Byly časy, kdy teologie byla královnou věd. Prýštila z pramene jistějšího, než smyslové poznání, totiž z Božího zjevení, které sice dočasně přijímáme pouhou vírou, které však už zde zárodečně můžeme přijmout vlitým nazíráním a jednou nás čekají oblažující nazírání ve věčnosti, které bude konečnou verifikací (či falzifikací?) teologických pravd. Její patronkou a jejím symbolem byla Maria jako Sedes apientiae, jako Trůn moudrosti.
V těsném sledu za teologií šla filosofie, která byla přirozeným nazíráním věčných pravd podpořeným, když bylo nezbytí, dialektikou, tedy diskursivní metodou, argumentací. Pomocné metody však směřovaly k jejímu hlavnímu úkolu, nahlédnutí ideí jako reálného jádra skutečnosti. Jinými slovy k jasnému demonstrování toho, že skutečnost je plná světla a života a že u nás lidí a našeho světa nejde o holý výskyt, o tupou fakticitu.
Dnes se teologie stala střetem tzv. "názorů." Ani náhodou však nejde o nazření, o intektuální nahlédnutí pravdy. Pod "názory" se míní víceméně bezdůvodná subjektivní mínění. Teologové mezi sebou diskutovali odedávna, ale dnes se část sporů vede formou probírání osobních vlastností soupeřů. Nikdo už se nenamáhá činit to, co činili scholastičtí autoři, že se totiž snažili skutečně pochopit a věrně petlumočit opačná mínění a poctivě se s nimi vyrovnat. Dnes se mínění protivníka zamlčí, autor se vykreslí jako idiot a jeho mínění se smetou silnými slovy. Církevní autority se snaží tyto nesnáze řešit sekýrováním a citelným trestáním, což je naprosto neúčinné a trapné.
Filosofie je dnes často "dekonstrukcí." Ještě než se tento barbarský výraz použil, byly pojmy destruovány positivismem a logickým empirismem. Freudova redukce myšlenek na obhajobu nepřiznaných sexuálních zájmů a vulgarizované marxistické pojetí myšlenek jako prchavých nahodilých projevů ekonomické základny, to byla destrukce myšlení. To vše může mít smysl jako etapa cesty, ale podle všeho přirozená metodická skepse a kritičnost byla nahrazena beznadějí. Profesoři filosofie se dobře živí na univerzitách tím, že vysvětlují, že filosofie není možná, že už vlastně neexistuje. Představa, že po "dekonstrukci" může (aspoň zkusmo) nastat nová konstrukce nebo dokonce nový organický růst myšlenky, je terčem výsměchu.
Když sleduji veřejné teologické a filosofické diskuse, jeví se mi to tak, že teologie a filosofie v původním smyslu přestaly existovat. Ponořili jsme už zcela do kalijugy, do temného věku zapomnění. Pokud jsme snad jen měli definitivně opustit poslední zbytky archaického zření a vše nově krok za krokem vybudovat ve svobodě, nestalo se tak. Ti, kdo mohli být nositeli nové svobodné spirituality, jsou buď svobodní ve smyslu anarchistické libovůle bez špetky ducha nebo jsou zasněně, citově spirituální bez náznaku svobody. V buddhistické škole, která první detekovala symptomy přicházející zkázy, realisticky uznali, že podmínky pro systematickou práci na sobě pominuly a zůstává již jen možnost víry v Buddhu nekonečného světla, jeho vzývání a naděje na zrození v jeho říši Sukhávatí. V nekrotickém křesťanství zbyly jako poslední ostrovy vitality pietistické, evangelikální a letniční emocionální, neteologické a protiteologické proudy. V islámu se vytrácí staletá vznešená tradice kalámu a tasavvufu a všude se iniciativy ujímá divoký fanatický fundamentalismus.
Těžce mne znepokojuje otázka, co s tím. Mám to nechat plynout a dělat si své? Obstojím (spolu s několika podobně smýšlejícími) jako ostrůvek alternativy? Visíme mezi světy, světem ducha a světem svobody, světem nazírajícího intelektu a světem dynamického bořícího a tvořícího chtění, mezi mezi živou ortodoxií a tyranií duševně mrtvých církevnických doktrinářů. Už nedoufám a nebojuji, jak se jsem to činil ještě před nějakými deseti či patnácti lety. Měl bych sklonit šíji a nechat se bičovat náboženskými fanatiky, kterým duchovní práce připadá stejně směšná jako cynickým materialistům? Možná někdo přijde s doporučením.