Občas se mne ptají a občas se ptám sám sebe, co jsem to za divného křesťana, jaké je vlastně mé náboženství. Je pro mne nesnadné se někam zařazovat. Občas se někomu podaří v krátké srozumitelné formulaci vyjádřit mé vlastní prožívání lépe, než bych to vyjádřil sám. Teď jsem někde narazil na úryvky z textů italského autora Pietra Archiatiho (nar. 1944), který pak žil a žije v Německu. Ani tam není uvedeno, z které jeho knihy je to vybráno a kým přeloženo. Některé jeho texty vyšly knižně česky. Předkládám tedy jeho čtyři odstavce jako jedno z možných vyjádření, co já to vlastně jsem, nebo lépe řečeno, co bych si přál být a k čemu směřuji. Úryvek byl na internetovém zdroji nadepsán: Myšlení jako budoucnost náboženství.
Vstoupení slunečního ducha, Syna Božího, do všech sil Země znamená pro člověka přechod od vedení božstvem ke stále hlubší zkušenosti svobody a individuální odpovědnosti. Tuto zkušenost člověk učiní tehdy, osvobodí-li nejen sebe, ale také všechna stvoření Země od přírodních nutností, promění-li všechno viditelné v ducha: každý vjem v pojem, každou událost svého života v morální intuici láskyplného jednání.
Pro „padlé« vědomí, zajaté dosud v těsnosti hmoty, je reálné jen to, co je smyslově vnímatelné. V epoše materialismu převládá přesvědčení, že skutečností je jen to, co člověk může vidět, čeho se může dotknout, co může zvážit a změřit. Například mozek lze vnímat, je tedy považován za původní skutečnost; myšlení vnějším způsobem vnímat nelze, je tedy považováno za odvozenou funkci mozku.
Pro „vysvobozené« myšlení jsou myslící duch a tvořící láska nejvyšší měrou skutečné a účinné. Vědomí je »vysvobozeno' prožívá-li člověk v myšlení pojem jako podstatnější než vjem. Když myšlení na základě vjemu tvoří příslušný pojem, prožívá člověk ve svém duchu věčnost, božství. Ta v něm zůstane, i když vnější jevová forma věcí pomine. Promýšlet božské myšlenky znamená sjednocovat se s božským duchem, je to nejvyšší stupeň náboženství. Člověk ve svém myšlení pojímá božské myšlenky, jež jsou základem všech věcí. Tyto myšlenky nechala nevyčerpatelná fantazie božského tvůrce povstat „z ničeho'. Jelikož věci jsou nejen vnímatelné, ale i myslitelné, zjevují myslícímu člověku své Věčné jádro. Jestliže člověk činí své myšlení stále živějším, stále intuitivnějším, může tvořivého ducha prožívat jako podstatu své bytosti, jako skutečnost svého vlastního ducha. Když myslí, sjednocuje se člověk se všemi bytostmi - a sjednocení všech bytostí je tím nejposvátnějším cílem veškerého náboženského vývoje.
Když člověk tvořivě myslí, poznává, že v jeho duchu žije skutečnost, která je schopna tvořit světy. A právem si může říci, že myslící duch je tou nejsilnější, nejúčinnější skutečností, jaká vůbec existuje. Ve srovnání s ním není takzvaná hmota v podstatě ničím skutečným, uvážíme-li, že dnes tu je a zítra zmizí. Všechno fyzické může platit jen za přechodnou jevovou formu ducha. Myšlenka dokáže vytvořit tisícero hodin, tisícero hodin nedokáže vytvořit ani jedinou myšlenku.
(Úvodní snímek Archiatiho při přednášce volně přístupný na internetu.)
2024 ©