Jak často slyšíme výzvu a) odpoutat se od smyslů a nespoléhat na ně a jedním dechem vyslovené přání b) soustředit se na smysl všeho, zejména svého života. Jazykovědci by nám asi řekli, že údajný pravý či původní význam slov nehraje roli a jej lze určit podle jejich užívání. Možná by homonymii obou významů slova výrazu smysl pokládali za náhodnou.
Chtěl bych se přesto zeptat, je-li život založený na intenzivním smyslovém vnímání bez opravdového, řekněme, hlubšího smyslu, jak často slýcháme z náboženských kruhů tradičních i alternativních.
Myslím, že není tak zcela pravda, že moderní civilizace staví vědecké poznání a navazující techniku a praxi na smyslovém poznání. Nevíme snad, že moderní věda smyslům nedůvěřuje? Smysly vidí barvy a jejich vztahy, ale řekne se nám, že to přece není nic skutečného. Smysly prý poskytují subjektivní obraz objektivní reality. Objektivně existuje elektromagnetické záření v určitých rozmezich kmitočtů, toto záření vychází ze zdroje a je předměty částečně pohlceno a částečně jimi proniká nebo se od nich odráží a tak dopadá na sítnici. To "pouze" subjektivně intepretujeme jako barvy.
Skutečností pro standarní vědu je obvykle to, co může vystupovat jako veličina v matematických formulích, tedy co může být naměřeno, kvantifikováno, spíš, než to, co jako subjekty vnímáme a pojímáme. To umožňuje úspěšné technické aplikace. Jistě to není kriteriem vědeckosti ve všech oborech. Někde to ani při velké snaze nejde. Přesto snaha přistřihnout i humanitní obory podle vzoru mechanistické, redukcionistické, exaktní vědy neutuchá.
Vše nasvědčuje tomu, že smyslové vjemy čekají na rehabilitaci dokonce i v moderní či postmoderní vědě. Vedle jistě úspěšné, ale jednostranné vědy kvantit se musíme pokusit o fenomenologickou vědu kvalit, o pečlivé, důkladné, metodické smyslové vnímání, a číst tak v knize přírody a v člověku.
Slyšíme, že máme hledat např. smysl života. Tato povšechná výzva si žádá upřesnění. Vypadá to tak, že je tu lidský život, ale i obsahálejší celky, třeba celek jsoucna, a že nic z toho neobstojí samo o sobě a vše to odkazuje mimo sebe, k něčemu, co je jeho smyslem. O smyslu či významu (a jejich jemné rozlišení teď nechme stranou) mluvíme však obvykle u znaků. Znak je jsoucnem, které mimo to, čím samo je, odkazuje k nečemu jinému, např. dopravní značka je kusem plechu s barevnými tvary nanesenými na jeho povrch a odkazuje k nějakému dopravnímu přákazu nebo zákazu. Smyslem dopravní značky kruhového tvaru bílé barvy orámované červenou je zákaz vjezdu.
Mějme list papíru a na něm černé skvrny různého tvaru ve skupinkách pokrývající jeho plochu. Můžeme papír a skvrny bedlivě prozkoumat s nasazením fyzikálních a chemických metod, ale nedobereme se smyslu textu. List posetý klikyháky totiž ustupuje a nechává prostor smyslu, myšlenkám uloženým v textu. O ně jde, v nich je jeho hodnota, na nich záleží.
Záleží nám tedy na lidském životě, stojíme o to žít, hájíme život? Nebo musí život stoupit smyslu, jehož je sice nositelem, ale který ho radikálně přesahuje? Není snad v tom shledávání "pravého" smyslu nad životem a za životem začátek veškerého odcizení a nakonec útlaku? Neredukujeme život a jeho kvality ve jménu vyššího smyslu?
Nabízím možnost, když už musíme mluvit o smyslu lidského života a smyslu veškerenstva, že jeho smyslem je to, co nám nabízejí smysly, konkrétní, hmatatelná, do času a prostoru vepsaná skutečnost, příběhy, radosti a starosti, zápasy a vztahy, které tvoří osnovu života.
Možná ti, kdo nabádavě mluví o smyslu života, mají na mysli jeho cíl. Na poněkud kýčovitou otázku "odkud přícházíme a kam směřujeme," se nabízí prostá odpověď: život směřuje od početí či narození ke smrti. Dokud nezemřeme, nejsme ještě v cíli. Dosáhli jsme leda dílčích cílů, cílů jednotlivých životních etap. Lidé, které psychické obtíže nebo sociální determinace dotlačí ke spirituální sebestylizaci s oblibou zastírají pomíjivost a tragickou konečnost lidského bytí. "Smrt je jen přechod do jiné dimense," rádi říkají. "Smrt vlastně neexistuje," je další jejich oblíbená fráze.
Vážné prameny k duchovnímu životu nezakrývají tvrdou realitu života růžovým závojem. Buddha stále připomíná, že vše kolem nás (i my sami) je anatta, aničča, dukkha, tedy bez nějaké stálé vnitřní podstaty, nestálé a vyvolávající strast. Ba dokonce, radikálně, bezprostřední zkušeností nahlédnout tyto tři znaky veškeré skutečnosti, to je pravé poznání, které vede k vyhasnutí touhy a následně i utrpení, a k Probuzení.
Stejně pravdivá je i Bible: Je čas rození i čas umírání, čas sázet i čas trhat; ... Viděl jsem lopotu, kterou Bůh uložil lidským synům, a tak se lopotí. On všechno učinil krásně a v pravý čas, lidem dal do srdce i touhu po věčnosti, jenže člověk nevystihne začátek ani konec díla, jež Bůh koná. ... Řekl jsem si v srdci: To se stane kvůli synům lidským, aby je Bůh tříbil, aby nahlédli, že je to s nimi jako se zvířaty. Vždyť úděl synů lidských a úděl zvířat je stejný: Jedni jako druzí umírají, jejich duch je stejný, člověk nemá žádnou přednost před zvířaty, neboť všechno pomíjí. Vše spěje k jednomu místu, všechno vzniklo z prachu a vše se v prach navrací. Kdo ví, zda duch lidských synů stoupá vzhůru a duch zvířat sestupuje dolů k zemi? To čteme ve 3. kapitole starozákonní knihy Kazatel.
Být bedlivými pozorovateli života a věrnými účastníky životních dějů neznamená, že jsme tupými materialisty. Souznění se životem neznamená, že jsme resignovali na svobodu a tím i na transcendenci. Znamená to jen mít reálné východisko životních cest. V tom, co vnímají naše smysly, bdělý a všímavý pozorovatel zažije duchovní smysl. Když na nás jen dopadají počitky a dostrkávají nás ke slepému následování půdů a instinktů, marně to budeme kompenzovat chybějící hodnotu takového žití smyslem mimo, nad a za smysly. Když skutečnost jako aktivní a svobodné bytosti vnímáme a pojímáme, potkáváme ducha tam, kde je od počátku, v matérii, v mateřské přírodě, v živoucí tělesnosti Země a jejích tvorů a ve smyslové tělesnosti vlastní.