Ludwig Zamenhof (1859-1917) je znám jako autor umělého mezinárodního jazyka esperanta. Méně se však připomíná jeho koncepce duchovně založeného humanismu. Možná trochu opožděně, dva roky po stém výročí jeho úmrtí, avšak u příležitosti sto šedesátého výročí jeho narození vychází v češtině publikace Ludvík Lazar Zamenhof: Život, dílo, ideály od ruského inženýra, filmaře, esperantisty a autora knih v esperantu a o esperantu Alexandra Vasiljeviče Korženkova (*1958). Z knihy v překladu Jindřicha Košťálka a za iniciativy a redakčního spolupůsobení religionistky Ruth Jochanan Weiniger, je zřejmé, že Zamenhof přišel s humanismem spirituálně podloženým, i když jinak, než jak bychom to činili dnes.
Zamenhof ve druhé půlce 19. a v prvních letech 20. století reagoval na zhroucení někdejšího jednotného světa západní civilizace, onoho corpus christianorum, křesťanského kulturního a sociálního tělesa, s mírnou pluralitou v mezích zákona, s jednotícím jazykem, latinou, s jednotnou vírou a s dvojicí teoreticky kooperujících vrcholných představitelů moci duchovní, papežem a moci světské, císařem Svaté říše římské.
Pád křesťanství znamená jeho rozštěpení na množství konkurujících konfesí a rozpad říše v národní státy. Vyznání i politické útvary sváděly boje o moc nad přírodními zdroji, nad územím a nad dušemi. V jeho době, ale už i dřív, v renesančním humanismu a v osvícenství, na jehož židovskou podobu, haskalu Zamenhof výslovně navazuje, se snilo o sjednocení rozhádaného lidstva, lépe řečeno obyvatelstva střední a západní Evropy a postupně též Ameriky. Příklady takových snílků mohou být Francis Bacon, Thomas More, Johann Valentin Andreae nebo náš Jan Amos Komenský s jeho všenápravou.
Novou jednotu měl zajistit rozum a jeho produkt, věda, či vědecký světový názor, humanistická vzdělanost a etika, sekulární, plebejský, pluralitní, ideologicky neutrální stát. Zamenhof snil od raného mládí o jednotném jazyce, jehož druhou verzí se stalo esperanto, tedy jazyk naděje. Náboženství se však nepodařilo zcela vymazat, a tak se součástí i jeho snu a prakticky prosazovaného projektu stalo jednotné, racionálně střižené, v jistém smyslu minimalistické náboženství, které mělo nahradit dosavadní konfese, křesťanské a jiné, nebo pak skromněji, mělo být jakousi nadstavbou nade všemi, vyjadřující minimum společného.
K ironii dějin patří i to, že každý univerzalistický projekt má původ v nějakém partikularismu a ten se do něj promítá. Jazyk esperanto měl být světový, ale je to lexikálně spíše románský jazyk s několika prvky jazyků germánských a nepatrně slovanských. Zamenhofův náboženský jazyk, hebrejština prakticky zastoupena není. Jazyky miliard dalších lidí Afriky, Asie a Oceánie a původních obyvatel Ameriky a Austrálie se ani pro humanistického univerzalistu té doby nejevily hodny pozornosti. Stojí však za zmínku připomenutí, že v japonské šintoistické škole Oomoto-kyó je vedle japonštiny oficiálním jazykem esperanto a Zamenhofův duch je uctíván jako jedno z božstev ve svatyni Senrei-ša.
Zamenhofovo univerzální náboženství ctí a uznává Nejvyšší sílu vládnoucí světu a tuto sílu nazývá Bůh. O něm říká, že vložil své zákony do srdce každého člověka v podobě svědomí. Etickou aplikací duchovního základu je zlaté pravidlo (“jednej tak, jak chceš aby jiní jednali s tebou”), které by se bez náboženského zázemí obešlo. I toto univerzální pojetí je poznamenáno Zamenhofovým dílčím zázemím v židovském národním a náboženském životě jeho doby. Poté, co osvícenští panovníci druhé poloviny 18. století víceméně ukončili omezování Židů z náboženských důvodů a postupně po krůčcích je zrovnoprávňovali s většinovým obyvatelstvem, vzedmula se nová vlna antijudaismu v podobě rasového antisemitismu.
