrnuje mimo jiné právo na život, zákaz mučení, zákaz otroctví a nucených prací, právo na svobodu a osobní bezpečnost, právo na spravedlivé řízení právo na respektování soukromého a rodinného života, svobodu myšlení, svědomí a náboženského vyznání, svobodu projevu či svobodu shromažďovací a sdružovací.
Pro Českou republiku jsou závazné mezinárodní lidskoprávní dokumenty, na něž přistoupila. Kromě uvedených jsou to další specializované na různé ohrožené sociální skupiny. Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech (1996) vyhlašuje práva národnostních, sexuálních, rasových, náboženských menšin, práva obyvatel různých kultur žijících v zemi v rámci zemí, které ratifikovaly tento pakt. Zabývá se rovněž pracovním právem (zákoníkem práce, hygienou a bezpečností, právem na dovolenou), ochranou zdraví (fyzického i psychického), právem na vzdělání (všeobecné, povinné a bezplatné) a podílem obyvatel na kulturní sféře života.
Nerovnoprávnému nebo jen formálně rovnoprávnému postavení žen se věnuje Úmluva o odstranění všech forem diskriminace žen (1979), která ukládá povinnost státům, které ji ratifikovaly, zavést do legislativního systému zásadu rovnosti mezi muži a ženami, pokud tak dosud neučinily. V sociální a kulturní oblasti úmluva vyžaduje podporu nových vzorců chování, bez předsudků, diskriminace a stereotypních roli žen a mužů. Podobným tématem se zabývá Úmluva Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí (2014) označovaná podle místa, kde k jejímu vyhlášení došlo, jako Istanbulská úmluva. Jí Česká republika v roce 2016 podepsala, ale dosud neratifikovala. Vystupují proti ní mimo jiné některé náboženské organizace.
Subjekty práv se stávají i děti. Úmluvu o právech dítěte (1989) ratifikovalo 196 států včetně Česka. Mimo zůstávají Spojené státy americké. Vedle práv obvykle deklarovaných v lidskoprávních dokumentech aplikovaných přiměřeně dětskému věku ukládá úmluva státům mimo jiné pečovat o snížení dětské úmrtnosti, zajistit lékařskou pomoc dětem a péči matkám před porodem. Státy mají poskytovat pomoc rodičům se zabezpečením životních podmínek dítěte, zajistit bezplatné základní vzdělání pro všechny děti. Mají chránit děti před užíváním narkotik, před sexuálním vykořisťováním (prostitucí, dětskou pornografií apod.), bránit únosům a obchodování s dětmi. Děti do 15 let věku se nemají účastnit válečných akcí.
Záruky práv a svobod v českém právním systému
Základem práva v Česku je ústavní pořádek. Ústava jako základní dokument odkazuje na Listinu základních práv a svobod, která byla přijata jako závazná norma 9. ledna 1991 pro tehdejší Českou a Slovenskou Federativní Republiku. S rozpadem společného státu pak přešla do systému České republiky.
Základní práva a svobody deklarované v Listině v zásadě vyjadřují vztah mezi státem a občanem, resp. obyvatelem. Na rozdíl např. ústavy první republiky a ústav většiny států Evropské unie nejsou součástí ústavy. Práv a svobod zakotvených v Listině se zpravidla může dopomoci každý, jen některá práva a svobody jsou vázané na státní občanství. Obsah Listiny vychází z principů právního státu – ze svrchovanosti práva a zásady možnosti zásahů státní moci do svobod jednotlivce jen na základě a v mezích zákona. Pro všechna základní práva a svobody platí, že jsou nezadatelná, nezcizitelná, nepromlčitelná a nezrušitelná, a že jsou pod ochranou soudní moci.
Listina má 44 článků členěných do šesti hlav.Obsahuje katalog základních lidských práv a svobod, práva národnostních menšin, práva hospodářská, sociální a kulturní. Listina se rovněž zabývá právem na soudní a jinou právní ochranu.
Listina vycházela především ze zde částečně probraných mezinárodně závazných dokumentů: ze Všeobecné deklarace lidských práv z roku 1948, Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (1966), Mezinárodního paktu o ekonomických, sociálních a kulturních právech (1966), evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (1950) a Evropské sociální charty (1965). O váze Listiny se vedla diskuse. Federální právo ji zajišťovalo nadústavní charakter. Současná ústava v čl. 3 říká: Součástí ústavního pořádku České republiky je Listina základních práv a svobod.
Někteří politici závaznost Listiny zpochybňují. Z právních norem doporučují vyjmout lidská práva a přejí si zachovat jen jistý rozsah občanských svobod. Problematizují především práva označovaná za práva třetí (případně i čtvrté) generace jako sociální, hospodářská a kulturní práva, právo na příznivé životní prostředí, ochranu před zneužitím informací nebo ochranu osobní integrity. Péči o okruh práv založený na samotném lidství a nikoli státní příslušnosti nazývají humanrightismem a směřují k vyloučení těchto práv jako závazných.
Vládní pracoviště, mezi nimi Odbor lidských práv a ochrany menšin a Odbor pro sociální začleňování by měla sledovat soulad právních norem předkládaných vládou s lidskoprávní agendou závaznou pro ČR. Měla by sledovat dodržování práv např. při policejních aktivitách nebo ve věznicích. K jejich agendě patří sledování integrace romské menšiny a národnostních menšin. Mají se věnovat zdravotně postiženým. V tom všem má spolupracovat s neziskovými organizacemi a odborníky. Vydávají každoročně Zprávu o stavu lidských práv v České republice. O významu, jaký vláda přičítá oblasti lidských práv, svědčí obvykle i to, je-li vedoucí tohoto pracoviště člen vlády, pověřený ministr, nebo činnost řídi úředník ve funkci zmocněnce vlády.
