Tančí mytická Amygdala na Ďáblově hoře vítězný tanec?

Od roku 1994 občas probíhal několikrát v různých rozmezích seminář pod společným názvem Šťastná hodina. Jeho inspirátorem a organizátorem byl Luboš Antonín, historik Národního muzea, který nečekaně zemřel 17.srpna 2016. Když připravoval letošní Šťastnou hodinu, použil na internetu dostupný text autorky píšící pod jménem Merlin. Letos dal semináři název TANEC AMYGDALY. Autorka textu poskytnutého pozvaným aktivním účastníkům představuje amygdalu ve funkci spouštěče instinktivní ostražitosti vůči čemukoli neznámému a cizímu. Autorka použila obraz Teufelsbergu (Ďáblovy hory) u Berlína, umělého útvaru navršeného z válečných trosek. Amygdala v této své roli prý tančí na jejím vrcholu. Seminář se uskutečnil 15. 10. 2016 v klubu Carpe diem v Praze a jeho organizaci po Luboši Antonínovi převzali Petr Kabeš a Barbora Resnerová. Předkládám sem příspěvek, v němž reaguji na úvodní text

   Luboš nám vytvořil dramatický obraz jakési vnitromozkové mocnosti, která se projevuje v aktuálních souřadnicích času a prostoru emocemi nedůvěry a ostražitosti vůči možnému útoku. Podle okolností by nás dovedla k útěku, skrytí, obraně nebo preventivnímu protiútoku. Útočníky v takto naskicovaném dramatu jsou lidé prchající z válečných zón. Ti, kteří neutonuli ve Středozemním moři a protrpěli se všemožnými lágry, jsou zde a jsou, nastojte, jiní než my. Amygdala je obsadila do role útočníků a poslušní služebníci vládkyně Amygdaly, např. jeden na Pražském hradě vidí šiky invaze těch divných tmavých, kteří nevoní tak, jako my, mluví jiným jazykem a řeší vztah k transcendenci trochu jinak.

   Protože Amygdala v Lubošově podání takto determinuje naše mozky, těla a tím i duše, tak také tančí vítězný tanec na Ďáblově hoře. Ideologie, která rozvrátila evropskou kulturu, udělala z velké části berlínských domů nejpozději do 8. května 1945 horu válečných trosek. Ta hora přesvědčivě reprezentuje, kam nám mozek velí se hnout. Ta ideologie poslala miliony našich spoluobyvatel, také Semitů, jako většina těch dnešních, také trochu jinak mluvících o Bohu, do plynu. Okolnosti vývoje na bojištích učinily domnělé vítěze nad nižší rasou poraženými a pokořenými. Koloběh zloby a nenávisti se znovu ukázal jako něco, z čeho nelze vykročit.

   Pokládal bych, nejsa biologem ani medicínským neurologem, za troufalé vyslovovat se, jaké funkce pro myšlení, postoje a činy má basolaterální jádro amygdaly, jaké její jádro basální, centrální, laterální a kortikomediální, a jak to souvisí s thalamem a hippocampem, a co s tím má co dělat corpus callosum – a to se pořád pohybujeme v relativně malé oblasti hodně hluboko uprostřed naší lebky.

   Musím se spolehnout na střízlivou encyklopedickou literaturu a ta mě poučuje, že amygdala hraje významnou roli při ukládání a vybavování vzpomínek spojených s emocionálně nabitými událostmi. Vyvolává v nás reakce na podněty předbíhající reakce rozumové. Probouzí libost a touhu v sexuálních situacích a podílí se také na projevech strachu, jako je strnutí, rychlý srdeční tep nebo sevření žaludku.

   Amygdala možná zabarvuje některé duševní aktivity emocionálně, avšak to, je-li prospěšnost nebo nebezpečí nějaké situace faktická nebo jen představovaná, to nejspíš neřeší. Tam by musely zasáhnout jiné mozkové struktury.

   Má-li amygdala i dnes tančit vítězný tanec jako v Německu v létech 1933 – 1945 a pak s vyměněnými znamínky hodnot od května 1945, museli bychom přehlédnout horu informací a extrémně zdůraznit jiné. Pak bude předracionální emocionalita spokojena. Abychom jí dopřáli vítězství, k tomu potřebujeme něco mnohem sofistikovanějšího než spontánní reakce evolučně starých a hluboce uložených částí mozku. K tomu je nutná ideologie. A nutno hned podotknout, že nikoli ideologie v původním smyslu, jako věda o idejích. Je nutná ideologie jako ideové odůvodnění hmotných zájmů. Jsou nutné teoretické konstrukce podepřené obvykle nepřiznanými ekonomickými a politickými motivacemi.

