Šel jsem v neděli po ulici v centru Prahy s dávným kamarádem. O několik kroků před námi někdo běžel a každý, řekněme, pátý krok se zastavil a předklonil se. Na druhém chodníku zase někdo pro změnu vydával zvířecí skřeky. Můj společník to vyhodnotil, a myslím, že nešlo o ironii, jako náboženské úkony. Nekomentoval jsem to, protože už jsme se loučili, každý jsme jeli svou tramvají v opačném směru. Jen mi došlo, že náboženství se pro běžného člověka stalo sbírkou kuriozit.
Přesto právě v těchto dnech i náš sekulární stát, který si právně uložil, že nesmí konat náboženskou ani protináboženskou činnost, poskytuje pracovníkům, žákům a studentům volno. Ba zakazuje velkým obchodům prodávat ve třech dnech kolem slavnosti narození Ježíše Krista. Na různých místech zní vánoční píseň, jejíž čtyři sloky uzavírá refrén „Z života čistého, z rodu královského, nám, nám narodil se.“ Narodil se katolíkům? Nebo všem křesťanům? Nebo všem občanům a obyvatelům? Prostě všem lidem?
Známá koleda dešifruje vánoční událost a zpívá „o tom, co se vskutku stalo, že se lidem narodilo děťátko“. Ježíšovo narození v Betlémě na slámě, možná (podle východních křesťanů) v jeskyni, by pak bylo prostě oslavou života. Narození nové lidské bytosti je přece radost, i když se človíček často rodí do svízelné sociální situace, jak to popisuje verze legendy o Ježíšově narození podle sociálně laděného Lukášova evangelia. Nebo dokonce přichází do válečných poměrů, do prostředí plného násilí, na němž se bohužel naše část světa aktivně podílí.
Pokud bychom hledali vhodnou dobu pro oslavu začínajícího lidského života, nabízí se slunovrat. Po sestupu do temnot začíná svítit nové světlo. Nepatrné prodloužení světlé části dne je příslibem světla, tepla a jarní životní obnovy. Může připomínat lidský život, který začíná ve tmě mateřského lůna a propracovává se ke světlu.
Životní realismus počítá s tím, že všude na zemi je stejně světla jako tmy, jen v různém rozložení. Jak se země otáčí kolem své osy, je vždy půlka země ozářená a půlka ve stínu. Mělo by to tak být i tam, kde světlo a tma jsou metafory: život a smrt, poznání a nevědomost, dobro a zlo.
Přesto je naše přání shodné s posledními slovy, která měl Johann Wolfgang Goethe pronést před smrtí: „Více světla“. Přejeme si vítězné světlo, přestože víme, že i tma patří k životu. Římané v době, kdy se v říši začalo pozvolna prosazovat křesťanství, slavili 25. prosince Dies Solis invicti, Den neporaženého Slunce. Světlo jakožto duch nezávisí na precesi, tedy pohybu zemské osy po plášti dvojkužele, na různých pozicích povrchu země vůči Slunci a tím na měnícím se poměru světla a tmy v ročních dobách v různých zeměpisných šířkách. Tma nad ním ani dočasně nevítězí.
Je důvěra ve vítězství Světla a Života naivní? Snad ano, pokud bychom Světlo nechali vítězit jaksi samovolně. Pokud však nezapomeneme prozařovat své nitro a svět kolem sebe, pokud vítězství nebo porážka Světla zůstávají otevřené, pokud to závisí i na nás, může to být pohled realistický.
Proč má být právě narození tohoto člověka, Ježíše Nazaretského zvlášť oslavováno? Je jiný život nehodný pozornosti? Křesťané to jedinečné narození vyjadřují formulací, že člověk Ježíš je Bůh s námi, že v něm přebývá plnost Božství tělesně. Tohle narození Boha v člověku už se zdá být jen pro některé. Jen pro křesťany. Je-li Ježíš jedinečný, narodil se božský člověk či lidský Bůh jen pro ty, kdo Boha v člověku poznali, toto sdělení akceptovali a zařídili si život podle toho.
Syn Boží by byl jedinečný, kdyby v Novém zákoně, konkrétně v 1. listu Janově nebyla slova:jsme děti Boží; a ještě nevyšlo najevo, co budeme. Ve 2. listu připisovaném Petrovi je řeč o tom, že se máme stát účastníky Boží přirozenosti. Božství se v tomto smyslu jeví jako hlubina lidství. V každém člověku se může mysl probudit k božskému životu.
Božská perspektiva lidského života se zdá být nadnesená. Zdá se, že tvrdit něco takového, není střízlivé. Připisujeme však člověku lidskou důstojnost. Lidský život si podle uznávaného etického a právního řádu zaslouží zvláštní ochranu a péči. Člověk nemá být nástrojem, ale vždy účelem. Člověku má být dopřána svoboda. To je obecně přijímáno, i když se někdy a někde ochrana osoby rozšiřuje a za osobu jsou označeny přírodní děje a bytosti. Zvláštní péče o lidství plyne z toho, že člověk se jen nevyskytuje mezi ostatními tvory. Jeho pobyt je ve zvláštním vztahu k aktu Bytí. Bytí člověkem promlouvá. Svět lidské řeči je řečí světa.
Božská či probuzená skutečnost není něčím slavnostním na pozadí obyčejné všednosti. Má to být skutečnost taková, jaká je, avšak prolnutá světlem, smyslem, moudrostí a soucítěním. Skutečnost božská a zároveň lidská a přírodní.
Vánoční příběh znamená, že božská skutečnost už není dostupná jinak než jako skutečnost lidská. Svět se už nedělí na skutečnost posvátnou a profánní. Posvátno není k dispozici jinak než v profánní každodennosti. A snad právě v tomto smyslu nám, nám narodil se, narodil se člověk s božským potenciálem nám lidem, kteří s ním můžeme to vše sdílet. Nemusíme před ním padat na kolena, jsme spíše jeho přáteli.
(Napsáno pro Deník Referendum, z čistě technických důvodů to tam nevyšlo, úvodní snímek volně přístupný na Internetu)
2024 ©