Na to Židé reagovali v zásadě dvěma způsoby. Sionismus znamená uzavření, posílení odlišnosti a plán najít si vlastní území a založit na něm stát. Druhou reakci představovala programová asimilace, tedy smazání co nejvíce rozdílů, splynutí s okolím. Zamenhof kolísal mezi obojím, ale přiklonil se k programu, nazval to hilelismem, který chtěl ponejprv Židům, ale pak celku lidstva, prakticky však hlavně Evropanům, nabídnout ode všeho dílčího očištěný judaismus. Novému náboženskému postoji dal jméno podle Hilela, jedné z postav vystupujících v Talmudu, učitele, který obvykle v kontrastu s přísnějším Šamajem nabízel, lze-li to pro tak dávnou dobu takto nazvat, liberálnější řešení náboženskoprávních sporů.
Křesťané, především ti, kteří si oblíbili a užívali jazyk esperanto jako misijní nástroj, neměli chuť na tuto nabídku nového, univerzálního a staré konfesní spory překonávajícího pokrokového, náboženství, přistoupit, případně si malá menšina z nich vytvářela své modernistické verze křesťanství. Židovské autority se u Zamenhofova hilelismu obávaly ztráty identity. Polyteistcká a neteistická náboženství se obvykle ve ctění a uznávání Nejvyšší bytosti nenašla. Univerzální monoteismus je, ať se nám to líbí nebo nelíbí, také partikulárním řešením.
V posledním období života, o kterém se v knize také dočteme, přichází Zamenhof s projektem homaranismu, tedy humanismu. Lze tu ale ještě mluvit o náboženství? Buď je ve středu zájmu člověk, a pak jde o humanismus, nebo Bůh, a pak jde o teismus. Přesto však nutno konstatovat, že člověk je rychle smeten ze svého významného místa, jeho důstojnost zneuctěna, jeho práva vyplývající z pouhého lidství popřena, jeho osoba dekonstruována, pokud humanismus není založen duchovně, pokud nechceme vědět o té hloubce lidství a té hlubině přírody, již si troufáme nazvat božskou.
Kniha dokumentuje Zamenhofův život od raného zájmu za studia na střední škole a až po závěr jeho života, a samozřejmě jeho dílo. Autor napsal o Zamenhofovi obsáhlejší publikaci s vědeckou ambicí. Spis, který právě vychází v české verzi, je stručnější podobou příběhu psanou, řekněme, ve stylu solidní literatury faktu. Vykazuje pochopení pro Zamenhofovo spirituální a etické usilování a zařazuje je i do ruských duchovních vzmachů (v Zamenhofově původní rodině žijící na území dnešního Polska se mluvilo jidiš a rusky). Na prezentaci knihy v Polském institutu jsme zde již upozornili (http://info.dingir.cz/2019/05/l-l-zamenhof-tvurce-esperanta-a-nabozensky-myslitel/).
Můžeme se knihou nechat pobídnout k nové důvěře v lidský potenciál. Smíme snad předpokládat, i když se pestrá rozmanitost etnická a náboženská proti předpokladům osvícenských humanistů z doby před stovkou a něco let zachová, a třeba ještě rozšíří, že transcendentně ukotvený humanismus může nabídnout smířenou různost, jednotu v rozmanitosti jako prevenci zničujících konfliktů, jejichž hrozbu si v této době víc uvědomujeme. Knihu je v tomto smyslu možno předat intelektuálnímu prostoru naší české současnosti.
Alexander Korženkov: Ludvík Lazar Zamenhof: Život dílo, ideály, Praha: Kava-Pech, 2019
(Původně publikoovno 1. 6. 2019 v Náboženském infoservisu, http://info.dingir.cz/2019/06/publikace-k-vyrocim-protagonisty-spiritualniho-humanismu/, ilustrační fotografie Ludwiga Zamenhofa převzata z https://cdn-images-1.medium.com/max/1600/0*hHmS4UBaStfFKSQ-.png).
2024 © 