V posledních dnech častěji, než obvykle, se lidé kolem mne označili za materialisty. Přípona -ista je ošemetná: znamená člověka zavázaného nějaké profesi (bagrista, kombajnista) nebo nějaké ideologii. (fašista, nacista, stalinista, islamista). Každý -ismus hrozí, že to bude programové nemyšlení.
Ale budiž, nechme materialistu materialistou. Přemýšlím, za jakých okolností bych byl ochoten označit tak sám sebe. Napřed mě těší, že sám výraz přináší do češtiny ještě jiný název, než hmota. To, že skutečnost je hmatatelná, zase není takový objev. Ale, že je to mater, že hmota je mateřská a že materialismus matku přírodu vyzvedává ze zapomění, s tím souzním. Mužskou spirituální nadvládu by měla korigovat učast mateřské hmotné přírody. Naše lidství nějak zahrnuje i živočichy a rostliny, vzduch a vodstvo, hory a skály, pevnou půdu pod nohami, vulkány a propasti. To vše je součástí světa lidí. Lidská duše je potenciálně vším tím, jak naznačuje již scholastika. Tam všude, v nadšení i obavách jsem doma.
Zcela se ztotožňuji i se sociální souvislostí. Idealisté a spiritualisté si nechtějí špinit ruce s hmotou, rozuměj s lidmi, kteří berou denně hmotu do rukou a pracují s ní. Pro vysoké idealisty jsou manuálně pracující "barabové", "dělňasi", "socky", "plebs." Nemám důvod hájit zasněné nepracovníky, ale ani pracovníky plující v racionálních schématech, mimo hmotu a nad hmotou. Nemám důvod si myslet, že jsou lepší. Nemám také žádný důvod si myslet, že "hřích" sídlí ve hmotě či těle. Jeho kořen je ryze duchovní, a má-li zlo nějaké sídlo, je to duch, nebo duše, ne hmota.
Ale když slyším vyznání svých známých, když slyším jejich přihlášení k materialismu, poslouchám a čtu to v kontextu a slyším v tom jiná sdělění. Především resignaci tváří v tvář smrti. Ta je obrovským pokušením. Budí dojem, že hmota se svou inercí, neprostupností, nehybností či setrvačností, absencí iniciativy totálně vítězí. Smrt vše duchovní, osobní, vše, co počítáme k ztáležitostem srdce, brutálně smete. Vítězí neosobní principy: ukazuje se, že jsme spíš "to", "ono", "něco", než někdo. Někdo jsme každý jen efemérně, jen na chvíli, je to jen iluze. Skončíme jako něco, např. jako kupa odporně páchnoucího hnijícího, červy rozežíraného masa. Smrt je triumfem materialismu. Buď jí vzdoruji a překračuji ji např. odvážnými, svobodnými, tvůrčími činy a nenechávám jí poslední slovo. Nebo jsem smrtí fascinován a prohlásil jsem ji za svou alfu a omegu. Materialismus, který v konfesích mých známých čtu a slyším, je touto lidsky pochopitelnou, ale nakonec zbabělou resignací před krutě vyceněnou tváří smrti.
A vidím v přiznání přátel, kteří už jimi snad ani nechtějí být, politickou deklaraci. Daleko spíš jde o politiku, než o metafyziku. Materialismus je ideologie dnes vládnoucího systému, tedy diktatury kapitálu. Je to čirý ekonomismus. Jediné, co se podle nich vždy prosadí je holá moc a primární pudový zájem. U Marxe ještě mezi materiální základnou a duchovní nadstavbou byl složitý, zprostředkovaný, dialekticky vzájemný vztah. Oddaní vyznavači kapitalismu jeho představu o ekonomické základně zbavili zprostředkování a dialektiky a udělali z jeho popisu skutečnosti svou normu jednání. Takový materialismus, to je vlastně machiavelismus, i když Sám Nicolo Machaiveli nebyl tak prostomyslný, jako jeho dnešní následovníci.
Materialismus cítící se doma v hmotné přírodě, materialismus dávající váhu matérii proti uzurpátorství racia bohužel je vzácný a je součástí mého realismu. Materialismus jako vyděšené, resignovanaé nebo nadšené vyznávání moci, bohatství, slasti a smrti, to je denní chléb mnohých, ale i deviace lidského ducha.