Byli by snad cestou immediatisté?

Některým z nás nestačí jako inspirace pro občanskou angažovanost přesvědčení, že vše je dopředu dáno, že vše je jen důsledkem mechanického zřetězení příčin a následků. Že totiž zatím nedokážeme predikovat lidské jednání jen proto, že naše kapacity nestačí ke zvážení všech faktorů ve hře. Že však lidský čin s železnou nutností plyne z chemických procesů v mozku, které podle geneticky daného vzorce reagují na vnější podněty.

Potřebujeme svět, v němž je možný tvůrčí akt. V němž může vzniknout něco, co ani nejvýkonnější umělá inteligence budoucnosti nepředpoví. Chceme svět, v němž lidská osoba není produktem neosobních sil. Svět, v němž je možné překvapení, v němž má místo to, co je radikálně nové.

Mnozí tuší, že k takovému překročení daností je potřebná transcendence. A tu hledají v náboženstvích. V těch, která jsou dlouhodobě doma v našich zeměpisných šířkách a délkách, je tou transcendentní skutečností Bůh. Jenže s Bohem je patálie. Je nutno o něm mluvit, a zároveň je odedávna uznáváno, že o něm nelze mluvit jednoznačně. Že totiž cokoli, co o něm říkáme, je pouze analogie. Že je to řekněme metafora.

Tato nesnáz s Bohem vysvětluje, proč platí pravidlo: jaký člověk, takový Bůh, potažmo jaké sociální vztahy, takový vztah Boha a člověka. Snad právě proto je možný paradox, že v prostoru, kde je přítomno osvobodivé poselství Ježíše Krista, vznikly a dlouhodobě působí obludné obrazy Boha kosmického vševládce, Boha policajta všech policajtů, a také kata vrhajícího své tvory do nekonečného mučení.

Veliký myslitel takového typu Boha, středověký doctor angelicus Tomáš Akvinský učí, že mstivost je ctnost a že součástí blaženosti těch, kdo budou po smrti odměněni nebem, je pohled na věčný trest obyvatel pekla. Když jsem se při seznamování s naukami tohoto stále vysoce ctěného učitele církve dověděl, co obsahují, byl to pro mne jeden z prvních impulsů k opuštění církevního křesťanství.

Tomáš Akvinský učí, že mstivost je ctnost a že součástí blaženosti těch, kdo budou po smrti odměněni nebem, je pohled na věčný trest obyvatel pekla. Repro DR

Nové pojetí transcendence
Jsem svědkem toho, jak dnes občanští aktivisté objevují podněty pro emancipaci v tom, co dobrá tradice nese z podnětů nazaretského Mistra. Mají, a já nimi, potíž s Tyranem na nebesích. Nebo nepotřebují záhrobní útěchy a jednají nesobecky a nezávisle bez výhledů na budoucí odměny. Nedávno vydaná a v pražských prostorách Akademie věd ČR uvedená publikace o minulosti i výhledech marxisticko-křesťanského dialogu bohatě uvádí a rozebírá civilní, neteistické či nenáboženské křesťany i marxisty, kteří počítají se „zkušeností X“, jejímž projevem je náboženství, již je však možno interpretovat i bez náboženství.

V posledních letech se objevuje nové pojetí transcendence, tedy uvažuje se o jiných možnostech, jak zažít skutečnost v nějakém smyslu božskou, aniž bychom o ní spřádali teorie, které musí bořit kritické myšlení. Zažít skutečnost, která je plností bytí a života, světelným prostorem svobody a tvorby, a ne vesmírným diktátorem.

Takovou zkušenost nezprostředkují náboženské organizace s monopolem na pravdu. K tomu není třeba zvláštní společenské skupiny, která má přímou linku do nebe a nám obyčejným smrtelníkům vyřizuje vzkazy tam odtud. Je to zkušenost přímá. Autorům, kteří se o takové prožívání dělí s ostatními, s námi, kdo jsme na této cestě, se začalo říkat immediatisté (z anglického, z latiny odvozeného immediate – bezprostřední). Má jít o zkušenost stejně dostupnou všem.