   Abychom před mocí domnělé amygdaly vědomě ustupovali nebo dokonce na její diktát aktivně přistoupili a tanci na hoře válečných sutin tleskali, abychom budovali nové železné opony, abychom byli odhodláni znovu svou zemi znovu zadrátovat, k tomu potřebujeme být sociálními darwinisty. K tomu nestačí respektovat evoluci, tedy hodnotit později vzniklé organismy jsou dokonalejší než ty, jejichž stopy nalezneme hlouběji a jsou tedy starší.

   O evoluci ve smyslu návaznosti životních forem dnes sotva někdo pochybuje. Nebyl to však objev Charlese Darwina (1809 – 1882). Již jeho dědeček svobodný zednář Erasmus Darwin (1731 – 1802) ve svém díle Zoonomia z let 1794 – 1796 předpokládá evoluci všeho živého. Ve svém dalším dvoudílném spisu Botanická zahrada (Botanic Garden) dává dění v přírodě do souvislosti s duší oživující veškerou přírodu, řekněme z Duší světa. Hermetickou imaginaci korespondencí (či signatur, jak se běžněji říká) používá pro vykreslení analogií rostlin, živočichů a evolučně nejvyššího člověka. Pracoval s působením čtyř živlů spoluutvářejících kvality organismů. Výslovně odmítal jak vznosné spekulace idealistické filosofie, tak také hrubý materialismus a ateismus.

   Erasmus Darwin předpokládal, a byl za to současníky kritizován, že všichni lidé mohou vstoupit do Chrámu přírody a společnosti a zkoumat tam mystéria nebes a země.

   Jeho vnuk šel dál. K hotové myšlence evoluce přidružil přesvědčení o jejím mechanismu. Ptal se, čím to je, že dokonalejší organismy doplňují a často nahrazují méně dokonalé. Odpověď našel v boji všech proti všem. Ti, které nahodilé mutace vybaví schopnostmi v tomto boji obstát a kteří předají genetickou změnu potomstvu, ti přežijí a potlačí hůře přizpůsobené.

   Období vrcholné pracovní aktivity Charlese Darwina spadá na období mohutného rozvoje moderní tržní ekonomiky. Ta přinesla vývoj přírodovědných oborů, novou techniku, urbanizaci a územní expanzi (Britské impérium, nad kterým nikdy nezapadalo slunce). Vyvolala však také mohutnou vlnu kritiky z humanitního hlediska. Tvrdost tehdejších poměrů bylo třeba vůči kritikům obhájit. Bylo třeba odůvodnit, proč sociální péče a sociální zákonodárství zrovnoprávňující na pracovním trhu zaměstnance jsou škodlivé a je třeba jim zabránit. Udržují totiž při životě méně schopné, ty které evoluce přirozeně potlačuje a vyřazuje. Bylo třeba ukázat, že stávající ekonomicko-politický systém je biologicky daný.

   Charles Darwin byl prokazatelně inspirován v té době už dobře známými myšlenkami reverenda Thomase Roberta Malthuse (1766 – 1834), podle kterého lidstvo má tendenci růst geometricky, zatímco možnosti obživy rostou spíše lineárně. Z uvedeného důvodu odmítal tehdy navrhované (a až ke konci 19. století postupně prosazované) sociální zákonodárství. Darwin toto dramatické pojetí boje o obživu spojil s evoluční teorií svého dědečka a vytvořil to, co dnes známe jako tradiční darwinismus.

   Darwin o ekonomicko-politické použitelnosti své koncepce věděl a korespondoval o ní se svým mladším současníkem Herbertem Spencerem (1820 – 1904). Z jejich vzájemné inspirace vzešla Spencerova biologizující sociální teorie. Darwin sám se nakonec zalekl dalekosáhlých důsledků své hypotézy a odmítl mínění jiného svého mladšího současníka a bratrance Francise Galtona (1822 – 1911) o nutnosti podpory evolučně nadějnějších a potlačování evolučně škodlivých složek populace. Svůj potenciál ukázalo toto biologizující pojetí člověka v nacistickém Německu v podobě fyzické likvidace údajných nižších ras a jednotlivců poškozujících genofond panského národa (tedy duševně nemocných a postižených).

