Zkoumání významných osobností vyžaduje mezioborový přístup. Chceme-li si přiblížit osobnost Františka Bílka, musí mít hlavní slovo historici, zejména historici umění. Tento příspěvek má být pohledem na jeho život a tvorbu z hlediska religionistiky, tedy humanitní disciplíny, která se v mezích možnosti nepředpojatě zabývá náboženským (a v širším slova smyslu i spirituálním) životem jednotlivců a společnosti. Jde o popis duchovního hledačství v jeho době (1872 – 1941) a o jeho místo v něm. Jsme si vědomi, že nikdo není jen produktem své doby. Doba sama není a nemůže být činitelem. Dobu utvářejí lidé, kteří v ní žijí. To, co nazýváme dobovou mentalitou, vytvářejí právě oni. O Bílkovi jako silné tvořivé osobnosti platí, že je stejně tak spolutvůrcem jako příjemcem informací a podnětů, které utvářejí to, co nazýváme dobovou atmosférou.
Bílek nám porozumění svým spirituálním postojům neusnadňuje. Jeho výtvarná díla bychom asi přetížili interpretací, kdybychom je chtěli převádět do slovních sdělení. Pokud by umělec, výtvarník jako František Bílek, nebo jiný, např. hudebník, chtěl „něco říct“, pravděpodobně by to řekl, a netvořil by grafiky, plastiky a sochy, či neskládal by hudbu. Zdálo by se, že napoví témata. Je pravda, že četná Bílkova díla mají náboženský, obvykle křesťanský charakter. Je však také pravda, že náboženské téma může být, a často bývalo zpracováno neduchovně a že duchovní může být i pojetí témat zcela světských. Zdá se, že druhý případ odpovídá Bílkovi.
Naštěstí máme od Bílka i něco málo slov. Na některých jeho dílech jsou krátké, často poněkud enigmatické texty, někdy krátké biblické citáty nebo jejich parafráze. Kromě toho máme tři publikace. Spis Jak mi dřeva povídala[1] je dílem zároveň literárním a výtvarným. Autor v něm vyslovuje intuici, která v materiálu už vidí tvary, které z nich má vysvobodit. Dvě další díla, špatně dostupný francouzsko-český spis Cesta[2] a obsahově podobná Stavba budoucího chrámu v nás[3] jsou snad nejzřetelnějším vyjádřením jeho postojů, jež jsou předmětem našeho zájmu.
Zdá se, že Bílkovy texty a jeho výtvarná díla nás oslovují s novou naléhavostí. Nelze se vyhnout úvaze, že výzvy a otázky jeho doby byly podobné jako v naší době. Že totiž Bílkovo hledání a jeho tvorba spolu s duchovním snažením jeho spřízněnců u nás i jinde byla v jistém smyslu předzvěstí otázek, výzev, hledání, nalézání a ztrácení nás a našich současníků. V čem jsou tato dvě období oddělená celým stoletím podobná?
Vzepjetí tvůrčích sil doprovázených hledáním filosofické a náboženské orientace můžeme vidět jako jeden z projevů pravidelného střídání vertikálního ponoru či vzletu s dobami, kde se směrodatní představitelé zaměřují na horizontální racionální a technické zvládnutí skutečnosti. Po gotice přichází renesance střídaná pak barokem, a opět osvícenství, a jako reakce na ně romantismus. Po století strojů a páry přichází na jeho konci, v době Bílkových studií a rané tvorby novoromantický a symbolistický obrat později vystřídaný dočasným vzmachem sociálních a ekonomických sil ve 20. století.
Nemusí však jít jen o rytmické záměny. Zároveň je to cesta po etapách s postupem vpřed a zastaveními. Z toho hlediska je období Bílkovy formace dobou první krize moderny. Modernou rozumíme vrchol novověku, stav civilizace resp. kultury, totiž náboženství, filosofie, vědy, politiky a kultury, který je připraven renesancí, rozvíjí se v osvícenství a vrcholí ve druhé polovině 19. století. V době Bílkova mládí dochází nejprve k jakési únavě z pokroku, z pořádku, blahobytu, všeobecného školního vzdělání, racionality, pohodlí a blahobytu. Fin de siécle se pokládá za období melancholie a dekadence.
