Svatodušní kázání v husitském sboru v Mirovicích při svěcení Martina Grubera za jáhna

_{Když nastal den letnic, byli všichni shromážděni na jednom místě. Náhle se strhl hukot z nebe, jako když se žene prudký vichr, a naplnil celý dům, kde byli. A ukázaly se jim jakoby ohnivé jazyky, rozdělily se a na každém z nich spočinul jeden; všichni byli naplněni Duchem svatým a začali ve vytržení mluvit jinými jazyky, jak jim Duch dával promlouvat. V Jeruzalémě byli zbožní židé ze všech národů na světě, a když se ozval ten zvuk, sešlo se jich mnoho a užasli, protože každý z nich je slyšel mluvit svou vlastní řečí. Byli ohromeni a divili se: „Což nejsou všichni, kteří tu mluví, z Galileje? Jak to, že je slyšíme každý ve své rodné řeči: Parthové, Médové a Elamité, obyvatelé Mezopotámie, Judeje a Kappadokie, Pontu a Asie, Frýgie a Pamfýlie, Egypta a krajů Libye u Kyrény a přistěhovalí Římané, Židé i obrácení pohané, Kréťané i Arabové; všichni je slyšíme mluvit v našich jazycích o velikých skutcích Božích!“ (Sk 2, 1-11)}

_{- o O o -}

_{Nikdo nemůže říci: „Ježíš je Pán“, leč v Duchu svatém. Jsou rozdílná obdarování, ale tentýž Duch; rozdílné služby, ale tentýž Pán; a rozdílná působení moci, ale tentýž Bůh, který působí všecko ve všech. Každému}

_{je dán zvláštní projev Ducha ke společnému prospěchu. Jednomu je skrze Ducha dáno slovo moudrosti, druhému slovo poznání podle téhož Ducha, někomu zase víra v témž Duchu, někomu dar uzdravování v jednom a témž Duchu, někomu působení mocných činů, dalšímu zase proroctví, jinému rozlišování duchů, někomu dar mluvit ve vytržení, jinému dar vykládat, co to znamená. To všechno působí jeden a týž Duch, který uděluje každému zvláštní dar, jak sám chce. Tak jako tělo je jedno, ale má mnoho údů, a jako všecky údy těla jsou jedno tělo, ač je jich mnoho, tak je to i s Kristem. Neboť my všichni, ať Židé či Řekové, ať otroci či svobodní, byli jsme jedním Duchem pokřtěni v jedno tělo a všichni jsme byli napojeni týmž Duchem. (1 Kor 12. 3b-13)}

_{- o O o -}

_{Téhož dne večer - prvního dne po sobotě - když byli učedníci ze strachu před Židy shromážděni za zavřenými dveřmi, přišel Ježíš a postavil se uprostřed nich a řekl: „Pokoj vám.“ Když to řekl, ukázal jim ruce a bok. Učedníci se zaradovali, když spatřili Pána. Ježíš jim znovu řekl: „Pokoj vám. Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás.“ Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha svatého. Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, a komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“ (Jan 20, 19-23)}

   Jistý anglikánský biskup se vyslovil: Kam vstoupil Ježíš, tam propukala revoluce, kam vstoupím já, tam se podává čaj.

   I my někdy sedíme zavřeni v obavách za zavřenými dveřmi jako učedníci v evangeliu. Když se kriticky podíváme na své křesťanství, osobně i v globálním pohledu, dojdeme k tomu, že je to leckdy čajíček. slabý odvar.

   Potřebovali bychom, aby i mezi nás přišel Ježíš a postavil se uprostřed nás. Máme dojem, že jsme o tuto možnost ošizeni. Ale uvědomme si, že situace učedníků je podobná té naší. To, co jsme slyšeli v evangeliu, se odehrává už poté, co Ježíš odešel na druhý břeh, co se jeho pozemský život naplnil a zduchovnil. V takové situaci ho zažili jako přítomného. A to může být dopřáno i nám.

   Významný německý protestantský teolog chtěl přetlumočit dnešnímu kriticky myslícímu člověku, oč jde, když se mluví o Ježíšově vzkříšení. Prý jde o to, že Jesu Sache geht weiter, že Ježíšova záležitost pokračuje. To by bylo dobré. Neskončilo by to vše Ježíšovou popravou. Ale přece jen je to málo. Možná spíš Ježíš pokračuje. Spíše je to tak, jak to vyjadřují pravoslavní velikonočním zpěvem: Vstal z mrtvých Kristus, smrtí smrt překonal a jsoucím ve hrobech život daroval.

   Ježíš žije a může vstoupit i mezi nás. Může přivolat revoluci, totiž revoluci duší a srdcí, a na ni může navazovat revoluce pořádků a struktur. Revoluce je obrat. Odvrat od sobeckých a pohodlných pořádků a přivrácení (konverze) na stranu Života. Obnova křesťanství jako revolučního činitele je obnova jeho funkce jako kvasu osobního života i společnosti. To, co způsobuje, bylo přirovnáno též k alchymické transmutaci.

