Nedávno jsem zažil prekérní situaci. Člověk, kterého mám rád a kterému věřím, téměř veřejně ostře odmítl uchazeče o jakousi funkci, a hlavním argumentem bylo to, že nemá dobrý vkus. Nešlo o členství v nějaké porotě hodnotící umělecká díla. Nejednalo se vůbec o umění v běžném profánním smyslu. Z rekací jsem získal dojem, že ostatní toho uchazeče sice také odmítají, ale sám argument vkusem se v této debatě zcela minul účinkem. Líbí-li se někomu kýče, je to prý jeho věc, každý má mít právo na vlastní hodnocení. Slyšel jsem takto vyslovit estetický relativismus mnohkrát, ale při této příležitosti se ve mně vše vzbouřilo. Snad jako jediný z debatujících jsem musel souhlasit s míněním, ve zkratce řečeno, že kdo má špatný vkus, je nebezpečný. A aby to bylo možno tvrdit, předpokládá to mnohem odvážnější tezi, že totiž vkus je něco jiného, než subjektivní libost.
Připusťme, že někdo žije v prostředí, kde nemá moc příležitostí setkat se s krásou v přírodě a že ho rodina, škola ani prostředí nekonfrontovaly s náročnými umělěckými díly. Je to jako s člověkem, který byl ošizen o solidní školní vzdělání a dobrou četbu. Ale pořád ještě může mít touhu po vzdělání, smysl pro pravdu a život v pravdě. I člověk pozbavený estetických podnětů může mít dobrý vkus, může spontánně tušit, co je krásné a co ošklivé, může pro to mít cit, i když to třeba neumí odůvodnit.
Dobrý vkus a rovná páteř spolu nějak záhadně souvisí bez ohledu na diplomy uložené v šuplíku. Dávní autoři v tom měli jasno. Pro takového Tomáše Akvinského už tím, že něco je, je to i pravdivé a dobré. Říká tomu transcendentální vlastnosti bytí. Myslí se tím pravda jako protějšek poznání, vlastně jakási průhlednost pro lidskou mysl. Vlastně se o věcech předpokládá, že jsou s lidskou myslí sourodé, že jsou utkány ze stejných vláken jako lidské myšlenky. A je to i přesvědčení o tom, že svět je v zásadě dobrý, i když existuje zlo jakožto dlužné dobro. V tomto optimistickém pojetí být je dobré, zánik a rozklad jsou zlem. A krása v tomto pojetí je vlastně pravda a dobro společně. Nebo lépe řečeno: Původní je krása. Vše má svou krásu, třebaže jen zárodečně, ne vždy rozvinutě. Když se ke krásné skutečnosti vztahujeme intelektem, všímáme si pravdy (v právě uvednem smyslu). Jako téma touhy, chtění, lásky je táž skutečnost zase dobrem. Z tohoto hlediska nemůže něco být dobré a zároveň nebýt krásné. Krása signalizuje dobro ve věci a ještě mnohem víc v osobě člověka. Schopnost krásu vnímat a tvořit je znamením dobra.
Scholastické propojení dobra s krásou není objevem Tomáše Akvinského. V běžné mluvě dobrý charakter a dobré činy jako jeho projevy často hodnotíme jako krásné jednání. Již antika tyto významy propojuje. U řeckého slova kalos zjišťují filologové užití ve významech krásný, sličný, slušný, vhodný, příznivý, čestný, dokonalý, chytrý, příjemný, prospěšný, přiměřený, šťastný. Významově příbuzný výraz agathos nabízí české ekvivalenty dobrý, statný, mocný, chrabrý, zdárný, šlechetný, urozený, řádný, zdravý, čestný. Navíc se tyto výrazy spopjují v dnes už moc nepřipomínanou kalokagathii.
Obracím se k antické a středověké klasice, ale nemíním jen důstojnou, hieratickou krásu, pouze apollinskou uspořádanost a vyváženost. Obával bych se ji příliš vyzdvihovat, protože tam rychle přijde ke slovu povrchní líbivost. Míním i divokou dionýskou krásu spjatou s vášní a tělesností.
Mít vkus je skvělý dar od života. A možná výsledek nějaké práce na sobě, ale kdoví? Když vnímáme nebo dokonce tvoříme to, co má opravdu hodnotu, plní to život tím, čemu se nesměle a trochu suše říkáme smysl. V nesmyslech osudů cosi občas probleskne. Možná první, ještě neustálené satori, které přišlo nekanonickou cestou.
Dobrý vkus nečiní život příjemnějším nebo dokonce pohodlnějším. A je to taky prokletí. Člověk s vkusem se stává elitářským podivínem, někdy plane proti kýči stejně horlivě jako dávní proroci proti nepravostem mocných v Izraeli a stává se stejně směšným jako oni. S nikým není zcela zadobře. A hlavně, ohavnost obvykle v tomto temném věku vítězí.