Jak se za minulého režimu pořád "bojovalo za mír", tak jsem se naučil k tomuto tématu být nedůvěřivý. Když však sleduji současnou třetí světovou válku, která probíhá plíživě a zatím se vyhýbá západní a střední Evropě, tak bych chtěl aspoň dnes, kdy je Světový den míru, o možnosti míru chvíli rozjímat. Je zřejmé, jaké hrůzy se dějí ve válečných zónách. Zdravá mysl musí hledat možnosti, jak tomu zabránit.
Tři významné jazyky našeho světa mají pro mír výrazy, vždy s trochu jiným odstínem významu.
Latinské PAX se mi spojuje s antickou historií: Když Římské impérium nějaké okolní obyvatele zpacifkovalo, byla to pax romana (římský mír). Mír nastolený porážkou nepřátel a udržovaný ekonomickou a vojenskou převahou. Takový mír je zárodkem budoucí války a západní svět takto dnes mír (aspoň v části světa) nastoluje a udržuje. Tento význam (pax, peace) se mi rozporný s významem příbuzného českého slova pokoj.
Řecké ειρήνη znamená spočinutí, utišení, možná právě to, čemu dnes říkáme pokoj. Jazykově se to zdá být příbuzné se slovanským "mir", které v některých jazycích zároveň znamená svět. A to ukazuje k celistvosti, k situaci kdy jednotliviny (třeba jednotlivé lokální zájmy) nejsou ve vzájmeném konfliktu a tvoří spolu souladný celek. Mír nevzniká vitězstvím, nýbrž smířením a řešením sporu.
Celistvost, překypující plnost požehnání, hojnost plodů zemských a radost z očekávaného nadpozemského naplnění vyzařuje z hebrejského שלום (šalom).
Pravý pokoj ve vztazích (ve velkém i v malém) nenastane, pokud není člověk v míru se sebou. Pokud je ochoten sebe přijmout a až tak sám sebe překročit, může přijít mír, o kterém neradi mluvíme, abychom neupadali do morálního kýče. Přitom všichni po něm, po tom vnějším i po tom vnitřním, toužíme.
(Úvodní ilustrativní obrázek volně přístupný na internetu.)