Radikálně pojatá spiritualita bez náboženství byla nedávno uvedena do našeho jazykového prostoru překladem knihy amerického autora Sama Harrise: Spiritualita bez náboženství, jejíž recenze je k dispozici zde v Deníku Referendum. Autor je ostrým kritikem náboženství, věnuje se zevrubné kritice všemožných guruů a hájí racionální vědecký výklad skutečnosti. Sám však na základě meditační praxe zakouší bezprostředně samo vědomí, které neváhá označit jako transcendentní, a připouští, že nemusí být vázáno jen na mozek člověka.

Vědomí jako prosvětlené bytí
U tohoto bezprostředního prožitku vědomí jako bezčasého prosvětleného bytí, jež je zdrojem veškeré zkušenosti a skutečnosti, kosmické, tělesné i duševní nemusí vždy jít o ostrou kritiku náboženství. Může jít o přiznané výpůjčky například z buddhismu, s oblibou především sótó zenu a jeho rychlé cesty, a také z indické advaita védanty. Ti, kdo to činí, se však obejdou bez orientálních rekvizit. Oceňují tyto zdroje pro jejich radikalitu a metodickou důslednost.

Angličan Rupert Spira (*1960), povoláním hrnčíř, se při svých seminářích obejde bez indického kulturního koloritu, nemá potřebu se dovolávat hinduistických linií tradice (parampara). Mluví prostě o neduální kontemplaci, o životě v přítomnosti, bezprostředním vědomí sama sebe (the true Self). Jde mu o revoluční prolomení omezeného ega, onoho stínového já, které nás odděluje od skutečnosti. Ukazuje, jak každý můžeme zažít jednotu subjektu a objektu.

Američan Steven Gray (*1962) přijal indické jméno Adyshanti (znamenající Prvotní mír). Prošel východními směry a spojil podobnou bezprostřední zkušenost s křesťanstvím, avšak bez opory v konkrétní církvi. V knize Resurrecting Jesus: Embodying the Spirit of a Revolutionary Mystic (Sounds True: Incorporated, 2014) čteme, jak ono všepronikající Vědomí, zažité zprvu jako prázdnota (ode všech objektů), může být prožíváno jako Plnost. Duch revolučního mystika tak může být vtělen a Ježíš může být znovu vzkříšen.

Immediatismus se pozvolna ujímá i v českém prostředí. Vedle zmíněné publikace Sama Harrise vyšla před třemi roky kniha Adyashantiho pod českým názvem Pád do milosti s podtitulem Cesta k vnitřnímu probuzení (Praha: Synergie, 2014).

Čeští příznivci takové duchovní praxe o sobě dávají vědět prostřednictvím webového zdroje Vědomí přítomnosti. Najdeme tam odkazy na kompletní českou publikaci pod názvem Život v přítomnosti zdarma ke stažení v elektronické podobě, která je výborem českých překladů textů dvanácti autorů, které můžeme označit jako immediatisty. Dále tam najdeme odkazy na jiné překlady kratších textů včetně úryvků z knih tohoto okruhu, pozvánky na setkání a kurzy a na videozáznamy z nich.

Výrazu immediatismus se někdy užívá též o přímé politické akci v situaci, kdy úřady či jiné autority nekonají nebo dokonce porušují zákony a pravidla. Přímá akce v podobě občanské neposlušnosti přichází na řadu jako poslední možnost, když se vyčerpají všechny dostupné mírné prostředky. Může někdy přinést radikální, i když nenásilný obrat. Ale i když v neznámé nové situaci bude možno využít standardních možností, budeme potřebovat silnou oporu. Pro přímou i tradičně zprostředkovanou občanskou akci budeme potřebovat inspiraci v přímé zkušenosti.

V současném rozčarování ze smutného výsledku voleb potřebujeme mocné podněty, abychom se vzchopili a začali jednat moudře, soucitně, tvořivě a svobodně. A pomáhali přinést alternativu k tomu, co se zjevně neosvědčilo.

_{(Publikováno 30.10.2017 v Deníku Referendum, http://denikreferendum.cz, obrázek v textu převzat z DR, úvodní obrázek volně přístupný na nternetu.)}