O církvi čteme v Novém zákoně. V jeho originálu tomu odpovídá řecké slovo ἐκκλησία (ekklésiá). Různé, značně rozdílné zdroje, z nichž se skládá Nový zákon, užívají tohoto výrazu překvapivě jednotně. Je tedy zřejmé, že v posledních desetiletích 1. století, kdy byla pravděpodobně sepisována kanonická evangelia (z nichž ovšem o církvi mluví, na dvou místech, jen Matouš), Skutky apoštolů, takřečené apoštolské listy a Zjevení Janovo, se shromáždění křesťanů již takto označovalo.
Novozákonní autoři zřejmě převzali výraz z řeckého znění židovské Bible, konkrétně z překladu pořízeného na přelomu 3. a 2. století před Kristem v Alexandrii. Tam byly spisy vybrány, uspořádány a některé nově, možná už rovnou v řečtině (například Kniha Moudrosti) napsány. V hebrejštině tomu odpovídá slovo קהל (qahal). Hebrejský a řecký výraz má podobný význam, první klade důraz na svolání, druhý na vyvolání z dřívějšího prostředí, které je předpokladem shromáždění v Božím lidu.
Historicky můžeme staré Izraelce vzít jako etnikum charakterizované společným jazykem, hebrejštinou a jako politický útvar, původně spojenectví či jakousi konfederaci dvanácti kmenů, procházející pak různými politickými etapami společného a rozděleného království a pak nadvládou různých říší. Duchovně je to však lid vyvolaný a svolaný Hospodinem, resp. tím, který o sobě říká: Jsem, který jsem.
I křesťané se cítili takto voláni, pozvání k Bohu a vysláni Bohem ke zvěstování a službě. Ve hře je božské Slovo povolávající skutečnost k bytí, Slovo, které člověka tvoří, zavazuje, ale i osvobozuje a uzdravuje. Toto Slovo je v člověku Ježíši Bůh s námi, ale taky mezi námi a v nás. Bůh se sklání k člověku a pozvedá ho do své blízkosti.
Definitivně se Bůh spojuje s lidstvím v člověku Ježíši. Kristus, Logos se po stupních přibližuje k povolanému lidu, ale i k jiným národům. Činí člověka účastným božství v mystériích. Působí v duchovních školách lidstva. Ale nakonec připravuje Ježíšovo lidství. Přebývá tedy v člověku Ježíši. Veřejně v příběhu Ježíšovy smrtí a vzkříšení zjevuje to, co v mystériích bylo dostupné vyvoleným. Německy píšící básník Johann Scheffler (1624 – 1677), který přijal pseudonym Angelus Silesius, Slezský Anděl naznačuje, že to nekončí u člověka Ježíše, když (v Cherubském poutníkovi) píše:
Když pro své zrození Bůh tajně objeví tě,
pak divem obr jsi a zázrakem i dítě.
Jen jsi-li Marií a Bůh je v tobě zrozen,
smíš doufat, že jsi jím už navždy vysvobozen.
Kristus se stává vnitřní skutečností člověka, rodí se v člověku, tak jako v dávných mystériích člověk anticipoval svou smrt, aby zakusil sjednocení s živým božstvem. Kdo v tomto smyslu cítí a svobodně poznává v sobě Krista, kdo může s apoštolem Pavlem říct: nežiji už já, ale žije ve mně Kristus (Gal 2, 20), ten v sobě také pociťuje spásnou, vysvobozující a uzdravující moc.
Ti, kdo jsou takto spojení s Kristem – Světlem světa, s duchovním Sluncem, jsou podle obrazu pouštního otce Makaria Egyptského (300 – 390) spojeni i mezi sebou. Jako je to s paprsky vycházejícími ze Slunce: čím je kdo v linii svého paprsku blíž Zdroji, tím je blíž ostatním paprskům. Sjednocení s Kristem sjednocuje ty, kdo cítí v sobě Krista, i navzájem.
V nově vzniklém hnutí se vyskytovaly různé služby. Jejich náplň i názvy převzali první křesťané ze židovského prostředí, v němž zřejmě vznikaly první křesťanské obce. Židovská společenství tehdy vedli starší, podle řeckého znění presbyteři (πρεσβύτερος). Patrně už tehdy měli Židé funkci vedoucího bohoslužby, jímž je dodnes chazan (חזן), což v překladu do češtiny znamená dohlížitel a řecký výraz pro tuto službu je έπίσκοπος, tedy biskup. Pro toto poslání v obci se vžil mezi Židy rovněž výraz šeliach cibur (שליח צבור, vyslanec obce). Slovo šeliach se do řečtiny překládalo jako apostolos (ἀπόστολος), tedy apoštol.
