Jako publikace na pohled lokálně omezená vyšla v Institutu Plzeňské diecéze Církve československé husitské útlá (125 stránek) publikace jejího faráře v Sokolově a Chebu Lukáše Bujny Posvátný dotyk. Je to sborník padesáti tří krátkých úvah, rozjímání či kázání na různá témata. Sborník však má širší význam, protože je svědectvím o pohybu v husitské církvi napříč jednotlivými místy, kde působí.
Tato církev se po svém vzniku na začátku roku 1920 postupně stala druhou co do počtu členů, hned po římskokatolické. Sčítání lidu r. 1950 jí přiřklo 950 tisíc členů. Spolu se vstupy do nově vzniklé Českobratrské církve evangelické to byl projev tak řečeného přestupového hnutí. Tehdy kolem milionů Čechů opustilo církev s privilegovaným postavením v habsburské monarchii.
Motivaci přestupového hnutí můžeme charakterizovat jako modernistickou a národní. Církev zvaná původně jen československá, za protektorátu českomoravská obohatila r. 1971 svůj název o slovo husitská. Tím potvrdila svůj počáteční příklon k husitství chápanému nábožensky jako vzpoura proti středověké církvi a politicky jako předzvěst demokratického, sekulárního a plebejského rázu nového státu. Husitství si přivlastňoval i komunistický režim.
Od doby svého největšího rozkvětu, kdy dosáhla téměř milionu příslušníků, se církev prudce propadá. Dostala se na třetí místo podle počtu členů a v posledním sčítání lidu se k ní přihlásilo necelých čtyřicet tisíc lidí.
Pravděpodobně se vyčerpaly původní motivy. Československý a pak český nacionalismus dnes vyrovnává hrdá příslušnost k euroatlantickému civilizačnímu a kulturnímu okruhu. Husitství již od 15. století dnes vnímáme jako komplexní jev. Vedle jeho krátké revoluční počáteční etapy vnímáme i pozdější otevření českých zemí renesanční kultuře a propojení s mohutným evropským reformačním hnutím ve století následujícím. Náboženský modernismus, který se skláněl na začátku minulého století před mocnou autoritou přírodních věd a měl tendenci vykládat náboženskou skutečnost racionalisticky, je dnes slabý.
Husitská církev neroste a pravděpodobně ve sčítání za necelý rok, bude-li se ještě klást tato otázka, se k ní nepřihlásí více obyvatel než posledně. Přesto v ní pozorujeme ostrovy vitality. Živé dění v ní nesou věrohodné křesťanské osobnosti, které nepotřebují omšelý nacionalismus a modernismus a jsou i bez těchto rekvizit inspirující.
Z biskupů této církve můžeme připomenout brněnského biskupa Juraje Jána Dovalu, který svým slovenským původem a tím, že ve veřejném projevu neváhá používat slovenský jazyk, připomíná slovo „československá“ v názvu církve, které by se zdálo neaktuální. Církev má na Slovensku tři farnosti a k nim se přidružuje farnost ve Vídni.
Biskup, též rockový a folkový hudebník, má katolické kořeny a vystudoval pravoslavnou teologii na teologické fakultě v Prešově. Rozvíjí meditativní spiritualitu propojenou s křesťanskou tradicí. Jejímu rozvoji slouží duchovní středisko Zahrada, ve kterém probíhá setkávání, společenství, sdílení víry, hry, modlitba, ztišení, rozjímání, spirituální občerstvení a duchovní cvičení.
Podobné impulzy můžeme sledovat v Plzeňské diecézi, která zahrnuje západní a jižní Čechy až okolí Písku. Jejím biskupem je Filip Štojdl, i osobní historií spjatý s tímto regionem. Za spolupráce okruhu kněží (včetně autora knihy), jáhnů a laiků inspiruje k duchovní obrodě. V úvaze stejného názvu jako kniha uvažuje Bujna o slovech z Markova evangelia: Kdo se ho dotkli, byli uzdraveni. Popisuje zkušenost, kdy poprvé v životě asistoval při omývání a krmení nemohoucího člověka:
Farářům hrozí, že začnou náboženské obřady odbývat s profesionální rutinou. Nejen oni, ale všichni věřící potřebují, aby jimi zatřásl Kristus, probudil je a objal – prostřednictvím lidského příběhu, lidského těla, lidského dotyku. Po takovém setkání nikdo nezůstane stejný.
Tato slova shrnují, oč v tomto živoucím prostoru zdánlivě skomírající církevní instituce jde. Jde o realistickou, tělesně zakotvenou, svobodným duchem a vřelostí srdce naplněnou spiritualitu. Nejde o dogmata, o závazné a vynucované věroučné poučky, represivní moralizování a o poslušnost organizačním strukturám. Taková zbožnost se nebojí kultury. Hned první úvaha se jmenuje podle věty Dostojevského Krása spasí svět. Krása není podle jeho zkušenosti kategorií pouze estetickou, ale též duchovní.
Spiritualita tohoto prostředí husitské církve jako by se vracela k původní myšlence na svobodnou a katolickou církev. Vidíme tam ochotu čerpat ze všeho dobrého, co patří ke katolické tradici liturgie a duchovního života, z mariánského motivu ztišení a naslouchání, ale to vše ve vnitřní volnosti a prostotě, bez autoritářských tendencí.
Tělesně je tento duchovní život zakotven, protože se nebojí tělesnosti, včetně sexuality. Píše: Lidská sexualita nemá za účel výhradně zajištění potomstva a trvání rodu, z teologického hlediska, jak je prezentuje například evangelík Milan Balabán, směřuje sexualita k upevnění víry skrze projevy tělesné intimity milujícího se manželského páru. Vzájemnou fyzickou blízkostí pečují muž a žena o své duše a podepírají se na společné cestě k ryzímu a čistému bytí uvnitř Boha, jenž je Láska.
Kniha končí výhledem k naději. Autor je smrtelník jako my všichni a přiznává, že nemá, nevlastní šalom, že se o něj jen vzácně otře, letmo se ho dotkne. Ale co má, to dá. Naději. Doporučuje žít z počátků a pramene, z bytostných otázek, jež se objeví na dně propasti. Tam se otevře absolutní horizont a do budoucna, jak je přesvědčen, vykročíme s důvěrou.
Taková naděje je možná a oživující pro jednotlivce, ale rovněž pro jejich nedokonalé, ale otevřené seskupení, které si říká církev. I tomuto konkrétnímu církevnímu společenství dává perspektivu a smysl.
Lukáš Bujna, Posvátný dotyk, Plzeň: Institut Plzeňské diecéze Církve československé husitské, 2020.
Původně v Náboženském infoservisu, https://info.dingir.cz/2020/06/husitsky-dotyk-jako-nadeje/, snímek obálky převzat z DŃI.
2024 ©