O Velikonocích se křesťané setkávají víc než během roku. Jde v nich koneckonců o jádro naší osobní a sdílené existence s Kristem. Podle něj jsme nazváni křesťany, kristovci. Na Ježíše, našeho Mistra, dopadly důsledky jeho radikální lidskosti a jeho svobody vůči státním a náboženským autoritám. Jeho svoboda byla fascinující, byla božská, a proto o něm vyznáváme, že je Bůh s námi, že v něm přebývá plnost božství.
Ježíš se smrti, k níž ho náboženské a politické vrchnosti odsoudily, děsil jako každý člověk a přál si: Otče můj, je-li možné, ať mne mine tento kalich (Mt 29, 39) a u Marka čteme, že skonal s velkým výkřikem (Mk 15, 37). Přesto však prokázal i vůči smrti svobodu. V posledních okamžicích dokonce myslel na ty, kteří ho odsoudili a popravovali, šlo mu o jejich další úděl. Pravoslavní v liturgii zpívají, že smrtí smrt překonal a jsoucím ve hrobech život daroval. Ukazuje se v něm, že Bůh je Život sám.
Scházíme se k liturgii, která nás vrací k našemu křtu. Křest nás noří do smrti dřív, než sama skutečně přikvačí. A pozvedá nás nad hladinu obnovené, očištěné a zasvěcené Životu. Na nás je, jak tuto vnitřní realitu projevíme v postojích, vztazích, slovech a v životním díle. A také, s kým vším nás to propojí.
Chtěl bych se při této příležitosti podělit osobně. V těchto neobvyklých dnech se nehodí teologický odstup. Omezení věku a zdraví mě fyzicky poněkud vzdalují od bezprostředního společenství stolu Páně v mé farní obci u sv. Máří Magdaleny. Letos budeme muset setrvat o Zeleném čtvrtku, na Velký pátek a v předvečer slavnosti Zmrtvýchvstání v soukromí všichni. Chceme být opatrní, abychom si nechtěně navzájem neublížili. K této solidaritě se chci a mohu připojit.
Chtěl bych se podělit o to, že jsme katoličtí, protože jsme velikonoční. V liturgii nad chlebem a kalichem říkáme: jezte a pijte všichni. Účast na mystériu Golgothy nám nedovolí být sektářsky uzavřeným spolkem. Velikonoční událost nás svolává ze všech stran, ze všech etnik, ras a kontinentů, ze všech sociálních stavů, obou pohlaví a každého věku. Zve nás všechny. Řecký původ slova „katolický“ odkazuje právě na to, že událost církve se týká všech. Děje se se všemi a pro všechny.
Dobře, nás starokatolíků Utrechtské unie je na celém světě méně než římských katolíků v Praze. Ale jsme principiálně otevření do velké šíře a naše katolicita nás propojuje s mnohými. Už jen ty názvy. Říkáme, že jsme starokatolíci, naše švýcarské sestry a bratři jsou křesťanští katolíci (Chriskatholiken), německá sesterská církev je katolické biskupství starokatolíků (snad nejen z politicko-historických důvodů), máme také polskokatolickou církev a spřízněná s našim úsilím je tamní malá reformovaná katolická církev.
Jsme-li katoličtí, nemusíme být římští. Se sesterským společenstvím novokatolíků sdílíme společnou tradici interpretací víry, spirituality a liturgie. Dovedeme se poučit od teologů této církve, kteří jsou vlastně starokatolíci, jen ne na papíře. Za všechny budiž připomenut Eugen Drewermann, u nějž oficiální autority shledaly otevřenost až příliš katolickou. Jsme rádi, že se i římské společenství moderované bratrem Františkem, biskupem Říma velmi pozvolna vrací k původní katolicitě a že nedávno byl zveřejněn dokument o sdílení a možné spolupráci.
Velikonoční tajemství života vítězícího nad smrtí nás spojuje s mohutným anglikánským společenstvím, s třiceti šesti církvemi, které jsou středem mezi reformačním a katolickým důrazem. Tvoří katolickou jednotu v různosti a navzdory rozepřím zachovávají spojení. Anglikáni a my všichni potřebujeme být stále reformováni, stále se potřebujeme formovat, znovu utvářet. Díky Slovu, jemuž společně nasloucháme, na něž odpovídáme a díky společnému proudu svátostného života s nimi sdílíme, co to je být církví. Že to znamená při vší lidské ubohosti a lidském trápení především radost z přítomnosti vítězného Života.
Anglikáni mají plné společenství s metodisty a odnedávna také se světovou Unitas fratrum, Jednotou bratrskou (zvanou též Moravian Church). Jsme u stolu Páně a ve společné službě spojení se švédskou luterskou církví, ale ta je v jednotě s ostatními skandinávskými církvemi augsburského vyznání a pak též s ostatními luterány. Luteráni někdy říkají, že jsou katolickou církví, která prošla reformací.
Naše katolicita umožňuje přijmout pozvání ke stolování s Ježíšem a být při Hostině chudých pohostinnými vůči nejširšímu okruhu těch, kdo jsou obnovení křtem a zpytují podle doporučení apoštola své nitro. I s křesťanskými společenstvími svým stylem vzdálenějšími je významnější pro život a jeho smysl to, co máme společného než to, v čem se lišíme.
Katolicita může znamenat rozkročení ještě širší. Některé spřízněné duše v římské jednotě (jak jí říká Komenský v Kšaftu) shledávají skryté propojení s Židy a muslimy v abrahámovské ekuméně. Může-li to praktikovat církev výlučná a neomylná, tím spíše můžeme hledat spojení s nimi a s dalšími my, kdo se můžeme mýlit a kdo nikoho předem nevylučujeme.
Méně užívaným, ale také oficiálním názvem našeho malého českého společenství je Česká katolická církev pod obojí. Buďme katoličtí. Velikonoční a svatodušní události vždy znovu na různých místech svolávají lidi v celé šíři lidských údělů. My jako alternativní katolíci, jako svobodně věřící katolíci se můžeme rozbíhat do katolické šíře a rozmanitosti a můžeme přitahovat mnohé, i kdyby se zrovna nestali členy našich obcí. Přitahujeme je koneckonců ne k sobě, ale k tomu, který zemřel a vstal z mrtvých.
Vyšlo v Communio, 1/2020, časopisu české starokatolické církve, úvodní snímek volně dostupný na internetu.