Krutou ránu sebedůvěře moderního člověka však uštědřila až dlouhá, úmorná I. světová válka, ve které bylo zpochybněno vše, čím se moderní civilizace honosila, pořádek, humanita tolerance a liberalismus. Tehdy však rozčarování mas artikulovalo jen malé množství osvícených jednotlivců. Davy byly spíše po válce strženy reformami a revolucemi poválečného období. Víra v pokrok, v racionalitu, vědu a techniku se obnovila. Lidé, kteří už tehdy hledali nové základy pro individuální a společenský život, jako Bílek a jeho přátelé, byli osamělí. Nebyli plně přijati a pochopeni, i když se jejich talent po počátečním váhání prosadil.
Po II. světové válce se ukázalo jak despotické režimy 20. století mají na svědomí desítky milionů životů, ekonomický, politický, morální a duchovní rozvrat národů. Přemýšliví lidé postupně opouštějí iluzi pokroku. Když se totalitní systémy dostaly do neřešitelných potíží, obnovilo se povědomí o krizi moderny a potřebě hledat alternativy. S tím se ocitáme na konci století, jako bychom měli pokračovat v kritice toho, co nejvnímavějším jedincům bylo zřejmé už před sto lety, jakož i v nové tvorbě. Tím se pro nás lidé Bílkova okruhu stávají znovu inspirativními. V našem období se intuici podobné Bílkovým vyjadřují pojmy „postmoderna“, „nový věk“ a „spirituální revoluce“.
Prostředí typických českých vzdělanců ve druhé polovině 19. století mělo, soudě podle dobové publicistiky a literatury, chladný odstup od spirituality. Pokud tito lidé ještě měli něco společného s náboženstvím, šlo o formální příslušnost. Náboženské instituce se setkávaly v tomto okruhu s nedůvěrou, nezájmem a lhostejností.
Z duchovního dne se však vzdouvá nová vlna zájmu o náboženství. Již Tomáš Garrigue Masaryk si je vědom, že česká otázka je otázkou náboženskou. Vyslovil často opakovanou a nikdy neuskutečněnou tezi Ježíš, ne Caesar, toť smysl našich dějin. Týž autor vydal v létech kolem přelomu letopočtu mj. dvě díla na toto téma: Moderní člověk a náboženství[4] a V boji o náboženství.[5] Jeho spiritualita se jeví jako kompromis s vrcholící modernou. Je to náboženství zcela demýtizované, spojující filosofický monotheismus s humanistickou etikou.
Hledání „nového náboženství“ pokračuje objevováním podnětů mimokřesťanských náboženství, už tehdy v hinduismu a buddhismu (František Čupr,[6] Leopold Procházka,[7] o málo později Fráňa Drtikol[8]). František Bílek se podle dostupných informací pravděpodobně v Paříži seznámil se spisem Eduarda Schüré Velcí zasvěcenci. Tajné dějiny náboženství.[9] Toto dílo procházející legendárními a mýtickými aspekty života Rámy, Kršny, Herma, Mojžíše, Orfea, Pýthagora, Platóna a Ježíše mělo být jeho častou četbou i v pozdějších letech. Orientální podněty se mu i prostřednictvím této předpokládané četby spojily s dojmy z hermetismu, resp. západního esoterismu.
Hermetismus je hnutí s kořeny v počátcích renesance. Jeho název je odvozen od Herma Trismegista, který je legendárním autorem a hlavní postavou souboru dialogů původem z pozdně helenistického Egypta. Tento soubor nebo jeho část přeložil r. 1463 z řečtiny do latiny Marsiglio Ficino. Texty vyjadřující gnostické a novoplatónské myšlenky se nově četly v křesťanské Evropě. Křesťanství jejich myšlenky znovu integrovalo do syntézy, jejímiž protagonisty pak byli např. svobodní zednáři, rosikruciáni, theosofové a martinisté.
František Bílek se už v Paříži setkal s Alfonsem Muchou, který byl svobodným zednářem, později význačným činitelem zednářství[10] a i sám podle ústního podání patřil do tohoto společenství. V Čechách udržoval kontakty s Juliem Zeyerem, který patřil k první generaci českých martinistů po založení řádu ve Francii.[11] Stejným směrem ukazuje také mnohaleté přátelství s Otokarem Březinou.
