Právě vychází spis jednoho ze zakladatelů perennialistického hnutí Frithjofa Schuona Opeřené Slunce (Kapitoly ze života prérijních indiánů), Praha: Barrister & Principal, 2021. Kniha není jen o indiánech, ale představuje svébytný, dnes menšinový přístup k duchovnímu životu. Napsal jsem do ní tuto charakteristiku perennialistického hnutí. Dovoluji si publikaci doporučit.
Česká společnost se snad jen trochu pomaleji. než je tomu v jiných zemích našeho kulturního a civilizačního okruhu, odpoutává od sekulárního programu. Stát zůstává nekonfesní, vůči náboženství neutrální a právní normou si zakazuje vykonávat náboženskou nebo protináboženskou činnost. Přitom však mezi léty 2001 a 2011 nápadně pokleslo zastoupení lidí, kteří se představují jako bez náboženské víry či dříve bez vyznání.
Znovu oživená spiritualita, životní filozofie nebo organizované náboženství však sehrává také i v českém prostředí rozpornou roli. Katolická církev, ačkoli se její členská základná dramaticky propadá, dává o sobě vědět. Nenechala se vytlačit a okraj. Nespokojila se s rolí výrazně menšinové, okrajové názorové skupiny.
Zmíněná církev a společně s ní také pravoslavní a různé fundamentalistické protestantské skupiny prosazují represivní pojetí morálky partnerského života. Pokoušejí se cenzurovat nezávislé umělecké projevy. Jsou zdrženliví k údajně liberálnímu křesťanství a radikálně odmítaví k jiným náboženstvím, někdy ke všem, jindy případně s výjimkou judaismu. Častým terčem je především islám. Často diskvalifikují hnutí Nového věku.
V kontrastu k náboženskému autoritativnímu konzervativismu se prosazují u části české populace nové duchovní proudy a nabízí se jejich alternativní životní styl a náboženský eklekticismus. To se děje v prostředí liberální, moderní a postmoderní kultury. Někdy dostává toto hledání životní orientace podobu nenáboženské spirituality. Jednou z jejich podob je duchovně zakotvené psychoterapie navazující na zakladatele hlubinné psychoterapie Carla Gustava Junga.
Atypické, stále ještě menšinové skupiny si vypůjčují metodu z meditace vypůjčené z jógy nebo z buddhistických škol (theravády, zenu, tibetské vadžrajány). Někdy se obejdou bez náboženské příslušnosti, ba připojují se jako Sam Harris ke kritice náboženství. Česky od něj vyšla kniha Spiritualita bez náboženství s podtitulem Probuzení vyjadřujícím cíl zejména v buddhismu (Praha: Dybbuk, 2018).
Nenáboženská spiritualita připomíná české otevřené marxisty ze šedesátých let minulého století, kteří (například Vítězslav Gardavský nebo Egon Bondy) připouštěli takřečenou zkušenost X, která je základem náboženství, avšak nemusí být vykládána religiózně. Toto pojetí v překladech i pro české prostředí reprezentoval Erich Fromm, původně německý filozofující psychoanalytik s židovským zázemím, který se po nástupu nacismu usadil v Americe. Zejména ve své knize Budete jako bohové: Radikální interpretace Starého zákona a jeho tradice (Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1993) charakterizuje svůj postoj jako blízký biofilnímu a humanistickému náboženství (v kontrastu k náboženství nekrofilnímu a autoritativnímu) a počítá se mezi neteistické mystiky.
Do tohoto vnitřního pnutí ožívající české spirituální scény vstupuje perennialismus, hnutí takto pojmenované podle latinského slova perennis, které může znamenat stálý, trvalý, věkovitý. Předpokládá společnou metafyzickou, popřípadě mystickou zkušenost, která se projevuje filtrována přes různé sociální a kulturní souvislosti v podobě jednotlivých náboženství s tím, že je přítomná v různých částech světa po všechny věky. Je to tedy škola zároveň spirituální a otevřená, snad schopná přemostit mezi konzervativismem a liberalismem.
