Ježíš, jak je tato postava známa z evangelií a z celého Nového zákona, stojí na straně člověka. Ve zdánlivém konfliktu mezi nárokem Boha a člověka na nás, straní člověku. Bůh jeho národu přikázal slavit sobotu jako den odpočinku. Ježíšovi učedníci jednou možná porušili detaily předpisů o sobotním klidu a náboženské autority mu to vyčítaly. Ježíš řekl cosi nenápadného, ale ve své době revolučního: Sobota je učiněna pro člověka, a ne člověk pro sobotu. (Mk 2, 27)
Ježíš stál na straně marginalizovaných a naléhavě varoval držitele politické a náboženské moci. Již jeho matka, když se dovídá, kdo se jí má narodit, v Lukášově evangeliu zpívá: … vladaře svrhl z trůnu a ponížené povýšil, hladové nasytil dobrými věcmi a bohaté poslal pryč s prázdnou. (Lk 1, 25,53)
Ježíšova slova a činy, když příběh pozorně a přemýšlivě čteme, hájí lidskost, humanitu. Právě v křesťanském prostředí, i když v rozepři s náboženskou mocí, byl později, na prahu novověku, formulován humanistický program: respekt k člověku a jeho svobodě, stejná důstojnost každé lidské bytosti, solidarita a sociální spravedlnost, ochrana, podpora a rozvoj života. Tato nabídka a výzva je adresována celému světu.
S takovým programem a takovým stylem jednání Ježíš nemohl přežít bez újmy. Náboženské vrchnosti byly sice s imperiální římskou mocí v napětí (jež nevylučovalo kolaboraci části náboženských reprezentantů), ale tváří v tvář nepohodlnému kazateli na odlišnost zájmů zapomněly a spojily síly ve snaze ho zlikvidovat.
Ježíš v této situaci necouvl. Nechtěl, aby ho jeho okolí bránilo. Hrůza smrti se mu nevyhnula, ale stál pevně na svém. Taková smrt není krachem a zmarem. Stál ve službě Životu proti ekonomickým, politickým a metafyzickým mocnostem smrti. Jeho příběh odkazuje k něčemu trvale platnému, k něčemu přítomnému v každém čase a na každém místě. Proto někteří formulujeme smysl jeho jednání a jeho bytosti tak, že smrtí smrt překonal.
V obřadu jednoho malého obnovného křesťanského hnutí zní v těchto dnech slova: Hrob je prázdný, srdce je plné. Šeolu, Hádu, podsvětí, říši mrtvých není dopřáno poslední slovo. Každý zemřeme. Moc smrti se chladné mysli jeví jako univerzální. Všechny myšlenky, city, imaginace se zdají být strženy do prázdnoty. Čím je člověk blíž té chvíli, kdy se to stane, tím více si uvědomuje ten ledový pařát Smrti, jak se sápe po jeho srdci, po jeho těle a duši.
Proti racionální jistotě o vítězné smrti bojuje naděje na to, že svobodné lidské myšlenky a tvůrčí lidské činy mají smysl, který smrt nezmaří. Nemusíme si vykreslovat naivní scénáře posmrtných událostí, kde vše pokračuje jen v poněkud změněných kulisách. Musíme vzít vážně, že do hrobu se zaseje cosi, co je možná méně než nic. A že se tomu nevyhneme.
Latinský velikonoční hymnus zpívá: Mors et vita duello, conflixere mirando, dux vitæ mortuus regnat vivus. Je tu duel smrti a života, které jsou v obdivuhodném konfliktu. Vůdce života je mrtvý, a přece živý vládne. Půvabný Sušilův překlad z r. 1836 to tlumočí takto: Smrť a život stály polem, / podivný boj vedouc spolem./ Života pak umřev vůdce/ vládne živý po té půtce.
Je tu duel smrti a života, které jsou v obdivuhodném konfliktu. Vůdce života je mrtvý, a přece živý vládne. Foto layanglicana.org
Nemusíme mytologický jazyk Bible a liturgie chápat v naivní doslovnosti. Můžeme však důvěřovat, že jde o téma, o němž příběhy a obrazy hovoří výstižněji než náš obvyklý způsob mluvy přizpůsobený technickému zvládnutí světa. Nemusíme tuto řeč překládat. Tím by ztratila naléhavost. Tvářili bychom se, že jde o informace, a zatím jde o ujištění o smyslu a výzvu k jednání.
Nechme onu tajemnou moc v pozadí všech těchto událostí, aby naši nemocnou duši uzdravila, aby naši svévoli a libovůli přeměnila ve svobodu. Svobodu Božích dětí, řečeno slovy Bible, toužebně vyhlíží a čeká celé tvorstvo (srov. Ř 8, 19). Svoboda, jde-li opravdu o svobodu, překonáváme-li opravdu biologickou a sociální určenost, je čímsi božským v našem zmírajícím lidství.
Stát svobodně na straně opuštěných, lidí bez domova a bez práce, lidí opovrhovaných pro jejich původ, tím se duchovní smysl osvobození prakticky uskutečňuje v pozemských ekonomických a politických podmínkách.
Věříme-li, že pozice, jíž mu přiřkla ekonomická situace, člověka absolutně určuje, pak nemáme důvod usilovat o obrat, o reformu. Věříme-li, že kvantitativní masa příčin a následků může být překonána kvalitativním skokem, pak jsme v tom věkovitém, ale dnes znovu aktuálním duelu na straně života.
Pak v tom podivuhodném velikonočním konfliktu velkopátečních sil smrti s novými jarními silami života stojíme na kristovské straně, a vůbec k tomu nepotřebujeme církevní autority a dogmata.
(Původně v Deníku Referendum, www.denikreferendum.cz, 28.3.2016 obrázek v textu převzat z DR, úvodní obrázek volně přístupný na internetu.)
2024 ©