Německý církevní historik Claus Arnold se v publikaci, jíž vydal vloni Vyšehrad pod názvem Malé dějiny katolického modernismu, zabývá sporem církevního modernismu z přelomu 19. a 20. století s oficiálními církevními instancemi a s různě důslednými a různě radikálními antimodernisty.
Český překlad navazuje na dosavadní probírání tématu mj. ve dvou sbornících z konferencí na toto téma. Prvním je Budoucnost modernismu (1998) a druhým je Živý odkaz modernismu (2003).
Není to čistě akademické historické pojednání, protože spor, jak ukazuje poslední kapitola, má pokračování a i dnes se o naukové a disciplinární otázky přou jedni zvaní progresisté, liberálové či modernisté a druzí označovaní jako integristé (podle překladatelky "integralisté"), konzervativci nebo tradicionalisté. Kdesi mezi nimi je vedení římské církve s papeži tu více nakloněnými k jedné, tu ke druhé straně sporu.
Poměrně útlá knížka (115 stran vlastního textu po předmluvě textu po dvou předmluvách) je nabita konkrétními údaji o osobách, dílech, skupinách a iniciativách a opírá se též o nově přístupné vatikánské archivy. Právě díky této konkrétnosti ukazuje, jak moc může podle starého úsloví historie být učitelkou života. Ukazuje, že, biblicky řečeno, pod sluncem není nic nového (srov. Kaz 1, 9). Podobné jsou myšlenky na obou stranách sporu, podobné reakce církevních úřadů.
Autor oslovuje hlavně německé prostředí a přesvědčvě dokládá jak někteří modernisté i antimodernisté nacházejí společnou řeč s nacismem, a že to činí z hloubky svého pojetí, ne jako pouhé pragmatické přizpůsobení systému po r. 1933. A ukazuje, jak odpor k nacismu a důraz na lidská práva může vyplývat z tradičně scholastického i historizujícího a liberálního pojetí církve.
Představa, že současný církevní modernismus přichází s něčím zásadně novým, je mylná. Spor se točí uvnitř paradigmatu, z něhož až na vzácné výjimky nevykročí. Současný modernismus se často ukazuje jako stejně autoritativní a nárokující stejnou neomylnost a výlučnost, jako tradiční doktrína a disciiplína. Je možná svoboda vůči tomu, co obě strany předkládají, ale nutno uznat, že kdo se této svobody chopí, ocitá se mimo spor a asi rovněž mimo římskou církevní strukturu.
Velký spor tedy pečlivá historická dokumentace a analýza ukazuje jako marný a nakonec bezvýznamný. Nestrannost je vědecky přínosná, ale církevně pravděpodobně nerealizovatelná.
Překladatelka Helena Medková si dala práci a seznámila se s odbornou terminologi. Jen občas jí něco unikne, a ani ve Všehradu tradičně pečlivá redakční práce to neodhalila. Např. místo o přirozeném právu, což je stadardní pojem katolické teologie mluví o "přírodním právu".