Čas bývá snad poněkud banálně charakterizován jako aspekt skutečnosti, jenž nám umožňuje říkat, že se něco děje před něčím a něco po něčem. Tedy, že situace následují po sobě. Jinými slovy, že čas rozděluje skutečnost na minulost, přítomnost a budoucnost.
Tři momenty času se zdají být v kontinuitě. Ale opravňuje nás to mluvit souhrnně o jedné realitě? Co nás však opravňuje mluvit o skutečnosti tam, kde hovoříme o něčem, co bylo a co už není? Říkáme-li o něčem už proběhlém, co už není, že je to skutečné, je to jako tvrdit, že co minulo, vlastně neminulo. Pokud něco ještě není nebo již není, není to prostě skutečné. Nemůžeme předstírat, jakoby neexistence byla jakýmsi zvláštním druhem existence.
Mohli bychom namítnout, že zůstává přítomnost. Není snad aspoň ona živým ostrovem, jenž je obklopen mořem, v němž utonula minulost a budoucnost? Co jiného než přítomnost by mělo být přítomné a proto také skutečné? Připusťme, že budoucnost a minulost v jakémsi smyslu nejsou, ale zůstává nám radost z přítomnosti. Je-li v nás ještě nějaká ochota přitakat k bytí, je-li v nás ještě jaká naděje, je obrácena k něčemu skutečnému, tedy k přítomnosti.
Zbývá se tedy důkladněji podívat na přítomnost mezi minulostí a budoucností. A bdělá pozornost tu zažije rozpad konvenční přítomnosti opět na tu její třeba nepatrnou část, jež už uplynula a tu, již předjímáme, ale jež přece ještě nenastala. Nakonec vlastně nelze vypovídat ani o něčem přítomném, leda, že by byla znovu získána aktuální, bezprostředně prožívaná přítomnost, jíž neměříme a nepočítáme.
Prožívání času souvisí se vztahem k sobě. Vnímám své tělo, jsem si vědom svých duševní hnutí, vím o sobě. Lze říci, že vlastním sám sebe v tom smyslu, že předpokládaný potenciál sil je dostupný mému rozhodování a jednání. Mohu mít svá vnitřní hnutí v dohledu, mohou mi být srozumitelná, mohu jednat, jak sám uznávám za vhodné. To vše je tedy jakýmsi sebevlastněním.
Co prožívám, je časové v tom smyslu, že mohu sebe a to, co mne obklopuje, „vlastnit“ jen v nepatrné míře. Věci mi unikají, propadají mi mezi prsty, nemohu je uchopit a jednat s nimi. Sám sobě unikám. Něco je mi dostupné ve stále blednoucí vzpomínce, něco jen jako diskutabilní možnost. Mé sebevlastnění je spíše fikcí, než skutečností. Jako se nám věci vymykají prostorově tím, že nejsou v našem dosahu, tak se vymykají i časově.
Budeme daleko od pravdy, že čas je vlastně kontaminací skutečnosti nicotou? Pečlivá pozornost věnovaná minulosti a budoucnosti ozřejmuje, jak iluzorní je dosahování věčnosti tím, že se čas prodlužuje nad každou míru, třeba donekonečna aspoň do budoucna (v případě člověka, který evidentně má začátek) nebo i zpět (u Boha, o němž se má za to, že nezačal a neskončí). Co je alternativou ke špatnému nekonečnu, které jen přidává další časové úseky k dosavadním? Je myslitelné nějaké reálné překonání časového charakteru skutečnosti?
Říká se běžně, i zde jsem to zatím tak uváděl, že čas plyne. Zde je třeba se zeptat, jaké břehy řeka času tedy omývá. Co se pokládá za stabilní a vůči čemu se čas pohybuje? A co vůbec znamená takový pohyb? Změnu místa? Nebo jde o pohyb v širším smyslu, tedy o jakoukoli změnu? A pokud změna, co se mění? Čas? Ale o jakých změnách bychom to mluvili? Jakási zkušenost nás nutí mluvit o pohybu času a o jeho směru? A je-li už třeba bez odpovídající zkušenosti skutečně myslet o plynutí času, dostáváme se do sotva řešitelných rozporů.
Jinou možností je to, že události postupují v čase. Čas je tu pak jakýmsi prostředím, v němž se věci mění z různých hledisek. O časné skutečnosti můžeme, jsme-li důslední, mluvit jen paradoxně. Chtěli bychom rozhodnout mezi rozpornými výpověďmi nebo je smířit. Uvědomujeme si, že výpovědi mohou být protichůdné a přece každá z nich výstižná. Skutečnost měnící se v čase v daném okamžiku je nějaká a zároveň taková není. Nechceme-li rozpor za každou cenu, nemůže platit obojí. To ale vede ke konstatování, že cokoli je v čase, není se sebou totožné. Čas je takový. Mohli bychom se od jeho proudu obracet k něčemu jistějšímu. Ale takové emocionální a myšlenkové obraty k minulému či nadcházejícímu, nouzi času neřeší. Je snad odpovědí zkušenost věčnosti? Nebo je věčnost jen další fikcí? Tuto otázku si samozřejmě klademe tváří v tvář smrti.
2025 ©