Mezi křesťany se později výraz apoštol omezil zejména na první generaci Ježíšových učedníků v roli vyslanců či poslů, a také svědků zakládajících událostí. Role biskupů a presbyterů (původně nerozlišená) začala posilovat. Církev jakožto hnutí se začala pozvolna měnit v organizaci. Ze služeb se staly autority, ba nositelé moci. Kritériem pravosti církve na kterémkoli místě už nebylo předávání oné veřejné iniciace do tajemství Krista v nás, tedy zvěstování a kult, nýbrž organizační struktura.
Na přelomu 1. a 2. křesťanského století se zformoval episkopální model církve. Nejvyšší pravomoc má na každém místě představený, pro kterého už pouze bylo rezervováno označení biskup a spolu s ním řídilo obec presbyterium, staršovstvo, tedy kolegium osob ustanovených biskupovým vkládáním rukou. Později se pro příslušníka tohoto grémia v řecky mluvícím raném křesťanstvu vžilo řecké označení hiereus (ἱερεύς), latinsky sacerdos, čili ten, kdo posvěcuje, kněz. Biskupy ustanovovali biskupové sousedních obcí.
Významný zlom znamenala událost, jejíž 1700. výročí jsme si vloni připomínali, kdy v Římské říši západní imperátor Konstantin, ač sám i nadále pontifex maximus, velekněz starého náboženství, vydal společně s východním imperátorem Liciniem reskript označovaný později nepřesně jako Milánský edikt, a v něm spolu vyhlásili toleranci křesťanství v Říši.
Nezůstalo však u tolerance. Císař postavil církev pod svou kontrolu a přeorganizoval ji. Každý nižší územní celek Impéria, zvaný diecéze dostal biskupa, a ten v ní plnil kromě náboženských funkcí i roli nejvyššího (světského) soudce. Brzy poté se biskupové v hlavních městech provincií, v takřečených metropolích začali označovat jako metropolitové a nejvýznačnější z nich jako patriarchové. Biskup starého sídelního města, Říma se začal pokládat za prvního mezi všemi biskupy církve.
Císař Konstantin se rovněž staral o to, čemu má člen církve věřit. Svolal r. 325 do města Nikáje (latinský název města: Nicea, dnešní turecký Iznik) sněm. Na trůnu nad hlavami biskupů sněmu předsedal a výsledky jeho jednání schvaloval a prosazoval. Spor dvou pojetí božského Logu, který se spojil s člověkem Ježíšem, totiž je-li jen božský a věčný, nebo šlo-li o stvořený Logos, který je dokonalým obrazem věčného božského Logu (pojetí alexandrijského presbytera Areia), byl vyřešen vítězstvím prvého řešení, to se stalo ortodoxií, stoupenci druhého pojetí se dočkali sankcí.
Církev v následujícím období záhy existovala a existuje v různých podobách, různě vzdálená od původního hnutí těch, kdo v sobě pociťují Kristovu spásnou moc. Kulturní rozdíly řeckého Východu a latinského Západu říše vedly ke vzdálení dvou větví církve: římské (která se sama označuje za katolickou) a církví pravoslavných (ortodoxních). Každá z těchto dvou větví se pokládá za původní a ty druhé za odštěpence, i když v posledních desetiletích je to vyjadřováno zdvořileji.
Po celé křesťanské dějiny se objevují obnovná hnutí, která mimo jiné zápasí s autoritářským principem, který se zažral do života obcí křesťanů v různých dobách. Byla to hnutí uvnitř organizace západního nebo východního křesťanství nebo hnutí, která se s historickou podobou křesťanství musela rozejít. Martin Luther ve svých zaznamenaných rozhovorech u stolu (Tischreden) definuje víru jako zkušenostní poznání srdcem, a právě tato víra (a ne poslušné přijímání věroučných tezí) otevírá nitro člověka přetvářející božské milosti. Ani reformační církve však nesetrvaly vždy v této svobodě. Vynucovaly loajalitu a trestaly ty, kdo věřili jinak. Přesto však radikální větev reformace, pietistické hnutí ve spojení často se spirituální alchymií, s theosofickou a rosikruciánskou tradicí propracovalo ke svobodě dětí Božích.
