Nakladatelství Malvern vloni vydalo útlý spisek Carla Gustava Junga Duch Merkurius. Autor i ve spisech, kde se snaží svou metodu obhájit před lěkařskou veřejností, připomíná gnostické, alchymické a astrologické obsahy. V prožitcích svých klientů spatřuje analogie symbolů a dějů obsažených v dávné i nedávné spirituální literatuře Západu a též motivů východních tradic, např. hinduismu a buddhismu. Ty však v těchto jeho analytických knihách nejsou východiskem. Popisuje je jako výrazové prostředky procesu individuace směřující od persony ve smyslu masky sloužící sociální interakci přes hlubší vrstvy osobního podvědomi a sdíleného nevědomí až k tomu, co německy nazývá das Selbst, a co pro nedostatek vhodného překladu bývá česky uváděno jako bytostné Já, u Jana Patočky jako to vlastní.
V knížce Duch Merkuriův si Jung sice vůči imaginacím spirituálního obsahu rovněž zachovává určitý odstup, ale duševní pochody, v nichž žijí tyto obsahy, bere vážně. Pokládá je za obohacení a oživení abstraktního západního myšlení. Má-li terapeut porozumět klientovi, musí sám být v těchto imaginacích doma. Nestačí je mít načtené. Snad bychom mohli Junga parafrázovat tak, že od lineárního, abstraktně racionalistického myšlení přechází k myšlení dialektickému, jak je nacházíme u Kierkegaarda, Goetha, Hegela, pozdního Schellinga a z novějších autorů třeba u Gastona Bachelarda.
Mluvím-li v této souvislosti o dialektickém myšlení, míním myšlení, které počítá se skutečností jako vnitřně rozpornou. Merkurius jako síla působící v člověku a ve vnějším světě reprezentovaná planetou Merkur a mezi látkami, o něž zvlášť zajímá i alchymie, rtutí, je vyjadřován dalšími, často protikladnými metaforami.
Spisek není systematickým pojednáním, nabízí spíše tříšť podnětů. Při procesu individuace ve zralém věku se vynořují ve vědomí obrazy, s nimiž by měl člověk pracovat. Nemá je odmítnout a nemá se jimi nechat zahltit.
Čteme-li takový text, může nám chaotická změť motivů, jak se objevují ve snech včetně denního snění a v různých symptomatických setkáních, začít zapadat do souvislostí a dávat smysl. Zjistíme u těch imaginací světelných, zářivých, ale i temných: i to jsem já.