Motivem mnoha náboženství a revolučních politických hnutí je těžká nespokojenost s daným stavem. Mám jako jednotlivec představu krásného, smysluplného, prosvětleného života, v němž jsem v souhlasu sám se sebou a s druhými, v němž příroda a já jsme v harmonickém, vzájemně prospěšném vztahu. A vidím, jak je od toho každodenní realita na hony daleko.
V lepších případech se pokouším se sebou něco dělat, pracovat na sobě, vzdělávat se, pěstovat něco tak paradoxního jako sebevýchova. Obvykle takové úsilí daleko nevede. Pak můžu rezignovat. Mám tendenci původní představu o hodnotném a naplněném životě zavrhnout jako iluzi. Prohlásím se s Vercorsem za pouhé nepřirozené zvíře.
Zde je prostor pro směry a školy duchovního života, ať je nazveme náboženstvím, spiritualitou nebo filosofií. Nám tady reprezentuje toto téma křesťanství. Nebo lépe řečeno, ne křesťanství jako ideologie a instituce. To už neinspiruje. Spíše příběh člověka Ježíše z Nazaretu, ve kterém se manifestuje božský potenciál lidství. Projevuje se svrchovanou svobodou vůči náboženské tradici, na niž navazuje, již však přehodnocuje.
Ježíš stojí na straně slabých, hájí jejich důstojnost, jejich život chrání, podporuje a rozvíjí. Uskutečňuje to, co bychom dnes nazvali humanitou a – spolu s Albertem Schweitzerem – etikou úcty k životu.
Známe ten příběh, dokonce v několika ne vždy souhlasných verzích a víme, shodně ve všech variantách vyprávění, jak to pro něj dopadlo. Obvinili ho, že se rouhá a nařkli ho z toho, že chce svrhnout císaře. A za to byl jediný trest navržený náboženskými autoritami a potvrzený autoritou okupační mocnosti, tedy smrt, a to bolestivé a pomalé umírání na popravčím kůlu, podle tradice ve tvaru kříže.
On, v němž se usídlila veškerá Plnost, v jehož lidských činech a slovech s lidmi jedná a mluví božský prazáklad skutečnosti, umírá s mohutným výkřikem, poté, co nebeskému Otci vyčetl: Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil. Dramatičnost smrti Spravedlivého znázorňují slova, že v okamžiku, kdy skonal, se zachvěla země a v jeruzalémském Chrámě se roztrhla opona oddělující svatyni od velesvatyně, do níž směl jen jednou za rok, na Jom Kipur, v Den smíření vstoupit velekněz.
Jádro křesťanského poselství je v tom, že smrt nemá v tomto příběhu poslední slovo. Ježíšovo dílo pokračuje. Je zakoušen jako „zabitý Beránek – věčně živý“. Jeho smrt byla dovršením celku života. 
Jádro křesťanského poselství je v tom, že smrt nemá v tomto příběhu poslední slovo. Repro DR
Připojit se symbolicky k Ježíšově smrti a zmrtvýchvstání, tomu křesťané říkají znovuzrození. Tradičně se znázorňovalo ponořením do vody a vynořením nad hladinu, z „lůna vody“. Co nezvládla sama dobrá vůle a touha, ani práce na sobě, to se má otevřít takto znovuzrozenému člověku.
Znovuzrození je však velmi ošemetná záležitost. V USA se desítky milionů lidí, nesrovnatelně víc než v kterékoli jiné zemi, hlásí k tomu, že jsou „Born Again Christians“. Pokládají se za jedině pravé křesťany, honosí se tím, jak jsou lepší než my obyčejní smrtelníci.
Naléhají na své spoluobčany, a jim podobní zde na nás, aby uvěřili, aby se obrátili, aby „přijali Ježíše za svého osobního Pána a Spasitele“. Jejich agenda je i politická: asociální „útlý stát“, podpora svobodného vlastnění a široce odůvodněného používání zbraní, trestání žen, které špatná sociální situace dovedla ke smutnému rozhodnutí pro umělý abort, a též personálu, který s tím pomůže. K jejich programu též patří úvahy o cenzuře médií a umění.
Vypadá to, že rituální a osobně zažitá účast na smrti a novém životě není snadným řešením, stejně jako jím nebývá snaha o pozvolnou nápravu osobní situace a společenských poměrů. Zdá se, že to nefunguje v individuální ani v sociální rovině.
Přesto téma mystické smrti prožité dříve, než člověk skutečně uzavře běh života a probuzení k životu s vnitřní božskou kvalitou je univerzální téma, napříč kulturami. Je pravděpodobné, že křesťanům poskytla rámec k vyprávění Ježíšova života dobová mysterijní tradice. Bohové na sebe brali pozemskou, pomíjivou tvářnost, byli usmrceni a povstávali k novému životu. Obřadnou iniciací se k tomu připojovali mystové. Často šlo o božstva vegetativní a jarní slunovrat, případně úplněk po něm skýtaly vhod čas k jejich slavení.
Buddhistická cesta životem směřuje ke zkušenostnímu prožití, že vše je prázdné, pomíjivé a vše způsobuje utrpení. Propad do prázdnoty bývá někdy označován jako prožitek smrti a v prostoru prázdnoty se pak vše nově nasvícené vrací takové, jaké to je. Probuzený člověk pak přistupuje k sobě a ke všem cítícím bytostem, v jistém smyslu k veškeré skutečnosti, s laskavým přátelstvím a soucítěním, což má v tak řečeném angažovaném buddhismu podoby konkrétní služby.
Radikální přerod jako velikonoční téma zůstává snem. Tato osobní a v návaznosti na to i společenská revoluce zůstává apelem. Výzvou jít dál než jen k mírnému pokroku v mezích zákona. Revoluce může být sametová. Nemusíme si přitom hned představovat dnes tak populární domněle očistné násilí. To vede jen ke zkáze. To jen v nové podobě reprodukuje dosavadní bídu. Je to revoluce v původním latinském smyslu toho slova: oběh či konkrétně návrat kruhem tam, odkud jsme vyšli.
Snad stačí neresignovat, připustit, že v lidské kapacitě, třeba i bez náboženských kulis a rekvizit, je možnost skutečné změny osobního života a společenských poměrů k dobrému. Nemusíme vzdávat promyšlené a odvážné kroky vedené, třeba ve smyslu marxistického filosofa Ernsta Blocha principem naděje.
(Původně dne 22.4.2019 v Deníku Reerendum, http://denikreferendum.cz. Snímek v textu převzat z DR, úvodí obrázek volně přístupný na internetu.)
2024 ©