Perennialisté nahlíží Jednoho či Jedno, z něhož po stupních vyzařuje vše existující. Renesanční myslitel Marsilio Ficino (1433–1499) předpokládal, že všude lze najít prisca theologia, dávnou, prvotní teologii. Jeho mladší společník Giovanni Pico della Mirandola (1463–1494), který svým spisem určeným pro obhajobu před římským církevním tribunálem přišel s myšlenkou lidské důstojnosti, předpokládal, že pravdu lze nalézt v mnoha tradicích. Předpokládá lidskou moudrost, která nahlíží pod rozdíly filozofických a náboženských škol jedinou božskou Moudrost. Tento renesanční hermetismus je zároveň humanismem, a proto také úsvitem novověku.
Do českého prostředí vstoupili podobnými myšlenkami také američtí univerzalisté, kteří přenesli tento způsob myšlení do nového kontextu. Okruhy českých čtenářů si našli Ralf Waldo Emerson (1803-1882) a David Thoreau (1817-1862). Jejich pojetí člověka, přírody a ducha a jejich životní styl zprostředkoval našemu prostředí Erazim Kohák (1933-2020), jenž v létech 1948-1989 žil ve Spojených státech.
Česky také, i když s velkým zpožděním, vyšel překlad díla Aldouse Huxleyho Věčná filozofie (Praha: Onyx, 2002; originál The Perennial Philosophy vyšel r. 1944). Je to výbor textů mystiků četných duchovních směrů. Nechává vyvstat společnou cestu poznání-
Perennialismus sám sebe někdy charakterizuje jako tradicionalismus. Konzervativismus, který s ním bývá zaměňován, konzervuje něco minulosti, pokládá to za normativní a vše, co nastalo po oné předpokládané zlaté epoše, je už jen úpadkem. Tradice, jak ukazuje latinské slovo tradere, předávat, naproti tomu je kontinuitou. Obsah zakládající duchovní zkušenosti přijímá, zažije, zpracuje, začlení do nových souvislostí a odevzdá generačně dál. Tradice se chce znovu, za změněných okolností dostávat k hlubinnému poznání, které může být také charakterizováno jako sofiální, gnostické, meditativní nebo kontemplativnní.
Frithjof Schuon, jehož v úvodní studii představuje Barbara Perry, nebyl vlastním textem doposud českému prostředí představen. Referovalo o něm a o jeho společnících druhé a bohužel zatím poslední číslo periodika Člověk tradice z roku 2011, jehož tématem je Perennialismus, tradicionalismus a Sofia. Periodikum se pokusilo vydávat vydavatelství Malvern.
Doposud vyšel tamtéž myšlenkově spřízněný text Schuonova staršího společníka René Guénona (1886-1951) Král světa (2009). Zbývá se v ní z hlediska tradičních metafyzických a esoterních nauk posvátnou symbolikou duchovního středu světa, „zemí živých“. Herrmann & synové vydali již o sedm let dříve jeho kritiku moderní západní civilizace pod názvem Krize moderního světa (2002). Žijeme podle ní v iluzích, avšak spějeme k bodu obratu. Pravdy, které byly dříve lidem přístupné, jsou v průběhu tisíciletí stále více skrývány, přestože původní mimolidská moudrost nikdy úplně nezmizela. Vývoj chápaný povrchně jako pokrok v jednotlivých cyklech probíhá sestupně. Jím se v tradicionalistické škole ozývá konzervativní nota.
Schuon, Guénon a třetí ze zakladatelských postav perennialistické školy Titus Burckhardt (1908-1984) byli euromuslimy. Se zázemím v evropské duchovní a kulturní tradici objevili pro sebe islám a konvertovali k němu, totiž k jeho mystickému, respektive esoternímu směru, k súfismu. Pokládali za zřejmé, že na exoterní či vnější úrovni náboženství sotva najdou cestu k sobě. Setkání je však možné tam, kde se každý ponoří k hlubině vlastní tradice. Bytostná zkušenost je společná. Schuon to charakterizuje jako esoterický ekumenismus. Proto jim nebyla cizí křesťanská mystika nebo směr zahrnovaný pod společné záhlaví hinduismu a označovaný jako advaita védánta, případně ani buddhismus zejména prostřednictví mladšího perennialisty Marka Pallise, jehož však dosud v češtině nemáme k dispozici.
