Jednou v sobotu procházel obilím a jeho učedníci začali cestou mnout zrní z klasů. Farizeové mu řekli: „Jak to, že dělají v sobotu, co se nesmí!“ Odpověděl jim: „Nikdy jste nečetli, co udělal David, když měl hlad a neměl co jíst, on i ti, kdo byli s ním? Jak za velekněze Abiatara vešel do domu Božího a jedl posvátné chleby, které nesmí jíst nikdo kromě kněží, a dal i těm, kdo ho provázeli?“ A řekl jim: „Sobota je učiněna pro člověka, a ne člověk pro sobotu.“ Proto je Syn člověka pánem i nad sobotou.“ (Mk 2, 23-28)
Mám dávného přítele, známe se nějakých pětadvacet let, který má v Praze vystudovanou religionistiku a v Jeruzalémě rabínská studia, i když nepůsobí jako rabín. Učí na židovské škole. Je to laskavý a mírumilovný člověk. Jednou jsem se ho ptal, jak prožívá přísné předpisy ohledně soboty a jiných svátečních dnů.
Odpověděl mi, že šabat je spíše dar než příkaz. Sobota a svátky činí život krásným obřadem. Jsou spíše důvodem radosti než nepříjemnou povinností. Farizeové v přečteném úryvku v Markově evangeliu to však berou jinak. Vytýkají Ježíšovi a jeho učedníkům, že dělají, co se nesmí.
Kdo vlastně byli farizeové? Bylo to lidové hnutí navazující na dřívější hnutí chasidim. Připouštěli různé výklady Tóry. Zastáncem přísného pojetí byl Šamaj a liberálnější výklad nabízel Hilel. Tito dva vystupují v Talmudu, kde jsou dva názory vedle sebe. Talmud jako interpretace hebrejské Bible je základem dnešního judaismu. I v něm se vede o příkazech a zákazech psané a ústní Tóry diskuse. Židé říkávají, že když se dva odborníci přou o výklad Zákona, jsou ve hře tři různé výklady.
V Novém zákoně se setkáváme s různými typy farizeů. Ve Skutcích apoštolů čteme o Gamalielovi, učiteli Zákona a farizeovi. Velekněz a jeho stoupenci, totiž saducejská strana se chopili apoštolů a vsadili je do městského vězení. Čteme tam, že se rozlítili a chtěli apoštoly zabít. Gamaliel se apoštolů zastal a mimo jiné řekl: Nechte tyto lidi a propusťte je. Pochází-li tento záměr a toto dílo z lidí, rozpadne se samo; pochází-li z Boha, nebudete moci ty lidi vyhubit – nechcete přece bojovat proti Bohu. Velerada mu dala zapravdu a přestali křesťany pronásledovat.
Jiný farizej, Nikodém v Janově evangeliu mluví s Ježíšem o novém zrození. Později se Ježíše zastane a po jeho smrti věnuje sto liber směsi aloe a myrhy, aby mohli spolu s Josefem z Arimatie nabalzamovat Ježíšovo tělo.
Farizeové v přečteném úryvků z Markova evangelia jsou jiní. Přicházejí s náboženstvím příkazů a zákazů. Takové není jen náboženství některých farizeů a jiných členů židovského společenství. Toto náboženství známe. Otrocké duše i v křesťanském prostředí potřebují všemocnou autoritu hrozící trestem k tomu, aby si udělali tu obtíž a jednali spravedlivě.
Tyto dva způsoby prožívání náboženství uvádí ve svých textech židovský autor Erich Fromm, který se sám označuje jako nenáboženský mystik. Mluví o náboženství autoritativním a humanistickém. Jako psychoanalytik je také označuje jako nekrofilní a biofilní. Nekrofil ve Frommově pojetí má v oblibě vše, co neroste, co je mechanické a neživé. Taková nekrofilie se projevuje ničením životního prostředí a je fascinována utrpením, smrtí a neštěstími různého druhu.
Ježíš jako odpověď farizeům uvádí příklad z židovské Bible, našeho Starého zákona, o Davidovi a jeho společnících, ale pak řekne to hlavní z dnešního evangelia: sobota je učiněna pro člověka, ne člověk pro sobotu. Evangelista pak na závěr vyznává, že Ježíš jako Syn člověka je pánem nad sobotou.
Není opovážlivé, že člověk určuje, co znamená Boží příkaz? Jenže Syn člověka v evangeliích je někdo, kdo je člověk, ale božská jiskra na dně jeho duše se rozzářila. Tento člověk je Bůh s námi. V Ježíšových slovech a činech s lidmi mluví a jedná Bůh. Jeho slova jsou závazná i když říká, Bůh nechce člověka zotročovat. Že nám ukazuje směr života, který do života vnáší radost. Bůh dává Izraelcům šabat jako den odpočinku, lidského sdílení a oslavy. V Ježíšových slovech se ukazuje humánní způsob existence.
Takové biofilní náboženství představuje Albert Schweitzer (1875-1957). Jako teolog byl konfrontován s požadavkem misie. Pojal ji svým způsobem. Už jako teolog vystudoval medicínu a v Lambaréné v dnešním Gabonu, uprostřed pralesa otevřel nemocnici. Mluvil o etice úcty k životu a praktikoval ji. Mohli bychom ji shrnout tak, že dobré je vše, co život člověka chrání, podporuje a rozvíjí.
Shrňme, když stojíme na začátku Týdne modliteb na jednotu křesťanů, že někteří tehdejší farizeové a stejně dnešní zastánci autoritativního pojetí bez ohledu na vyznání se těžko najdou s jinými. Nedostanou se přes normy, zákony, příkazy a zákazy. Stačí si se svým bohem, který je totalitním diktátorem kosmu.
Bereme-li od Ježíše humanistické náboženství, jehož pravidla jsou pro člověka, náboženství které podporuje a rozvíjí lidský potenciál, pak se v nás otevírá vše dobré, vše humánní. Probudí se v nás laskavé přátelství ke všem lidem a živým tvorům a soucítění se všemi trpícími. Pak nezištně sloužíme, kde je třeba a jsme ochotni ke smíření. A pak máme blízko k lidem jiných vyznání a také jiných náboženství.
Když každý ve své tradici katolické, husitské, pravoslavné, protestantské, ale i židovské, muslimské, buddhistické a jakékoli jiné zůstáváme na povrchu, budeme především řešit, co je dovoleno a co zakázáno. Tehdy zůstaneme s jinými ve sporu nebo jsme vůči nim lhostejní.
Když každý právě ve své tradici jdeme do hloubky, k jejímu smyslu, který ukazují mistři duchovního života, setkáme se tam se všemi ostatními. Můžeme nalézt skutečnost, již můžeme nazvat božskou. Ale určitě nalezneme plnost svého lidství.
2024 ©