V poslední době se setkávám s tím, že se znovu vyzvedla myšlenka J. S. Machara o křesťanství jako "jedu z Judey". Spolu s tím se představuje jako zkáza antické kultury. K tomu si dovolím těchto pár poznámek nabízejících alternativní pohled:
Křesťanství vstřebalo motivy anticko-helénské tradice, např. mysterijní motiv smrti a zmrtvýchvstání božstva a účasti zasvěcovaného na tomto ději, platonské a stoické filosofické, zejména etické motivy a perský motiv Saošjanta, očekávaného Spasitele.
Tyto motivy křesťanství propojilo s motivy soudobého helenizovaného judaismu, např. Janovo evangelium místy téměř doslova opakuje myšlenky Filóna Alexandrijského. Křesťanství si osvojilo biblicky velmi slabě přítomný motiv Mesiáše oblíbený v soudobém judasmu. Motiv Syna člověka naznačený v Bibli dostává v něm podobu, jíž známe z širokého okruhu gnostické literatury jako božstvo Člověk (a vede později ke spekulacím o jedné hypostázi s božskou a lidskou přirozeností).
Tyto myšlenky byly naroubovány na různé varianty příběhu o Ježíši z Nazareta. Příběhy jsou vyprávěny jako naplnění těchto obrazů a myšlenek. Příběhy v Novém zákoně jsou dramaticky rozdílné, místy rozporné, sestavovatelům tohoto souboru rozpory zjevně nevadily. Nešlo zřejmě tolik o příběh jako o myšlenky, jež ilustruje.
Myšlenky blízké křesťanství se formují v počátečních dobách křesťanství souběžně i v hermetických spisech (spojených s egyptskou Alexandrií, místem, kde byla sestavena Septuaginta - bible prvních křesťanů). Hermetismus je spíše elitní, spíše pro vzdělance, křesťanství má i polohu populární a proto se postupně prosazovalo. Nakonec je imperátor Konstantin (sám pontifex maximus antického římského náboženství) spolu s imperátorem Liciniem staví do pozice privilegovaného náboženství Římské říše.
(Foto: antický motiv, o němž není jasno, jde-li o Herma nebo o Krista Dobrého Pastýře.)