Sokolovský farář Církve československé husitské Lukáš Bujna mě pozval, abych řekl krátkou úvahu nad biblickými texty při online večerních chválách, které dnes, v poslední únorový den, vedl. Vděčně jsem pozvání přijal a pokusil jsem se k dále uvedeným dvěma čtením něco říct. Zde je to v písemné podobě.
Řím 8, 31-39
31Co k tomu dodat? Je-li Bůh s námi, kdo proti nám?
32On neušetřil svého vlastního Syna, ale za nás za všecky jej vydal; jak by nám spolu s ním nedaroval všecko?
33Kdo vznese žalobu proti vyvoleným Božím? Vždyť Bůh ospravedlňuje!
34Kdo je odsoudí? Vždyť Kristus Ježíš, který zemřel a který byl vzkříšen, je na pravici Boží a přimlouvá se za nás!
35Kdo nás odloučí od lásky Kristovy? Snad soužení nebo úzkost, pronásledování nebo hlad, bída, nebezpečí nebo meč?
36Jak je psáno: „Denně jsme pro tebe vydáváni na smrt, jsme jako ovce určené na porážku.“
37Ale v tom ve všem slavně vítězíme mocí toho, který si nás zamiloval.
38Jsem jist, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc,
39ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu.
Mk 8, 31-38
31A začal je učit, že Syn člověka musí mnoho trpět, být zavržen od starších, velekněží a zákoníků, být zabit a po třech dnech vstát.
32A mluvil o tom otevřeně. Petr si ho vzal stranou a začal ho kárat.
33On se však obrátil, podíval se na učedníky a pokáral Petra: „Jdi mi z cesty, satane; tvé smýšlení není z Boha, ale z člověka!“
34Zavolal k sobě zástup s učedníky a řekl jim: „Kdo chce jít se mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne.
35Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však přijde o život pro mne a pro evangelium, zachrání jej.
36Co prospěje člověku, získá-li celý svět, ale ztratí svůj život?
37Zač by mohl člověk získat zpět svůj život?
38Kdo se stydí za mne a za má slova v tomto zpronevěřilém a hříšném pokolení, za toho se bude stydět i Syn člověka, až přijde v slávě svého Otce se svatými anděly.“
Popeleční středou jsme vstoupili do velikonoční části roku. Kdybychom letos na velikonoční neděli, první neděli po prvním jarním úplňku, mohli jít do kostela, rozezněly by se zvony, zněly by jásavé zpěvy, rozlévalo by se světlo od velikonoční svíce ke všem přítomným. Bylo by to obřadné ztvárnění toho, že po chmurách zimy přichází jarní rozpuk života.
Období, v němž teď jsme, jakoby symbolizovalo ty chmury. Je to postní období, v němž slyšíme výzvy omezit se. Jako by v životě samotném nebylo dost bolestí a trápení, ještě si máme něco ujmout, nemáme si dopřávat radostí, které přináší život.
Pojďme vzít vážně slovo půst. Je to příležitost něčeho se pustit, něco pustit k vodě, nechat plavat to, co nás omezuje, uzavírá, uzamyká do sebe a zatvrzuje.
Jistě připustíme, že máme tendenci hrabat k sobě, to své pevně ovládnout, oddělit a pro sebe uzavřít. Přitom však ve skutečnosti náš život plyne, je to proud. Nebyli bychom ničím bez darů světla, tepla, vzduchu, vody, potravy, ošacení, střechy nad hlavou, bez rodičů, vychovatelů, prostě bez jiných lidí. To vše vplývá do našeho života, splývá to v náš jedinečný příběh a od nás to vše může plynout dál.
Jenže my se pevně držíme toho, co máme, a nepustíme, ať je to majetek, naše vlohy a přednosti, naše úspěchy. Lpíme na tom, jsme k tomu přilepeni, lepíme si z toho svou jedinou a výlučnou existenci.
Když dary života vděčně přijmeme, ale také je pustíme a necháme plynout dál, jsme opět v proudu, v živoucím ději přijímání a dávání. Nejsme už připoutáni a přilepeni a získáváme svobodu.