   Kdo chce dnes omlouvat ostražitost vůči novým podnětům, vůči přicházející odlišnosti biologicky, nevystačí nakonec s amygdalou, a nezbude mu, než přijmout celé toto biologizující pojetí jednotlivce a společnosti. Amygdala snad Lubošovi posloužila spíše jako symbol biologické určenosti člověka a nutnosti vyrovnat se s ní.

   Z hlediska nepochybné moci, jakou má naše biologická předurčenost nad námi, se jeví zbytečné vzdorovat. V materiálu, jímž Luboš uváděl dnešní téma, jsme si přečetli, že strach z cizího, sklony k utváření uzavřených skupin a podskupin a agresivní reakce jsou vrozené a ne naučené, získané. O civilizaci tam byla řeč jako o takzvané civilizaci a schopnost překonávat tyto divoké emoce se tam připisovala hlavně exekutivě, tedy výkonné moci. Jinými slovy, chováme se civilizovaně, když jsme k tomu přinuceni strachem z represe. Autorka úvodního textu, jíž Luboš obsáhle cituje, zjevně tento civilizační nástroj pokládala za nedostatečný. Pokud dojde k ohrožení významnějších životních zdrojů, pak se prý velmi tenká povrchová vrstva naučených a u mnohých dokonce jen vynucených pravidel rychle zhroutí a na povrch se vyderou genetické a evolucí získané vlohy, které si tak neoblibují humanisté. Dokládá se to tvrzením, že všechny nám známé společnosti byly ve své podstatě válečnické a xenofobní. Válka je prý v genech a je tmelem kolektivního nevědomí.

   Chci doufat, že Luboš osobně nepokládal projekt míru, snášenlivosti, tolerance a dialogu za iluzorní projekci a nerealistický sen. Možná nás chtěl vyprovokovat a chtěl si vyslechnout, co proti biologické síle postavíme. Bude to směšný, iluzorní, naivní a fiktivní humanismus, který vždy znovu selže tváří v tvář evoluční determinaci? Snad stojí za to si připomenout, že současná zoologie včetně biologie člověka už neabsolutizuje agresivní chování, tak jak to z ideologických důvodů, pro vědecké zdůvodnění tvrdé asociální ekonomicko-politické praxe činili v těsné vazbě na sebe biologové a sociologové Darwinovy doby.

   Tak jako amygdala zabarvuje ukládané nebo vybavované vzpomínky, jež vnímáme jako ohrožující i ty, které jsou pro nás prospěšné, tak také biologicky určené chování bývá konkurenční, je však také řeč o kooperaci, mutualismu a dokonce živočišném altruismu. Existuje i mezidruhová vzájemně prospěšná součinnost.  Případ od případu se ukazuje, že zachování života jednotlivce nebo rodu nebo života vůbec prospívá jedno i druhé. Můžeme být dokonce biologicky podporováni k zvídavosti, spolupráci, korektní výměně a sdílení. Amygdala nás může podporovat v jednom i druhém.

   K jednání, které by mohlo být tradičně (a pro někoho možná komicky) nazváno moudré a krásné nemusíme být nuceni exekutivou, nezaštiťuje ji jen tenká slupka abstraktního humanismu. V tradici, kterou možná někteří z přítomných sdílejí s Erasmem Darwinem a s jeho pojetím evoluce, patří k sobě tři motivy: moudrost, která řídí stavbu našeho osobního a sociálního života a není to pouhá informovanost, vyškolenost, natrénovanost nebo chytrost. Patří tam síla, která teprve stavbu života vztyčí či buduje. Ne tedy sám intelekt bez vůle, ale ani jen vůle bez intelektu. Dokáží to společně. A teprve pak se může objevit krása a nemusíme se skromně pýřit, že si dovolujeme i o ni mluvit. Ona stavbu našeho života možná zdobí. Ale nejde o přízdoby a ornamenty. Jeden klasik charakterizoval krásu jako záření duchovního v hmotném. Není náhodou, že světlo, které symbolizuje krásu v některých tradičních rituálech, rozsvěcuje jako třetí, až po moudrosti a síle a jako vrchol trojúhelníku mezi nimi. Teprve moudrost a síla, teprve kooperace duchovní jiskry a biologické moci v nás vytvoří něco krásnějšího, než ďábelskou horu trosek.

_{(Ilustrace navazující na poslední odstavec příspěvku volně přístuná na internetu.)}