   Jak tedy Ježíš přichází a jak je uprostřed nás? Je to všude tam, kde vane Duch. Jeho příchod se může odehrát různě, třeba jako v dnešním čtení za Skutků apoštolů: strhl se hukot z nebe, jako když se žene prudký vichr, a naplnil celý dům, kde byli. A ukázaly se jim jakoby ohnivé jazyky, rozdělily se a na každém z nich spočinul jeden.

   Může to však být i jinak, jako v 1 knize Královské: veliký a silný vítr rozervávající hory a tříštící skály, ale Hospodin v tom větru nebyl. Po větru zemětřesení, ale Hospodin v tom zemětřesení nebyl. Po zemětřesení oheň, ale Hospodin ani v tom ohni nebyl. Po ohni hlas tichý, jemný.  (1 Kr 11, 19,20)

   Duch vane prudce nebo jemně, revolučně nebo diskrétně. Je to dech života, životní princip, a nejde jen o život v biologickém smyslu. Kde je Duch, tam život raší a vzkvétá. Tam dozrává do plnosti, tam člověk zakouší naplnění lidských možností, tam se člověk stává svobodnou a tvůrčí bytostí překračující přírodní a sociální danosti.

   Duch, jehož sestoupení dnes slavíme, je duch Kristův. Církev československá husitská má pro to od svých počátků zvláštní porozumění. Kde vane dech života, je Ježíš Kristus přítomen. Je přítomen duchovně, ale to neznamená nějak mlžně, stínově. Duchovní přítomnost je reálná a živá. Je přítomen účinně. Jen je třeba se vichru či vánku Ducha vystavit, otevřít mysl a srdce.

   Byla ve čtení ze Skutků apoštolů řeč o ohnivých jazycích, že se rozdělily a na každém z nich spočinul jeden. Obdarování Duchem je jedinečné a u každého odlišné. Jak jsme četli, jsou rozdílná obdarování, ale tentýž Duch; rozdílné služby.

   Ježíš v Duchu přítomný člověka na jeho cestě zastavuje, zve k sobě, oživuje, inspiruje, podněcuje, a pak vysílá a v díle, které mu svěřil, posiluje. Ve společenství Ježíšových učedníků jsou rozmanité služby a Duchu nelze stanovovat koleje, po kterých se smí pohybovat. Historicky se ustálily mimo jiné stálé služby biskupů, presbyterů a diakonů – jáhnů.

   Bratr Martin prošel nesnadným a komplikovaným hledáním; poznal a odzkoušel si různé větve stromu křesťanství a udělal bohaté zkušenosti. Často to byly zkušenosti špatné. Stal se realistou. Vidí záležitosti církve realisticky a věcně.  Nedělá si o církvi, tedy o nás, ani o sobě v ní iluze.  

   Po těchto zkušenostech Martin zaslechl volání živě přítomného Ježíše: Tak jako mě poslal Otec, tak já posílám vás. Ježíš ho v Duchu volá ke službě jáhna. Posílá ho zvěstovat slovo, podílet se na svátostné službě církve, pečovat o potřebné (služba při stolech, Sk 6,2). K jaké další službě ho povolá v budoucnu, ukáže čas. Prostřednictvím lidského svědectví k Martinovi toto volání, toto pozvání a následné vyslání dospělo. On se do něj zaposlouchal a říká k němu své ano. Potvrdí to dnes před biskupem, než na něj spolu s presbytery a zástupci církve vloží ruce s modlitbou.

   Služba v církvi může probíhat různě. Může se přihodit, že degeneruje v úřad. Jde pak o úřadování a ovládání lidí. Je-li však ve hře Duch, vytváříme-li pro něj prostor, dává smysl a náplň kněžství Božího lidu, které se pak promítá do služeb biskupů, presbyterů a jáhnů, pak to může být skutečná služba Božímu království a služba lidem.

   Pravoslavný metropolita Kalábrie a zástupce ekumenického patriarchy při Světové radě církví v Ženevě Emilianos Timiadis byl pozoruhodnou postavou. Sloužil po staletí existující komunitě pravoslavných Řeků na jihu Itálie a tento vysoký hierarcha s nimi fáral do dolů a sdílel s nimi jejich těžkou práci. Jednou se vyjádřil v tomto smyslu: bez Ducha svatého je věrouka utlačovatelskou ideologií, církev vězením duší a liturgie prostomyslným čarováním.

   Ať je tedy katechetická, kazatelská, liturgická a pastýřská aktivita bratra Martina naplněna Duchem. Ať si připomíná, že Ježíš, který ho vysílá do služby, i jemu říká: přijmi Ducha svatého. Ať je služebníkem Boha, který je Světlem a Životem, a ať předává ten hluboký vnitřní mír (který nevylučuje tvůrčí neklid), ať je služebníkem pokoje Kristova.