Vnitřní uspořádání reformačních církví se odlišuje. Modely vedení jsou tam různé případ od případu. U luteránů je kázání a kult (zpočátku zachovaný a docela bohatě rozpracovaný) svěřen presbyterům a ve Skandinávii i biskupům, zatímco vlivní světští členové církve, místní vrchnosti se starají o hospodaření církve a o její ochranu. Naproti tomu církve reformované navázané na působení Švýcara Huldrycha Zwingliho, Lutherva současníka, a jeho pokračovatele Jana Kalvína (původní francouzská podoba tohoto počeštěného jména: Jean Chauvin) jsou uspořádány demokratičtěji, autority se delegují od členstva církve. Avšak zároveň se vzdalují křesťanskému kultu. Spolu s tím se tam prosazuje svobodná víra, zejména v hnutí, které se zformovalo po Kalvínovi, zpočátku bylo ortodoxními kalvinisty pronásledováno, ale nakonec se prosadilo. Jde o arminiány.
Církev žije ve všech těchto rozmanitých obcích, někdy v babylonském zajetí, spoutaná dogmatismem a autoritářstvím. Někdy je těžce zapomenuto, že božské je v Kristu navráceno člověku a mezi nebeskými říšemi a našim světem se v církvích buduje fiktivní bariéra rušící vtělení. Přesto ale všude je možnost, aby Kristus zduchovňoval duši, abych Duch byl duší lidské duše, aby se mystický rozměr křesťanství uskutečňoval uprostřed aktivního života ve svébytných a samostatných, svobodně myslících lidských bytostech.
Právě v křesťanském světě nastal jev, kterému se někdy ne zcela výstižně říká ateismus. Historické osamostatňování člověka vedlo je ztrátě božského rozměru života. Bůh se stal natolik lidským, že se mohlo zapomínat na to, že člověk může být božský. Přesto však člověk sotva může být bez boha. Vždy se vztahuje k něčemu bezpodmínečnému, k něčemu, na čem vskutku záleží. A to může být, jak říká německý filosof Karl Jaspers, šifrou transcendence. V onom „něčem“, k čemu se velká část lidí, alespoň ve vypjatých a krizových okamžicích života, obrací, může být zamaskováno božství, které však musí být nepředpojatě rozpoznáno.
Někdo tuší božskou dimenzi skutečnosti. Za kulisami přírody a lidských událostí je božský duchovní svět. Pro takové lidi je příroda hrou bytostí a sil. Může jít o to, čemu apoštol Pavel říká (ve shodě s některými gnostickými směry) Plnost (Pléróma). A někdo zase tuší radikální božskou jedinost. To, co Rudolf Steiner v jedné sérii přednášek nazval Já kosmu. Taková dokonalá jednota, pro niž mají velké porozumění islámští mystici, téměř splývá s Nicotou či spíše Prázdnotou. V náboženském váhání a hledání se skrývají docela vzácné intuice. Z další poctivé myšlenkové práce, z rozvoje charakteru, z očištění a oživení myšlení, z jeho propojení s vůlí a cítěním, s rozvojem imaginace, inspirace a intuice mohou vykvést plody, nové poznání Krista nezávisle na organizačních strukturách církví.
A tak církev, či v tomto případě spíše Církev, v níž se mohou cítit být sjednoceni ti, kdo cítí v sobě Krista a jeho spásu nesoucí moc (a jejich obce), může žít v pozadí starých církví a doprovázet jejich postupné uvadání, může žít, živořit nebo kvést v reformních a alternativních křesťanských, ale nejen formálně křesťanských hnutích současnosti, může žít v hnutí náboženské obnovy, jakým je Obec křesťanů a může žít i v lidech a mezi lidmi, kteří mají dojem, že je záležitost náboženství míjí, protože nepotřebují berličky, které poskytuje náboženství. Jejich svoboda a aktivita kombinovaná s duchovním zatměním může být prahem ke znovuobjevení Církve, ne jako ideologie, ne jako politické a podnikatelské struktury, ale Církve jako prostoru nového duchovního usilování.
(Původně tiskem v periodiku Okruh a střed 1 (95)/2014, bližší informace o Okruhu a středu zde http://oas.obec-krestanu.cz/index.)
2024 ©