Myslím, že se právem říká: jaký člověk, takový (jeho) bůh. Nebyl daleko od pravdy německý filosof Ludwig Feuerbach (1804-1872), když předvedl, jak člověk dělá boha. Odebere sobě a ostatním to nejlepší, co činí člověka člověkem, a promítne to na nebesa. Vytvoří obraz dokonalé, nadlidsky, a proto také nelidsky dokonalé bytosti, jíž se pak koří. Pak ovšem platí: buď člověk nebo bůh. Osvědčuje se pravdivost známého výroku švýcarského teologa Karla Bartha, že Bůh je NE ke každému lidskému ANO, a ANO ke každému lidskému NE.
Bůh jako nebeská mocnost činí z člověka bídného červa, který se plazí v prachu u podnoží jeho trůnu. Takový bůh si vynucuje poslušnost příslibem odměn nebo pohrůžkou trestů. Člověk se v takové situaci nemůže rozhodovat svobodně. Nečiní dobro, protože chce, protože se mu to líbí, nýbrž protože musí. Je to vlastně byznys: Dobro? Ano, budiž, ale budu se dobrem obtěžovat za příslušnou cenu.
V obrazech boha poznáváme lidí, kteří ho vytvořili. Neurotická, nezralá, nedospělá sexualita tvoří obraz fotra někde daleko a vysoko, kterého hlavně zajímá, co činíme se svými genitáliemi a podle toho nás tu pohladí, tu na nás sešle blesk svého hněvu. Otrocký, plebejský přístup k moci zase pro změnu vytváří obraz totalitního diktátora Kosmu.
Když toto vše člověk promýšlí, nebylo by divu, kdyby opustil svět víry a náboženství. To se koneckonců děje. Náboženství se stává okrajovým zájmem hloučku podivínů. Všude ve vyspělém západním světě se od náboženství vzdalují lidé, zejména vzdělanější a mladší. Česko spolu s Estonskem jsou v popředí tohoto vývoje. Nizozemsko, Norsko, Švédsko, Velká Británie jsou na tom podobně. Už i v Polsku rapidně klesá počet každotýdenních účastníků bohoslužeb.
Výzkumy na toto téma však přinášejí překvapení. Počet lidí, kteří o sobě říkají, že jsou bez vyznání, v Česku klesá. Ocitl se dokonce pod úrovní, na které byl, když se na začátku devadesátých let u nás měnily poměry. Větší církve se sice nadále strmě propadají, ba dokonce rychleji než v době ostrého protináboženského tažení v létech 1948-1989. Lidé, kteří je opouštějí, se však nestávají ateisty. Spíše se sympatie a důvěra přelévají k atypickým a alternativním směrům a skupinám a do osobní zkušenosti či víry. Mluví se též o víře bez náboženské příslušnosti či o spiritualitě mimo náboženství.
V této situaci jsem konfrontován s příběhem Ježíše z Nazaretu. Ten nemizí. Zní se stejnou, možná dokonce větší naléhavostí. Je to příběh vyprávěný různě, místy se zdá, jako by to byli dva Ježíšové (např. historie jeho narození v Matoušově a Lukášově evangeliu). Přesto má tato postava shodné rysy. Provokuje svou svobodou, nezávislostí na dobových a místních náboženských a politických autoritách. Zasahuje těm, kdo příběhu naslouchají, do života jako nenásilná autorita.
Tento Ježíš učí odvaze v zápasu o sociální spravedlnost, neváhá vyhlásit běda bohatým (Lk 6,24) a narušit systém komerčního náboženství, když v jeruzalémském Chrámu převrací stolky směnárníkům a vyhání je (Mk 11,15, J 2,15). Zároveň nabízí smíření, ba je knížetem pokoje. Oceňuje a zapojuje do otevírající se budoucnosti ty, které tehdejší společnost stavěla na vedlejší kolej. Jeho nepřímý učedník Pavel z Tarsu říká: Není už rozdíl mezi židem a pohanem, otrokem a svobodným, mužem a ženou. Vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši. (Gal 3,28). Lze říci, že Ježíš přináší humanitu. Dokonce i příkazy Božího zákona, konkrétně šabat, jsou podle jeho slov pro člověka, ne člověk pro sobotu, pro zákon o sobotním klidu (Mk 2,27).
Albert Schweitzer (1875-1965), novodobý Ježíšův svědek, který vědomě opustil nadějnou kariéru akademického teologa, vystudoval medicínu a odešel do Afriky (do Gabonu) léčit tamní domácí obyvatele, mluví v této souvislosti o etice úcty k životu. Judaismem inspirovaný autor Erich Fromm (1900-1980) mluví o náboženství humanistickém neboli biofilním (milujícím život, zaměřeném na život). Spolu se svým krajanem Ježíšem, i když nebyl oficiálně jeho vyznavačem, kritický odmítá náboženství autoritativní, náboženství smrti, nekrofilní.