Život je překypující proud darů a my ho někdy blokujeme. Nechme dravý tok života, aby prolomil bariéry, nechme život proudit. To je způsob života, který ukazuje Ježíš. Vyjádřil ji německý evangelický teolog Albert Schweitzer, který se vzdal nadějné akademické nebo umělecké kariéry a šel sloužit potřebným do Afriky. U něj je to etika úcty k životu. Dobré je vše, co život chrání, podporuje a rozvíjí.
Ježíš říká: Kdo nalezne svůj život, ztratí jej; kdo ztratí svůj život pro mne, nalezne jej. Je to záměrný paradox? Najdeme život, nebo ho ztratíme? Každodenní zkušenost nám ukazuje, že život je ochromen. V každé vteřině života je přítomna smrt. Každý neseme všemožné kříže, o nichž Ježíš mluví. Může to podle Pavlových slov být soužení nebo úzkost. Zvláště v těchto dnech ji není málo. Může k nám dosahovat pronásledování, možná v naší liberální společnosti tolik ne pro Ježíšovo jméno. Ale často pro to, že mluvíme a jednáme, pokud tomu tak je, pravdivě. Možná i kolem nás je hlad, bída a nebezpečí. Jen zdánlivě daleko je meč, tedy občanské a mezistátní války, jenže v arsenálu mocností jsou místo mečů sofistikované chytré zbraně, které dokáží v jednom okamžiku usmrtit desetitisíce lidí.
Takový život nalézáme a takový život můžeme opravdu snadno, například v dramatických dnech pandemie, ztratit. Ale smíme doufat, že můžeme ztracený život nalézt. Je to velikonoční mystérium kříže a zmrtvýchvstání. O Velikonocích se tradičně křtilo, Je to ponoření do smrti a vynoření do života.
Můžeme vzít život s jeho riziky, s jeho pomíjivostí a s nejistotou a někdy prázdnotou se vším všudy a neuhýbat před ním. Petrova starost o Ježíše, který má být zavržen od politických a náboženských autorit a zabit, je přirozená, ale Ježíš jeho útěchu odmítá. Nechce uhnout. Perzekuci za to, co činí a co říká, bere na sebe. Nese svůj kříž – v jeho případě doslova.
V našem životě je hmatatelně a bolestně přítomna smrt; ale i naděje, že ve smrti je přítomen život. Vždyť zemřel ten, o němž jako jeho vlastní slova čteme u Jana, že je životem samotným. Je cesta, pravda a život. Proto, jak se zpívá v pravoslavné liturgii, smrtí smrt překonal a jsoucím ve hrobech život daroval.
Jak se pozná, že ve slovech a činech člověka Ježíše s námi mluví a jedná božská Plnost života, a že je i v nás, že i my jsme Božími dcerami a syny? Že podle Pavla nežijeme už my, ale žije v nás Kristus? Nabízí se omšelé nadužívané a často zneužívané slovo láska.
Pavel v listu křesťanům v Galacii, části dnešní Anatolie v Turecku, kde žili Galaťané, tedy Kelti, uvádí lék pro záchranu, posilu, rozvoj a plnost života, totiž lásku.
Když víme, že jsme milováni a když milujeme, když lásku přijímáme a dáváme, víme, že to je božské. Že od lásky, jak o ní mluví a jak ji svým jednáním ukazuje Ježíš, nás nic neodloučí. Trápení sice z života nezmizí, ale neovládne nás. Láska má poslední slovo.
Slyšeli jsme, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, nás od této lásky neodloučí; sice v každém momentu života zakoušíme přítomnost smrti a děsí nás to, ale díky lásce je ve smrti přítomen život.
Láskou přesahujeme pouhý svůj výskyt v časových a prostorových souřadnicích. Překračujeme všemožné danosti a všemožná určení ve svobodném tvůrčím činu.
Slyšeli jsme, že ani přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc, tedy nic, co se děje proti životu teď nebo co se ještě bude dít, nás nedokáže odloučit od lásky Boží. Ani výšiny nadšení a štěstí ani hlubiny, ba propasti smutku a bolesti, prostě nic v celém tvorstvu. Je to láska, která je sama božská a ve slovech a činech člověka Ježíše se manifestuje.
2024 ©