Víra, obvykle spojovaná s náboženstvím, se pokládá za slavnostní doplnění jinak všedního, tedy obyčejného života. Život postrádá slávu, je spíše někde dole, v pozemských poměrech. Člověka plně zaměstnává péče o hmotné udržení vlastního života a života své rodiny. Život je poznamenán starostí a plný všemožného obstarávání a zařizování.
Život je všední, protože ho tvoří všechny dny, nejen dny výjimečné a slavnostní. Každý den však snad obsahuje nějaká rozcestí. Proděláváme malá a občas velká rozhodování. Někdy jde o rozhodování spíše jen technické, jde o to, jaký prostředek zvolit pro efektivní dosažení cíle. Ale volíme i cíle. A někde v pozadí každodenní volby je velký cíl, to, proč tu jsme. Co našemu životu dává hodnotu. Co způsobuje, že náš život není marný. V tomto smyslu je to téma všední, téma všech dní.
Mohlo by se zdát, že o skutečné volbě nemůže být řeč. Objektivní věda má tendencí redukovat člověka na chemický a biologický komplex. Zděděné geny určují, jak budeme reagovat na vnější podněty. Že přece směr něčího jednání není vždy možno znát předem? Prý je to jen protože organismus je komplikovaný a nedovedeme do kalkulace zařadit všechny jednotlivé fyzické, organické a sociální vlivy a okolností.
Jenže obraz světa počítající s tyranskou, mechanickou linií příčin a následků dostává trhliny. Některé události v přírodě se této linii vymykají. Přišel na řadu princip neurčitosti, popsaný pro mikrosvět, avšak jeho promítnutí do rozměrů nám dostupných sotva můžeme vyloučit. Novější přístupy vědy také mluví o „citlivém chaosu“. Vše nemá pevně stanovenou trajektorii. Dějí se reálné náhody. A nemusí to znamenat, jak se domníval antický křesťanský vůdce a myslitel Augustinus Aurelius, že jen neznáme souhru a sled příčin, které jsou ve hře. Otevírá to možnost uznat přítomnost svobody.
I na křižovatkách cest všedních dnů se osvědčuje naše svoboda, její drobné krůčky bez zbytečného patosu, ale jde o ni též (a především právě tam), pokud to tak můžeme říct, na rozcestích osudových. Svoboda je ve hře, když se, potvrzuje a obnovuje velká životní volba, základní životní orientace.
Buďme však realističtí. Vlivy na nás opravdu doléhají, jsme bytostmi také biologickými a sociálními. Nemáme-li prostě jen přenechat vlivu nejsilnějšímu, aby rozhodl o směru, potřebujeme odstup a nadhled. Potřebujeme čistě vidět do toho, co nás jaksi instinktivně přitahuje nebo odpuzuje. Potřebujeme vášně, které námi občas cloumají a zmítají, jasně nahlédnout a tím zušlechtit. Bez toho budeme bytostmi nadanými svobodou, které možná nikdy za život neučiní jediné skutečně svobodné rozhodnutí a svobodný čin. Naše svoboda bude pouhou libovůlí a svévolí, možná někdy dokonce zvůlí.
Aby nás neřídily motivy, hybatelé a abychom to byli my, kdo určujeme směr pohybu mysli, a pak aspoň nedokonale i těla, potřebujeme prosvítit velké a s nimi malé důvody, okolnosti, souvislosti. Potřebujeme vlastně myslet ty tvůrčí myšlenky, které tvoří svět. Ne pouze načtené reprodukovat. Tak se ocitneme v hloubce. Tak se stane, že se aspoň do své skromné míry staneme spoluautory svého žití.
Potřebujeme k tomu názor. Nikoli však ve smyslu mínění. Dnes často slyšíme: Mám svůj názor. Mám právo na svůj názor. Míní se to tak, že s jistotou nevím, ale že mimo jiné o záležitostech výkladu přírodních dějů, hodnocení uměleckých děl, občanských hodnot a preferencí mám jakousi představu. Mísí se tam pocity a schémata, která nás řadí k sociální vrstvě či skupině. Výrazu “světový názor“ už se tolik neužívá, ale pokud si na to někdo vzpomene, jde obvykle soubor domněnek o všemožných (i nemožných) námětech přírodního a lidského světa, které často jen nekriticky přejímáme. Fungují pak někdy jako pohodlné náhrady vlastního myšlenkového úsilí.