V Novém zákoně najdeme místa, která se nesměle přibližují ke zdroji Ježíšovy lidskosti, svobody, odvahy a lásky. Ježíše, ještě než se narodí, označuje nebeská bytost v rozhovoru s Josefem (v návaznosti a starozákonního proroka Izajáše) jménem Immanuel, což hebrejsky znamená Bůh s námi. Tento člověk naplno lidský, zranitelný, někdy bezmocný, je Bůh s námi. O něm také v textu, který se jako autora rovněž dovolává již zmíněného Pavla, dočítáme odvážnou větu, že v něm je přece vtělena všechna plnost božství (Kol 2,9); v něm, v tomto pomíjivém, tichém a skromném člověku přebývá plnost Božství tělesně.
Co si máme myslet o tomto vyznání, které je tak obtížné pro moderního člověka? Je to snad přece nakonec tak, jak to znázorňují mozaiky v kupolích zejména byzantských chrámů, kde Ježíš sedí na trůnu, někdy opatřen atributy císařské moci a je tam znázorněna jeho moc nad nebesy i zemí? Je božský v tom smyslu, že je Pantokrator, Vševládce? Generální ředitel vesmíru?
Jeho tiché a pokorné božství, jeho božství, které je lidské, ukazuje na jiného Boha. Na toho, o kterém názvem jedné ze svých knih říká nedávno zesnulý francouzský dominikán Bernard Bro (1925-2018), že pouze Bůh je lidský (1. vydání 1973, dosud chybí český překlad).
Musíme uznat, že Bible obsahuje obrazy Boha mocného, bojovného, žárlivého, vybízejícího ke krvavému násilí. Avšak skrze toto až příliš lidské svědectví o božské skutečnosti prosvítá ona Plnost, která přebývá v Ježíši, která prozařuje jeho lidství. Je to božský potenciál člověka Ježíše a s ním každého člověka. Španělsko-indický křesťanský autor Raimund Panikkar (1918-2010) pro to používá komplikovaného výrazu podle řečtiny. Mluví o skutečnosti kosmotheandrické. Mohli bychom si to snad přeložit tak, že jde o božskou hlubinu člověka myšleného spolu s vesmírem, s celkem tvorstva.
K Ježíšovi, k jeho slovům a činům, jeho příběhu a jeho osobě se spíše připojují jiné biblické obrazy Boha. V Bibli čteme také, že Ježíš je Cesta, Pravda a Život (J 14,6), že Bůh je Světlo a není v něm nejmenší tmy (1 J 1,5). Může to být ona hloubka skutečnosti, o které svědčí současný buddhistický zenový autor Norman Fischer (*1946), když mluví o bódhičittě, tedy probuzené mysli:
Absolutní bódhičitta je absolutní láska, láska větší než jakákoli emoce, větší než jakýkoli objekt, tak velká, že už tu není milující a milovaný (splývají v jedno v síle absolutní lásky). Je to láska, jež se rovná totální vizi života, který je sám láskou. Uvnitř takové lásky není žádná ztráta, protože tato láska je tak velká, že zahrnuje vše, i absenci, takže nic nemůže být ztraceno. Absolutní bódhičitta je prázdná, dokonalá, rozpínající se, radostná, prostorná přirozenost existence samotné. … Možná můžeme říct, že absolutní bódhičitta je jako Bůh, který je vždy všude přítomen, i v nepřítomnosti. A tak naše probuzení k absolutní bódhičittě znamená poznání, že nikdy není nic než Bůh, nikdy nebylo nic než Bůh a nikdy nebude nic než Bůh, že vše je objato a vše bylo objato, že jsme vždy milováni a byli jsme vždy milováni. A tak vše bylo a každý je milován.
Podobně, zdrženlivým jazykem, o této hlubině skutečnosti mluví klasická kniha čínské tradice Tao te ťing (Kniha o Cestě a ctnosti) podle jednoho z novějších českých pokusů o přetlumočení tohoto nesnadného textu:
Tao je hluboký, nespoutaný zdroj všeho. Přestože je prázdné, užitečnost Taa nemá hranic. Tupí ostré hrany, rozmotává uzly, tlumí ostré světlo, spojuje vše dohromady. Je dokonale skryté a přesto všudypřítomné. Nevím, odkud se Tao vzalo. Zdá se, že tu vždy bylo.
Ježíš je pro mne konkrétní lidskou tváří božské Hlubiny a Plnosti. Věřím, že k témuž jsme zváni s ním všichni. Že se to týká i našeho všedního, obyčejného, běžného lidství, které však má díky tomu svou nenahraditelnou důstojnost.
(Původně publikováno v tištěném časopisu Preface 2018, úvodní snímek doplněn z internetu.)
2024 ©