Zdravotní ohrožení, s ním spojená omezení, řekněme jakýsi zvnějšku vnucený půst a hrozící hospodářský pokles navracejí debaty lidí k náboženským a konkrétně křesťanským motivům. Máme víc času sedět u počítačů a jsme ochotni podělit se o své úvahy. Kolem židovského Pesachu jako podkladu křesťanských Velikonoc byla v jednom rozhovoru řeč o osvobození. Jeden diskutující vážně namítl, že monoteismus je zotročující. Tyto námitky bych nebral na lehkou váhu. Historie poskytuje pro tento postoj dost argumentů.
Napřed musí být jasno, že v případě Bible jde o literární text. Pro prostředí a dobu, v níž se metapříběh izraelského (a pak začínajícího křesťanského) společenství odehrává, nejsou k dispozici archivní materiály. Text shrnuje existenciální zkušenost.
Podle paschálního vyprávění izraelské společenství bylo zotročeno v Egyptě. Jarní židovské svátky začínající o prvním jarním úplňku oslavují vysvobození z tohoto otroctví. Nechme snad stranou spojení s novým probuzením půdy, s jarní obnovou života v mírném pásmu severní polokoule. Metafora vítězství sil života nad mocnostmi smrti, a tedy vyvedení z otroctví ke svobodě však zůstává platná.
Podrobení jedinému božskému subjektu znamenalo osvobození politické, ale také svobodu vůči přírodě. Ta je v biblické tradici nahlížena, řekněme, partnersky, ne jako sféra svévolných osudových mocností. Vzniká tu nepříjemný paradox: poslušností ke svobodě.
Bohužel, Hospodin, který vyvedl Izraelce ze země otroctví (a pak později ještě jednou z babylonského zajetí), nenárokuje, samozřejmě prostřednictvím lidských reprezentantů své moci jen absolutní podrobení. Tato teokratická moc se v části biblického vyprávění projevuje i v podobě zavrženíhodných a nepřijatelných božských příkazů, aby byli vybíjení obyvatelé dobytých a "prokletých" měst, výslovně včetně žen, děti, dokonce nemluvňat a starců. V linii biblické tradice mimoto později, když už je to technicky možné, přestává příroda být partnerská vůči člověku a je zotročena a ničena.
Izraelský lid pak prochází další cestou. Boha jako absolutního panovníka pak postupně kompenzuje Jahve, bůh, jehož jméno je Jsem, který jsem. Božskou kvalitu, nepodmíněnou platnost pak získává bytí samo, dějící se bytí, přicházení a nastávání. Nejvlastnější Boží jméno je slovesem. Být a žít je božské.
Pozdější judaismus ve své mystické větvi jde tímto směrem dál. Božské je Ejn Sof – Nekonečno, Bezmezno. Odtud už není daleko k interpretaci luterského mystika a duchovního alchymisty Jakoba Böhma, který nejhlouběji nazírá bezednou hlubinu hlubší než nějaký představitelný prazáklad. Uchvacující i nebezpečný prostor svobody.
Prorocké hnutí je izraelskou podobou změny paradigmatu. Zakladatel české religionistiky Jan Heller mluví o etickém zlomu. Lze říct, že do středu zájmu se dostává člověk (jako společenství a pozvolna i jako jednotlivec). Proroci byli kritiky diktátorské moci uplatňované jménem Boha. Tuto vládu rozrušovali mimo jiné požadavkem, aby byla spravedlivá ke slabým, často se uvádějí sirotci a vdovy, ale mluví i ve prospěch cizinců.
Zatímco v rané etapě biblického vyprávění božstvo chce prostřednictvím Mojžíše obětní kult v Chrámu, tlumočí později proroci jeho přání jinak: Hnusí se mi vaše oběti a Milosrdenství chci a ne oběť.
Rabínský judaismus zdůrazňuje, že vztah s Bohem je smluvní. Člověk není bídný červ plazící se u podnoží Božího trůnu. Je Božím partnerem. Obě strany mají ze smlouvy plynoucí práva a ze smlouvy plynoucí povinnosti. Člověk má i práva, Bůh má i povinnosti.
Podle Elieho Wiesela, židovského myslitele a svědka této události se trojice rabínů uvězněných v Osvětimi sešla a konala soud s bohem. Namítali, že plnili požadavky smlouvy, ale bůh přesto dopustil strašlivé utrpení svého lidu, Šoa, hromadné vyvražďování zejména Židů po milionech. Bůh nebyl přímo shledán vinným, ale byl shledán dlužníkem Židů.
Tento odstup od absolutistického monoteismu pak vedl k takovým moderním postavám jako Martin Buber nebo Erich Fromm. Dalo by se říct, že židovskou tradici naplňují a zároveň překonávají. Tedy jsou vůči ní svobodní. Osvobozují se i od toho, co předtím přispělo k osvobození jejich národa. Biblický impuls vede u nich a u mnoha Židů a u nemála křesťanů ke svobodě i vůči Bibli samotné.
V debatě o Ježíši Kristu se vyskytl výrok: Já bych ale přeci jen spíš, než jeho utrpení vyzdvihl jinou Kristovu vlastnost, a to neexistenci. Dnes, na Bílou sobotu je to aktuální. I pro křesťany je Ježíš dnes mrtev, je v říši smrti, v Hádu či Šeolu. V katolické tradici je svatostánek otevřený a je prázdný, z oltáře jsou odstraněna světla a všechny ozdoby. Kříže jsou zahaleny fialovou látkou. V kostelích je prázdno a nic se v nich nekoná, i když není pandemie.
O Ježíšově příběhu platí totéž, co o celku Bible. Žádná soudobá, dodnes fyzicky zachovaná, nepředpojatá svědectví o něm nemáme. Krátká zmínka u Josepha Flavia napsaná nějaké dvě generace po předpokládané době Ježíšova života je svým obsahem křesťanská, tedy neautentická.
Můžeme však o Ježíšovi jako o literární postavě říct, že existuje nebo že neexistuje? V jakém smyslu? Je-li existence výskyt v nějakých časoprostorových souřadnicích, tak tu nemůžeme potvrdit. Jsou tedy evangelia kolosální lží?
Hledám a snad nacházím v poselství Nového zákona pravdu. Nacházím tam poselství o Bohu, který je mrtev dříve, než to diagnostikoval Friedrich Nietzsche. Nehledám u této krystalizace kérygmatu či mýtu především faktografickou přesnost. Nehledám fakta, jako to, co je uděláno, factum. Hledám faciens, dělající. Nacházím ve zvěsti o mrtvém bohu, a přece vítězícím Životě pravdu, která má co dělat se směrem a smyslem mého bytí. Hledám cestu, která je živou pravdou. Nacházím proměňující sílu tohoto sdělení, proměňující sílu Slova, které se ztělesňuje, možná v Ježíši, jistě v četných životních příbězích těch, kdo naslouchají a otevírají se.
(Úvodní snímek volně přístupný na internetu.)
2024 ©