V poslední době občas někdo kolem mne přizná elitářské smýšlení. Ještě před pár lety by se to pokládalo za politicky nekorektní. Bylo očekáváno, že člověk bude demokrat každým coulem. A hle, hodnocení společenské struktury a dynamiky bez ideologických brýlí ukazuje, že lid nevládne nikde a že čistě vnějškově by tomu nejblíže byla vláda davu. Její děsivou anatomii popisuje sociální filosof a esejista, poslanec Ústavodárného shromáždění v republikánském Španělsku před Frankovým pučem 1931 - 1935, José Ortega y Gasset (1883 - 1955) ve spisu Vzpoura davů z r. 1930 (česky vyšla v překladu Václava Černého r. 1936).
Koneckonců roli elity ukazuje i historie před současnou "demokratickou" křečí. Dalo by se mluvit o dávné, ale i trvající roli aristokratů, i když víme, že rodové předávání samo o sobě nic nezajišťuje. Znám několik přičinlivých obchodníčků a neurotických, pedantických, trapných slabochů s tituly hrabat či knížat. Měšťanská vrstva se prosadila vedle šlechty a proti ní tak, že nastolila barbarský teror, který se od krvavých diktatur 20. století liší jen nedostačující technikou. O něco později však vydala ze sebe aristokraty ducha, kteří se mohou směle postavit vedle šlechty rodové. Renesanční hermetici, (původní) theosofové, rosikruciáni, svobodní zednáři a martinisté chtěli být vůči svým spoluobčanům rytíři a v jistém smyslu i kněžími. Jeden takový řád měl odvážný, snad až trochu nabubřelý název, Élus Cohen d'Universe, vyvolení kněží vesmíru. Jinde zase potkáváme kapitulu rytířů růžového kříže.
Sám výraz elita znamená, že si její příslušník nic sám nepřivlastňuje. Je-li (podle etymologie) "vyvolený," musel ho někdo volit a mezi jinými vyvolit. V Ortegově pojetí intelektuální a duchovní elita vládne v jistém smyslu demokraticky, tj. přeje si a dokáže získat souhlas ovládaných, její zákony jsou převážně přijímány dobrovolně. V kontrastu s tím, když se bez volby chopí moci davový člověk, vládne diktátorsky. Dušan Hamšík to pěkně vyjádřil ve své publikaci o Hitlerovi, jehož označil (v názvu knihy) jako génia průměrnosti.
Usurpátoři stojí a padají schopností užívat technologii moci. Elita má ve zdravé společnosti autoritu a přesun veřejné důvěry směrem od elity k plebejským vůdcům, to je cesta k despotickým, tyranským, v krajním případě i totalitním režimům.
Mám rád tyto elitáře ve svém okolí. Nejsou to nadutí snobové. Nemají v sobě stín opovržení k prostému člověku. Odmítají a vykazují ze svého okruhu jen chytráky, kteří chtějí vládnout a myslí si, že nemusí nic pracně tvořit. Jsou nábožensky a etnicky snášenliví. Mají sociální smýšlení. Jsou ohleduplní k citům jiných. Mají vždy tendenci argumentovat a získávat souhlas a je jim trapné se vnucovat. Jsou to donquijotové, dojemní svou ctí a svým nedostatkem pragmatismu, natož cynismu. Ale mají co říct, vědí to, a mluví. A jednají. Jednají občansky. Angažují se pro lidská, občanská a sociální práva svých spoluobyvatel. Nejsou pokorní, pokud to slovo znamená uťáplost, duševní lenost, měkotu a zbabělost. Jsou pokorní podle definice Terezie z Ávily, že pokora je pravda. I když jistě nemají všichni všechny tyto úžasné vlastnosti, všichni dobře vědí, že moc nebo vliv je práce a služba. Život bez nich by mi připadal ochuzený.