Když naše manipulativní racionalita někdy selže nebo se ukáže vůči rizikům slabá, utíkáme ke křížku. Očekáváme pomoc od Boha mezer, jehož jsme vytlačili z oblastí, které zvládáme. Někdo by místo toho doporučil důstojnou rezignaci. Když nejsme při zdolávání pandemie příliš úspěšní, máme udělat, co je v naší moci a pak uznat, že na víc nemáme a vzít vážně, že lidský pobyt je „bytí-ke-smrti“. I tento nesnadný, avšak respektu hodný postoj je na místě.
Bylo tedy chybou, když papež František v pátek 27. března nechal dopravit k průčelí svatopetrské baziliky kříž z kostela sv. Marcela známý tím, že v 16. století mělo jeho uctívání zastavit epidemii moru? A když nechal z baziliky Panny Marie Sněžné přinést ikonu Marie ochránkyně římského lidu?
Tváří v tvář intenzivní práci laboratoří a klinik, které intenzivně pracují na nalezení a otestování vakcíny a léku, jistě takové počínání vypadá pošetile. Jako uznání, že prostě přes všechno žádoucí vědecké úsilí a přes všechnu technickou a organizační dovednost nemáme svůj život pevně v rukou, je to pravdivé gesto.
S doporučeními přicházejí různé křesťanské církve a různá náboženství. Papež vyzval všechny, kteří se mohou podle svého přesvědčení připojit, aby se již ve středu 25. března v pravé poledne pomodlili modlitbu Páně, Otče náš. Zdá se, že se připojili i křesťané, kteří nebývají obvykle počítáni za katolické.
Modlitba oslovující nebeského Otce, hlásící se k jeho království, přijímající jeho vůli, oceňující, že denní chléb není jen plodem našeho úsilí, ale i darem, a uznávající naše provinění může dávat dobrý smysl třeba nekřesťanovi. I když nepočítá s osobním Bohem, všemohoucím stvořitelem, zákonodárcem a soudcem, může se najít v těchto slovech třeba buddhista. Ukazuje to vietnamský mistr buddhistické meditace Thich Nhat Hanh, který prožil několik desetiletí v exilu ve Francii v knize „The Energy of Prayer“.
Thay, učitel, jak mu říkají jeho žáci v kapitole o modlitbě Otče náš, ukazuje, jak tato modlitba cílí k propojení absolutní, nepodmíněné skutečnosti („jako na nebesích“) s pozemskou hmatatelnou realitou („tak i na zemi“) a že ji lze prožívat zároveň v radosti, ale i v nouzi a trápení, jaké teď třeba zažívá prakticky celé lidstvo. A že toto propojení je léčivé.
V tomto smyslu můžeme chápat mimořádné gesto římského biskupa. Udělil výjimečné požehnání Urbi et orbi, Městu, míní se samozřejmě Řím, a světu. Tento rituál se rozvíjí od 13. století a dnes se požehnání pravidelně uděluje o hlavních křesťanských svátcích, o vánocích a velikonocích. Mimořádně například při nastolení nového papeže nebo v souvislosti s vyhlášením tak zvaného roku milosrdenství: poslední byl od prosince 2015 do listopadu 2016.
Požehnání, latinsky benedictio, doslova dobrořečení, případně chvalořečení, podle původního pojetí spíš směřovalo od lidí k Bohu. Bylo to vyznávání Boží velikosti a dobroty, chvála jeho činů, o nichž byli věřící přesvědčeni. Například život zbožného Žida prostupují četná požehnání: před mytím rukou, nad chlebem, nad vínem, nad plody, při zapalování světel na svátky, na konci šabatu. Jejich základní formulí je: „Požehnaný jsi Ty, Hospodine, Bože náš“. A následují slova vyjadřující danou příležitost.
Později vzniklo přesvědčení, že Bůh dobrořečí tvorstvu. Vyslovuje, obrazně řečeno, slova dobra a u Boha slovo je činem. Slovo je tvůrčí, takže tvoří dobro, sesílá dobro. Lidé uznávali, že dobra každodenního života nejsou samozřejmostí a že mají být za ně vděční. Lidské žehnání Bohu tak bylo odpovědí na Boží žehnání člověku.
Autority římskokatolické a některých dalších církví si přivlastnily právo žehnat, právo autoritativně vyslovovat, že na lidi, v tomto případě na město Řím a na celý svět sestupuje Boží požehnání. Jako by Bůh byl podroben obřadům. Je v tom nepřiznaná, jistě dobře míněná magie. Vyslovují dobro, žehnají, benedikují a Boží dobro sestupuje na základě mandátu, který Bůh dal papeži a s ním spojeným autoritám.