Též k ochraně práv obyvatel České republiky je určen Ústavní soud. Jeho základním posláním je garantovat ústavnost právního řádu a poskytovat ochranu základních lidských práv fyzických a právnických osob na základě ústavního pořádku České republiky, a to i proti rozhodnutím obecných soudů, která by nebyla v souladu s ústavním pořádkem. Tam, kde chybí jednoznačná kodifikace, se odvolává, i když spíše ne výslovně, na přirozené právo, resp. základní právní principy. Nálezy a usnesení jeho pléna nebo čtyř senátů jsou závazné. Případné opravné prostředky mohou směřovat k Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku (což je tribunál Rady Evropy) a případně i k Mezinárodnímu soudnímu dvoru OSN, Mezinárodnímu trestnímu soudu nebo Evropskému soudnímu dvoru.
Po diskusích byla r. 2000 vytvořena rovněž instituce veřejného ochránce práv zvaného obvykle podle švédštiny ombudsman. Švédsko s touto institucí přišlo poprvé. Působí k ochraně osob před jednáním úřadů a dalších institucí, pokud je v rozporu s právem, neodpovídá principům demokratického právního státu a dobré správy, jakož i před jejich nečinností, a tím přispívá k ochraně základních práv a svobod. Z jeho posuzování jsou vyjmuty parlament, prezident, vláda Nejvyšší kontrolní úřad, zpravodajské služby, orgány činné v trestním řízení, státní zastupitelství a soudy.
Spolu s Českým helsinským výborem se občanským svobodám a lidským právům, buď obecně nebo s blíže vymezeného hlediska věnují lidskoprávní organizace obvykle organizované jako spolky, ale též obecně prospěšné společnosti, ústavy a nadace či nadační fondy. Nemají žádnou pravomoc a jejich autorita souvisí s jejich historií, s kvalitou a odborností jejich stanovisek. Jejich činnost může být charakterizována jako servisní, advokační, filantropická nebo zájmová.
Právu obyvatel na zdravé životní prostředí se věnují Greenpeace, Hnutí Duha, nebo Děti Země), v širším pojetí lidských práv si uznání získaly zejména Amnesty International a Liga lidských práv. Reálné rovnosti žen a mužů se věnují např. spolky sdružené v České ženské lobby. Vedle humanitární a rozvojové pomoci doma i v zahraničí se věnuje lidským právům, zejména integraci chudých a sociálně vyloučených respektovaná veřejně prospěšná společnost Člověk v tísni. Péči o lidi, jejichž sociální práva jsou ohrožena, např. mentálně postižené, seniory, opuštěné děti se věnují sociální organizace přidružené k církvím, např. jako Charita Česká republika, Diakonie Českobratrské církve evangelické, Filantropia, Koinonia, Armáda spásy, Naděje.
Editorial
Český helsinský výbor si připomněl tři desetiletí své činnosti, první rok za komunistického režimu a pak další tři roky ještě v rámci federace. Od roku 1993 zasahuje jeho působnost Českou republiku, avšak nevyhýbá se ani hodnocení situace v jiných státech. Jeho vzniku a následujícím rokům činnosti se věnuje ve své studii historik zaměřený na dějiny 20. století, PhDr. Rudolf Vévoda.
O současných aktivitách ČHV, o stanoviscích předsednictva, o jeho korespondenci s orgány veřejné správy a o konkrétních projektech a programech, o poradenských aktivitách, o profesionálním sledování různých lidskoprávních oblastí referuje současná ředitelka profesionálního týmu Mgr. Lucie Rybová.
Rozhovory, vzpomínky a ankety přibližují osobnosti za uplynulá desetiletí Českého helsinského výboru. Je mezi nimi muž roku 1968 a později signatář Charty 77 Jiří Hájek, současný pražský pomocný biskup římskokatolické církve v Praze Václav Malý, jedna z předsedkyň ČHV v polistopadovém období a pak ombudsmanka Anna Šabatová. Promlouvá Táňa Fischerová, herečka, jedno období poslankyně, která předsedala helsinskému výboru do své smrti na Vánoce roku 2019.
Období dosavadní služby ČHV dokumentuje člen jeho předsednictva evangelický farář, který se věnuje péči o ohrožené skupiny Mikuláš Vymětal výběrem dokumentů.
Několik kapitol této publikace se zaměřuje na péči výboru o dodržování lidských práv vybraných více či méně ohrožených nebo omezovaných skupin, náboženských společenství (z nichž některá menšinová čelí potížím). Současné situaci Romů, již sleduje ČHV a snaží se zasahovat pro zlepšení jejich pozice v české společnosti, se věnuje Mgr. Alica Sigmund Heráková absolventka oborů filologie a kulturního managementu, která působí jako manažerka v Muzeu Romské kultury a na činnosti muzea své téma ilustruje.
Současné situaci skupin menšinových erotických preferencí a genderového sebeurčení, označovaných dnes souhrnně značkou LGBTQ+ se věnují Veronika Dočkalová a Radek Šoustal. Tato část obyvatelstva postupně upevňuje svou pozici, avšak v některých oblastech volá po reálnějším zrovnoprávnění, např. u tématu manželství pro všechny.
2024 ©