Burckhardt k tomuto směřování přidružil zájem o západní esoterismus či hermetismus, jemuž Guénon po počátečním okouzlení přestal důvěřovat. Malvern vydal r. 2003 jeho knihu Alchymie: Tradiční věda o kosmu a duši. Sám o této disciplíně říká: Kdyby byla alchymie pouhý klam, musel by její jazyk nést známku libovůle a hlouposti; ve skutečnosti však vykazuje všechny znaky pravé tradice, totiž organicky souvislou, i když nikterak schematickou nauku a určitá pravidla, neustále stvrzovaná jejími mistry. Nemůže to tedy být pouhý rozporuplný výplod či jakási náhoda v dějinách lidstva, nýbrž musí projevovat skutečně hluboce zakořeněné možnosti ducha i duše.
Zatím poslední spis perennialistické školy vydaný v češtině je od téhož autora Zrcadlo moudrosti: Eseje o tradiční vědě a posvátném umění (Praha: Malvern, 2018). Věnuje se symbolice, tradičním formám umění, mytologii a modlitbě s tím, že v pozadí toho je poznání, které nekonečně přesahuje kalkulující a posuzující rozum. Proti moderní přírodní vědě staví tradiční kosmologii, která je v malých věcech často „naivní“, v zásadních věcech však nanejvýš pravdivá. Jednodimenzionální racionalitu našeho dnešního západního myšlení konfrontuje s onou spiritualitou, jež vedla lidstvo v antice a ve středověku při jejich úsilí o poznání.
Frithjof Schuon (1907-1998) se věnoval mimo jiné severoamerickým indiánům z oblasti velkých plání v USA v posledním desetiletí svého života, i když první kontakt s nimi měl již na začátku padesátých let. I když nešlo v jeho době o zapsanou nauku, spatřoval v tom, co mu říkali a na čem mu umožnili se podílet, nejen umění, ale i filozofii. Navázal na svůj zájem o moudrost jako transcendentní jednotu náboženství. Ze svého súfijského a tradicionalistického hlediska se zabýval rovněž hinduismem a buddhismem.
Dnes zacházíme s tradicemi prostorově nebo časově vzdálených etnik jinak. Uplatnila se kritika koloniální vědy, křesťanství už není samozřejmým etalonem pro posuzování jiných tradic. Nedopouštíme se povrchního analogizování. V jiných tradicích nehledáme jejich Boha, jejich Bibli, jejich církev, jejich kněžstvo, jejich liturgii. Víme, že např. indická dharma není totéž, co latinské religio. Prosadil se emický přístup, tedy intepretace, v níž se lidé jiné kultury a tradice sami poznávají.
Po oborové sebereflexi bychom počítali s tím, že náboženství původních obyvatel Ameriky dnes neexistuje v nějaké hypotetické čisté původní podobě. Že prošlo vzájemnými vlivy a vlivy nových Američanů. Je například prokázán vliv Theosofické společnosti (založena v New Yorku r. 1875) na některé z nich, resp. na to, jak se prezentují etnologům, kulturním a sociálním antropologům a religionistům.
Přesto však je legitimním účastníkem rozpravy nad duchovní kulturou různých komunit současného lidstva i pojetí, které počítá s tím, že spirituální zkušenost je svébytná, že není jen ve smyslu ideologie (jakožto falešného vědomí) vyloženou všední sekulární zkušeností. Není tedy pouhým konstruktem, nýbrž antropologickou konstantou. Náboženský esencialismus, jak se tomuto pojetí začalo říkat, může být tak, jak to vyčteme ze Schuonových děl a z prací jeho kolegů perennialistů snad s výhradami inspirací pro otevřenou, pluralitní společnost.