Takto pojaté křesťanství představuje spodní proud pod církevním křesťanstvím. Prolíná se s ním, v některých svých podobách je církevními autoritami odmítáno, jindy budí dojem živého jádra pod tvrdou skořápkou ustálených ceremonií, doktrín a organizačních struktur. Je to křesťanství založené na duchovní zkušenosti, nikoli na opakování a přemílání formulek z kanonických textů. Je to křesťanství svobodné. Dogmata jsou v něm snahou o vyjádření obsahu víry nikoli poučkami, souhlas s nimiž je vyžadován, kontrolován a nesouhlas trestán. Není to křesťanství ryze niterné. Zná se k tradiční symbolice, ale chápe ji jako symboly procesu transformace osobnosti.
Bílek byl nepochybně křesťan, ale víme, jak jeho ztvárnění křesťanských motivů ve výtvarných dílech a slovech nebylo přijímáno. Kritici pokládali jeho přístup za subjektivistický. Vyčítali mu, že zavádí nová bláznivá dogmata. Jeho duchovní postoje nevedly k tvorbě na objednávku náboženských institucí a podle jejich pokynů. Naopak mu dovolovaly to co potřeboval jako silná umělecká osobnost. Nemusel vyhovovat požadavkům, kopírovat kanonické předlohy a mohl vždy nově svádět zápas o smysl a tvar díla.
Od dvacátých let spojil Bílek spolu se svou rodinou své osudy s nově vzniklou národní církví, tehdy pod názvem Církev československá. Navrhl některé její kostely (budovy, interiéry, předměty). Vytvořil několik soch ve smyslu ideových preferencí mladé Republiky. Od nové církve zřejmě očekával svobodné, obnovené křesťanství. Udržoval však vřelé kontakty i s duchovními souputníky, kteří šli jinými cestami (Otokar Březina, Jakub Deml). Byl a zůstal poctivým individuálním hledačem. Byl svůj ne snad ve smyslu slepého, sobeckého a chaotického liberálního individualismu, nýbrž jako duchovně zakotvená, podnětům otevřená, silná tvůrčí osobnost.
Ivan O. Štampach
(Předneseno v Prácheňském muzeu v Písku 13. listopadu 2004 na veřejném pořadu Společnosti Františka Bílka pod společným názvem Poselství sochaře Františka Bílka od 14.00 h.)
[1] Vycházím z 2. vydání, Brno: Zvláštní vydání 1992, jež je nezměněným přetiskem původní nedatované edice.
[2] Původní edice, Praha: Odbor svazu čsl. studentstva pro postav. stud. pomníku Mládí , 1909
[3] Původní vydání Praha: Meditace, 1908 je stěží dostupné, nové vydání Praha: Nadace Lyry Pragensis, 1996 v edici tzv. kolibříků přejímá text z prvního vydání a ilustrace z původního vydání publikace Cesta (viz. pozn. 2).
[4] Původně články v časopisu Naše doba r. 1896 – 1898, poslední současné knižní vydání Praha: Ústav T.G. Masaryka, 2000.
[5] Původní vydání Praha: Jan Laichter, 1904, s několika pozdějšími vydáními, od r. 1989 zřejmě nevyšlo.
[6] Zejm. jeho Učení staroindické a jeho význam u vznikání a vyvinování názorů zvlášť křesťanských a vůbec náboženských, Praha: Fr. A. Urbánek, 1878, a dále překlady a komentáře ke kanonickým textům východních náboženství
[7] Spisy o buddhismu z dvacátých a třicátých let 20. století
[8] Sám nepublikoval, učil osobně, v posledním desetiletí 20. století vyšly ukázky jeho dotud nevydaných poznámek v různých výborech a biografických knihách a článcích.
[9] Český překlad pod tímto názvem Havířov: Jiří Mikula 1996
[10] Měl být suverénním velkým komandérem československé Nejvyšší rady zednářství skotského ritu.
[11] Martinismus je hnutí esoterního křesťanství navazující na podněty Louise-Clauda de St. Martin. Podobu iniciačního řádu dostal ve Francii na konci 19. století. První martinistickou lóži u nás založil v Českých Budějovicích roku 1895 baron Adolf Leonhardi (1856-1908) v domě U modré hvězdy. Julius Zeyer (1841-1901) byl jejím členem.
2024 ©