Vlastnímu požehnání předchází modlitba, která však přece jen uznává, že je to Bůh, kdo žehná: „Odpuštění, rozhřešení a zahlazení všech vašich hříchů, čas pro pravé a plodné pokání, srdce vždy kajícné a zlepšení života, milost a útěchu Ducha svatého a setrvání v dobrých skutcích až do konce kéž vám udělí všemohoucí a milosrdný Pán.“
↗ 
Papež František v pátek 27. března nechal dopravit k průčelí svatopetrské baziliky kříž z kostela sv. Marcela známý tím, že v 16. století mělo jeho uctívání zastavit epidemii moru. Foto Vatican Media
Papež se pomodlil u kříže a u ikony. Součástí obřadu byla takřečená eucharistická adorace. Na oltář se umísti oplatka nekvašeného chleba zasazená do držadla zvaného luneta (ve tvaru srpku Luny) ve schránce znázorňující paprsky Slunce. Jde o pokřesťanštěný solární kult. Ježíš Kristus zmrtvýchvstalý, oslavený ve svém duchovním těle se tímto symbolem znázorňuje jako Světlo světa.
U příležitosti požehnání papež pronesl meditaci, kratší řeč, v níž plynule přecházel ze žánru kázání či slovního rozjímaní do žánru modlitby. Těžko bychom při této příležitosti čekali nějaká přelomová prohlášení, která jsme zvyklí od Františka slyšet.
Realisticky popsal situaci: „Již několik týdnů se zdá, že nastal večer. Husté temnoty zahalily naše náměstí, ulice a města; ovládly naše životy a vyplnily všechno ohlušujícím tichem a bezútěšnou prázdnotou, ochromujícími cokoli se namane. Je to cítit ve vzduchu, je to patrné na gestech a vyjadřují to pohledy. Dolehly na nás obavy a rozpaky. Jako učedníci z evangelia ocitli jsme se náhle v neočekávané a zběsilé bouři.“
Důležité však je to, že podle papeže „jsme na stejné lodi, všichni zranitelní a dezorientovaní, ale zároveň důležití a nezbytní, všichni jsme povoláni veslovat společně, všichni se potřebujeme navzájem těšit“. S odkazem na úryvek evangelia o tom, jak Ježíš utišil bouři, který se při té příležitosti četl, spojil papež nás lidi těchto dnů s Ježíšovými učedníky, kteří na spícího Ježíše volají: „Hyneme!“
Tak jako v evangelním příběhu bouře, tak teď v naší situaci pandemie „demaskuje naši zranitelnost a odhaluje falešné a povrchní jistoty, na kterých jsme vystavěli své programy a plány, zvyky a priority“. Následkem bouře „spadly masky oněch stereotypů, jimiž jsme zastírali svoje ‚ego‘ ve stálé snaze o vlastní image, a znovu byla odhalena ona (požehnaná) sounáležitost, od níž se nelze odtrhnout: sounáležitost bratří“. Na sestry papež, i když se jinak zmiňuje o nutnosti zlepšit postavení žen v církvi, jaksi pozapomněl.
To pak pokračovalo modlitbou: „Chtiví zisku, jsme se nechali pohltit věcmi a strhnout spěchem. Nezastavili jsme se na tvoje volání, neprocitli jsme tváří v tvář planetárním válkám a nespravedlnostem, neslyšeli jsme křik chudých i naší těžce nemocné planety. Vyzývavě jsme pokračovali a mysleli si, že budeme v nemocném světě navždy zdrávi. Nyní, když jsme na rozbouřeném moři, tě prosíme: ‚Probuď se, Pane!‘“
Modlitba pokračuje slovy: „Cestou můžeme hledět na mnohé naše příkladné druhy, kteří vprostřed strachu reagovali odevzdáním svého života. Tak působí moc Ducha, jež se vylévá a přetváří v odvážnou a velkodušnou odevzdanost. Život Ducha je s to vykoupit, docenit a ukázat, jak jsou naše životy spřádány a neseny obyčejnými lidmi, kteří jsou obvykle opomíjeni a nevyskytují se na titulních stranách novin a časopisů.“ Uvedl lékaře, ošetřovatele a ošetřovatelky, zaměstnance supermarketů, uklízečky, pečovatelky, dopravce, pořádkové síly, dobrovolníky, kněze a řeholnice. Míní všechny, kteří pochopili, že nikdo se nezachrání sám.
Před závěrem své řeči papež oslovil liduprázdné náměstí Svatého Petra, ale díky elektronickým médiím stamiliony diváků. Vzít vážně utrpení, tedy obejmout Ježíšův kříž „znamená najít odvahu obejmout všechny rozpory nynější doby, vzdát se na chvíli svého bažení po všemohoucnosti a majetku a dát prostor kreativitě, kterou může vzbudit jedině Duch svatý. Znamená to najít odvahu otevřít prostory, kde všichni pocítí, že jsou povoláni, a dopustit nové podoby pohostinnosti, bratrství a solidarity.“
Podobné vnitřní postoje, třeba v různém vnitřním zabarvení, třeba s jistým ostychem před masivní symbolikou obřadu, mohou být stejně užitečné jako technická opatření a jako omezení, která nás potkávají. Pokud neznamenají rezignaci, pokud jednáme, pracujeme a hledáme uprostřed obav odvahu, mohlo být pro nás prospěšné vidět a slyšet papežovo požehnání, i když nemusíme patřit k ovečkám a beránkům tohoto pastýře.
Původně v Deníku Referendum, https://denikreferendum.cz/clanek/30981-papez-mimoradne-zehnal-nemocnemu-mestu-a-svetu, snímek v textu a úvodní snímek převzaty z DR.)
2024 ©