Potřebujeme-li na všednodenních rozcestích názor, zdaleka nestačí mínění. Názor, není-li nazřením, nás sice také může orientovat, ale sotva povede k hluboké, tiché radosti. K totálnímu nazření jsme spíše na cestě. Prohlubované nazírání je možné. Jeho cestou je bdělé přijímání skutečnosti, jaká je, bez klišé, v čiré takovosti. K němu je radno se během dne vracet.
Pro technické zvládání běhu věcí může být užitečný přístup měřící, mechanický, redukující vše na mechanismy. Světový názor jako nahlížení hybných sil světa pomáhající myslet čistě, myslet srdcem, se potkává spíše se životem, duší a duchem. Se světem, o kterém antický myslitel Thales Milétský měl pronést, že je plný bohů. Potkává božskou Plnost.
Víra nemusí být utěšující přízdobou jinak chmurného života. Je nefunkční i jako opium lidu. Droga už nějak vyčichla. Už neudržuje lidi v pokoře před vrchnostmi za cenu budoucí odměny. Stále méně se ve vzdělané, svobodné, dynamické společnosti daří pokusy držet pomocí víry lidi v poslušnosti. Může být nabubřele velkopanská s neomylným papežem, který odkudsi z dáli a z výšin vypouští neomylné teze. Ale stejně marná je tam, kde ji hádavě předkládají stovky malých, ještě neomylnějších papežíků. Může být leda zdrojem dogmatických konfliktů. O takové víře neplatí Ježíšovo ujištění: Poznejte pravdu a pravda vás vysvobodí.
Může víra pomoct nazřít svět a tím se přiblížit vnitřní svobodě? Pokud by víra měla být poslušným uznáním tezí předložených (a vlastně uložených) autoritou, sotva by nás dovedla ke svobodě. Tyto teze snad na samém začátku křesťanské epochy, jakožto „články víry“, byly pokusy vyslovit to, co jako životní svědectví má být vysloveno a co vyslovit nelze, protože slova vystihující naši zkušenost mají zvládnout to, co je Druhým břehem reality.
Nejstarší články křesťanské víry jsou záměrně paradoxní vyjádření, čemu křesťané věří: Bůh – jeden a zároveň tři; Ježíš Kristus – se vším všudy Bůh a zároveň bez jakékoli zámlky člověk. Božství a lidství v něm je spojeno nesmíseně, ale jedním dechem jsou jeho lidství připisovány božské vlastnosti (je všudypřítomné) a jeho božství se přisuzuje to, co může platit jen o člověku (trpící Bůh).
Později se z toho staly poučky potvrzující masovou identitu. A ještě později zastínily výhled na skutečnost (a tím i na mysterium smrti a života) dogmata. Byly to články víry úředně vyhlášené a opatřené sankcemi: Ukládáme všem věřit, že je to tak a tak, a kdo tou nevěří, nechť je vyobcován a předán k fyzickému potrestání.
Víra však může být otevřeností, k tomu, co přichází. Může jít o to, že s důvěrou a vděčností přijímáme život a jeho dary. To otevírá dveře k názoru, k nazírání, či, chceme-li to tak nazvat, ke kontemplaci prosvětlující dny, i ty obyčejné, všechny dny. S takovou vírou nemůžeme lidi dělit na věřící a nevěřící, na dvě sorty, na ty naše, ty správné a na ony, pochybné nevěrce.
Taková víra je hledáním Boží tváře. Je to pozice toho, kdo není se světem hotov. Kdo tuší, že to, co se mysli může otevřít, je vždy větší než to, co jsme zatím nahlédli.
Víru charakterizoval Martin Luther mimo jiné jako poznání srdcem. Byl by to další krok procesu, kde by se mysl napřed po krcích očišťovaía a oživovala (možná zživotňovala), a zde nastane poznání srdcem. Lze snad říct, že city a vůle se spojí s intelektem. Taková víra je otevřeným, v lásce poznávajícím a v poznání tvořícím postojem. Přes imaginaci a inspiraci se mysl může stávat intuicí. Je to intuice v silném smyslu, ne jakési vágní tušení, jak se obvykle míní.
A to už bychom prožili revoluci mysli, transmutaci duše v kámen filosofů. Byli bychom ve spojení víry a gnóse, a ve směru svobodného utváření života. Tam už získáváme prostor pro vnitřně tvůrčí lidské konání. Nazírali bychom svět jako životodárné proudy ducha. Žádný den tak není všední, totiž obyčejný a bezvýznamný. Všechny jsou všední, a přece prozářené tichým světlem. Pak, když se ve víře otevíráme skutečnosti a když nazíráme svět, se můžeme velkými i malými rozhodnutími, postoji, slovy a činy podílet na utváření osudů lidstva, jeho přírody a jeho země.
2024 ©