Píšou mi občas, že se máme sjednotit s jedinou církví založenou Ježíšem Kristem. Že máme poslouchat papeže. Nynějšímu papeži rád naslouchám a pokládám ho za předsedajícího společenství lásky. Jsem však vděčný Bohu, že v ní nejsme unifikováni a podmaněni. Rozmanitost církví je osvěžující. Každá partikulární církev má své důrazy a navzájem se jimi obohacujeme.
Nebudu zřejmě nikdy adventistou, ale chyběli by mi, kdyby vymizeli. Slavím jako den Páně den Vzkříšení (neděli), ale proč bych se nepřipojil ke dni odpočínku, sobotě, sedmému dni týdne, který není jen jejich a židovskou specalitou, ale ukládá ji Desatero? Jsem adventistům vděčný za to, že činí životní styl (jak se stravujeme, pohybujeme, pečujeme o zdraví) součástí života křesťana.
Mám svou církev, která se jako jeruzalémská v době Seslání Ducha svatého, schází po domech a láme chléb. Je propojena s českou církví starokatolickou. Ale nestačí mi to. Jsem vděčný za bohatství nejrozmanitějších podnětů.
Jsem jako doma v jednom z pražských baptistických sborů, který má potíže s Bratrskou jednotou baptistů. Jsem rád, že je inkluzivní, že bere ženy za hodné kazatelské služby v církvi a že doprovází dvojice stejného pohlaví životem a žehná jim. Jsem rád, že kriticky pracuje s poselstvím Písem, ale nebojí se obrácení a vydávání svědectví. Asi bych si netroufl se s nimi nechat někde v přírodě ponořit do vody na znamení smrti starého a zrození nového člověka, nemám už na to léta. Ale rád bych jednou u toho byl.
Nechám se pozvedat, nechám v sobě zapalovat oheň ducha obřadem posvěcení člověka a jinými obřady v Obci křesťanů. Cením ji jako svobodné společenství a hnutí duchovní obnovy. Nechám si v jejich obřadech rozzářit plnost nebeských bytostí a přes ně jedinou duchovně-fyzickou božskou božskou bytost. Jeji duchovní alchymie mne transmutuje.
Ctím některé husity pro jejich střízlivou oddanost a věrnost, pravdivost a ryzost (např. plzeňský biskup Filip Štojdl nebo Martin Chadima), pro nový pokus o národní svobodomyslné katolictví a rád s nimi spolupracuji (čeká mne kázání na jáhenském svěcení mého přítele Martina Grubera), ale nemá to co dělat s ústředím této náboženské organizace.
Z povzdálí obdivuji pietistickou a přitom rozumnou a střízlivou zbožnost Ochranovského seniorátu, jedné z větví světové Jednoty bratrské (bohužel ne sesterské) a fandím jim v nesnadných zápasech.
Vzhlížím se směsí obdivu a obav k ortodoxním obcím a rád s nimi pěju: Vstal z mrvých Kristus, smrtí smrt přemohl, a jsoucím ve hrobech život daroval. Děsím se fanatického nacionalismu a agresivního, násilného kozervativismu některých jejích členů včetně mnichů a kněží, ale vzhlížím k Paulu Eudokimovi, Jerzemu Klingeroví, Olivieru Clémentovi a některým Řekům.
Mohu se modlit s byzantskou liturgií za blaho svatých církví Božích a za sjednocení všech, ale nepotřebuju pro to nadcírkevní nábožensko-politickou imperiální strukturu. Spíš chci tiše čekat, až se obrátí římská struktura, která amputovala církvím hlavu, jíž je pro každou z nich Kristus a implantovala církvi hlavu hříšného člověka, jakoby církev byla jeho tělem. Tam ztratila statut církve Kristovy. Je mi to líto. Vím tam o lidech obdivuhodně sloužících, tvůrčích, občansky odpovědných, tak je mi líto, že se odělují od bratrského a sesterského společenství církví Kristových. Mám však naději, že se obrátí ke Kristu, rozpustí rouhavou antikristovskou strukturu a sjednotí se s Kristem a společenstvím jeho církví.
Mé hledání jde za tyto hranice, ale o tom jindy.