V Bibli a v křesťanských dějinách najdeme spoustu svědectví o událostech, které by se podle naší zkušenosti nemohly stát. Slunce se zastavuje na obloze po dobu Jozuovy modlitby, nemocní jsou uzdravováni pouhým slovem a gestem, Ježíš chodí po vodní hladině. Pět tisíc mužů, jak čteme u Matouše, kromě žen a dětí, bylo nasyceno pěti chleby a dvěma rybami. Ježíš dočasně probouzí z mrtvých zesnulého Lazara a sám definitivně vstává z mrtvých. O této poslední události čteme v 1. listu Korintským: Nebyl-li Kristus vzkříšen, je naše víra marná.
V současné římskokatolické církvi platí pravidlo, že kromě mučedníků může být za svatého prohlášen jen někdo, na jehož přímluvu se odehrály dva zázraky. Zázraky ověřují komise. Jde-li o uzdravení, což je nejčastější, je to lékařská komise, jíž je třeba předložit zdravotní dokumentaci. Když tato komise vysloví stanovisko, že uzdravení je z hlediska medicíny nevysvětlitelné, ujme se kauzy komise teologů, která zkoumá morální profil kandidáta kanonizace, a pokud něco veřejně říkal nebo napsal, též souhlas těchto projevů s učením církve.
Zázraky, respektive divy a znamení byly vykládány jako argumenty ve prospěch víry. Mají usvědčovat z jednostrannosti náš racionální výklad světa. Je-li hlásání evangelia doprovozeno znameními, jimiž Bůh ukazuje svou moc, má být snazší uvěřit. Lidská mysl spíš dojde k závěru, že zvěstované Slovo není pouze lidské a že je to sám Bůh stvořitel a vševládce, kdo stojí za takovým kázáním a učením stojí svou autoritou.
Dnes jsou pro nás zprávy o zázracích spíše překážkou na cestě k víře než argumentem v její prospěch. Jako racionálně myslícím lidem nám připadá divné, že týž Bůh stanovil řád, který známe v podobě přírodních zákonů a zároveň tento svůj řád porušuje, chce-li přesvědčit lidi o své moci a o pravdivosti toho, co se jeho jménem sděluje. Jako svobodomyslné lidi nás právem pohoršuje, že pro evangelium se argumentuje projevy moci, která není vázána žádnými zákony. Moci, před kterou se krčíme v obavách jako pozemští červi plazící se u podnoží Božího trůnu. Zvěstované Boží milosrdenství se pak ukazuje jako rozmar totalitního kosmického diktátora, který by nás následkem viny někoho jiného mohl zavrhnout a zničit, ale některé z nás si vybral a povolal nás k víře a ke konečné záchraně.
Jsou-li pro nás zázraky překážkou, potřebujeme se jako křesťané nějak vyrovnat se zprávami o mimořádných Božích zásazích do běhu světa, jichž je Bible plná. Nabízí se dvě možnosti, jak tyto příběhy interpretovat. Klasický náboženský modernismus, který vládl v biblistice na přelomu 19. a 20. století a který v našem prostředí reprezentuje zakladatel Církve československé (později označené jako husitská) Karel Farský, vysvětluje zázračná uzdravení tím, že byly použity medicínsky přiměřené prostředky. Ježíš, apoštolové a ostatní aktéři je utajili s ohledem na své posluchače. Novější způsob, jak z hlediska současného člověka reagovat na zprávy o zázracích spočívá v tom, že autoři popisovali události podle svého tehdejšího předvědeckého stupně poznání. Smysl událostí dějin spásy vrcholících v příběhu Ježíše Krista se jim zobrazuje v podobě mimořádných událostí, znamení a divů. My dnes si můžeme všimnout významu událostí z hlediska základních životních hodnot a nepotřebujeme to již znázorňovat událostmi, o kterých víme, že se nemohly stát tak, jak jsou popisovány. To nejspíš slyšíme v katechezích a kázáních
Toto pracné vyrovnávání se zázraky ovšem potřebujeme jen tehdy, pokládáme-li pro sebe za závazný vědecký světový názor. V tom však jsme již o pár kroků dál. Víme, že manipulativní racionalita moderní vědy je stejně historicky podmíněným přístupem ke skutečnosti jako dřívější magické a mytologické výklady světa. Že není výlučně platná a jedině pravdivá. Víme, že redukce přírodních dějů na mechanismy je také dobovou interpretací, stejně jako jí byl přístup mytologický. Je to přístup, který se osvědčuje při technických přístupech k životu. Postupujeme-li podle exaktních, matematicko-fyzikálních zásad, funguje vše tak, jak očekáváme. Víme však, že na některé životní otázky tato mechanistická a redukcionistická věda neodpovídá.
Příkladem nechť nám jsou vědy o člověku. Ve druhé polovině 19. století byla snaha vytvořit striktně vědeckou psychologii. Protože ale subjektivní prožívání, jež by mělo být tématem psychologie, není zvnějšku přístupné, nutno je vyloučit. Sledovat lze jen podněty, které zvenčí přicházejí a reakce. Co je mezitím, uvnitř, je black box, černá skřínka. Vyslovovat se o niternosti, vjemech, emocích, představách, myšlenkách, vlastnostech, letoře či osobnosti bylo nevědecké a zavrženíhodné. Vznikla psychologie bez psychiky. Její technické uplatnění ukázalo její vědeckou způsobilost. Tento behaviorismus se dobře osvědčoval v pracovní psychologii, kdy se dařilo vyždímat z pracovníka maximální výkon při minimálních vkladech. Osvědčil se ve vojenské psychologii při produkci nemyslících, vraždících lidských robotů. Úspěšný byl v psychologii reklamy, kde nás přinutil nakupovat, aniž bychom věděl proč.
V psychoterapii se však tato psychologie bez psychiky, humanitní věda bez lidské subjektivity neosvědčila. Proto psychologie musela znovu objevit nitro, vědomí, ba dokonce podvědomí a nevědomí. Musela udělat krok za hranice exaktní vědeckosti. V terapii se začaly uplatňovat hlubinné, humanistické, personální a transpersonální přístupy.
Dnes se cítíme být svobodnými ohledně přístupů ke skutečnosti. Dokážeme postavit rovnocenně vedle sebe racionální přístup i přístup imaginativní. Nepotřebujeme je známkovat jako překonané a aktuální. Nevadí nám přístup mýtický, či jak to nazývá Luděk Brož ve své publikaci Evangelium dnes, mýtopoetický. Chceme-li, můžeme tento svobodný přístup, tento metodologický anarchismus (jak tomu říká Paul Feyerabend), tuto důslednou pluralitu metod a přístupů brát jako přiměřený přístup svobodomyslného člověka. V takto pojatém světě nejsou znamení či zázraky překážkou. Takový svět je plný divů, není to svět nudné racionální šedi, ale svět plný tvarů, barev, doteků, chutí a vůní, svět, v němž i ta nejprostší každodenní událost může být zázrakem. To, co je před zrakem může ukazovat za zrak, do hloubky skutečnosti, v níž žije a působí Bůh, který je světlem, životem a pravdou.
(Předneseno v evangelickém sboru v Praze Braníku 11.5.2017; úvodní obrázek volně přístupný na internetu.)
2024 ©